 |
Bohové pralesa
|
Ráno mě probudilo vůní, která vynášela až do nebes. Vyrazil jsem za ní tmou jeskyně přímo do bílého – pravda, díky okolní flóře trochu do zelena – dne. Koelbel musel vstát už nejméně před hodinou, protože před skalním masivem plápolal oheň a nad ním se na provizorním rožni otáčel zdroj onoho lákavého aroma. Nestačil jsem si ani pořádně promnout oči a přítel už mi přistrčil pod nos dozlatova vypečenou husu. Olízl jsem se a bohatě si vynahradil včerejší půst.
Husa to pochopitelně nebyla a měl jsem dojem, že o původu pečínky mi Koelbel neřekl schválně. Snad to dokřičel nějaký z papoušků ara. Jenže já měl takový hlad, že bych snědl i polévku z vran. A ještě jeden včerejšek a spravily by to snad i žížaly.
Po krátkém a blaženém oddychu jsem se chtěl vrátit dovnitř, abych si prohlédl malby, jenže Koelbel, dovedně likvidující a ukrývající ohniště, prohlásil, že můj úmysl je sice chvályhodný a dokazuje, že ve mně dřímá duch potencionálního vědce, ale vzhledem k okolnostem musíme bez odkladu pokračovat v cestě.
A tak jsme vyrazili. S plným žaludkem se šlo veseleji. Začal jsem si všímat svého okolí i našich dvou zatraceně podivných postav. Vypadalo to tu jako v ráji. Papoušci, drobní tvorečci, jež jsem sotva stačil zahlédnout, když přeběhli kolem, motýli zběsilých barev. Záplava květů. A tím Edenem se probíjeli dva zarostlí muži s mačetami. Bylo mi tak nějak dobře, najednou jsem si připadal jako v dobrodružném filmu. Až budeme patřičně unaveni, vykoukne z křoví režisér, zařve Stop, bylo to dobré, pánové, a my se půjdeme osvěžit do sněhobílého autokaru s nápisem Paramount nebo třeba Barrandov, kde nás půvabné dívčiny odmaskují, namíchají nějaký long drink a bude nás ovívat vrtulka větráku. Jenže natáčení se nekonalo a pokud někde stál autokar s děvčaty, pak určitě ne v okruhu tisíce kilometrů.
Slunce rychle šplhalo vzhůru po obloze a rozdávalo plnýma rukama energii, když Koelbel náhle zastavil. Moje maličkost, uvažující momentálně o výhodách polárních expedic, do něj narazila.
„Co je, sakra.“
„Tiše,“ položil si prst na ústa. „Jaguár.“
Začal jsem se poplašeně rozhlížet kolem v očekávání útoku líté šelmy.
„Tamhle!“
Na větvi rozsochatého stromu, jen několik metrů od nás, poklidně ležela skvrnitá kočka. Odpočívala. Nebo, což se zdálo pravděpodobnější, spala. Rozhodně nečíhala na kořist, protože i když si to lidé obecně myslí (do nedávného Koelblova výkladu včetně mne), jaguár loví převážně na zemi.
„Vyhneme se mu. Nerad bych se teď tváří v tvář setkal s příbuzným,“ vtipkoval můj průvodce.
„Myslel jsem, že lidstvo pochází z opičích předků. Jak to tak vypadá, lišíš se i v tomhle. Tobě nestačí, že bráníš hodným strýčkům ve zcivilizování zdejších divochů, ty se obracíš i proti Darwinovi?“
„O mém původu nemůže být pochyb,“ zazubil se a prohrábl vousy. „Ale jaguár je mé zvíře, jak mi ráčil naznačit jeden šaman. Má duše je jaguár, nebo v jaguárovi. Nepochopil jsem jak přesně to myslí, ale proti srsti mi to není. Je to nádherné zvíře.“
Zvolili jsme jiný směr, abychom spící příbuzenstvo nevyrušili. O chvíli později se ukázalo, že to byl patrně mrzoutský odpadlík, protože se ku svému bratranci nezachoval příliš slušně.
Kdyby si vybral k siestě jiné místo a my mohli pokračovat po původně zvolené cestě, byli bychom ušetřeni setkání s trojicí po zuby ozbrojených pistolníků, kterým koukalo z očí všechno možné, jen ne láska k bližnímu. A s uhlazeným starším pánem v tropické přilbě, který, na rozdíl od svého doprovodu, na nás nemířil automatickou puškou, ale turistickou holí.
„Zajímavé setkání, pánové,“ řekl ten chlapík v helmě. „Netušil jsem, že v hloubi pralesa narazím na dva bělochy, kteří se potulují beze zbraní a pohrdají nebezpečím, které místní příroda skýtá.“
„Zabloudili jsme, pane.. ehmmm.“
„Tello. Jsem doktor Tello a tito mládenci jsou mými průvodci. Mohu i já vědět s kým mám tu čest?“
V naprostém klidu jsem se představil, mé jméno tady nic neznamenalo. Koelbel se kousl do rtu a potom jen řekl:
„Roetsch. Lothar Roetsch k vašim službám.“
Nedalo mi to, abych se po něm s úžasem neohlédl. Nikdo si toho gesta nevšiml.
„Doufám, že přijmete naši pomoc, pánové. Myslím, že jsme nalezli vaše zavazadla. Poblíž hnízda jakéhosi Pizzara,“ zacvrlikal doktor.
„Ano, tam někde jsme tábořili,“ kývl Koelbel-Roetsch.
S doprovodem jsme vyrazili zpátky k fazendě. Nebyla tak daleko, jak jsem předpokládal. Od jeskyně asi pět hodin cesty.
„Také vás hnal takříkajíc svinským krokem od svého prahu? Myslím Pizzaro?“ snažil se Tello komunikovat, „Divný člověk, nemyslíte?“
Přikývli jsme, že ano.
„Víte, jakmile jsme nalezli vaše zavazadla, hned jsme se začali shánět po majitelích. O civilizované lidi tu bývá nouze. Už jsme se domnívali, že se vám přihodilo něco zlého a najednou, bum ho, vás na lovu potkáme.“
Trochu divný lov s automatickými puškami, pomyslel jsem si.
„A co tu vlastně hledáte, doktore?“ začal se pro změnu vyptávat Koelbel.
„Orchideje, drahý pane Roetsch. Nejraději nějaké nové druhy. Ale spokojil bych se i s některými známými raritami.“
„A vaše úlovky?“
„Bohužel, zatím nic moc. Jsem v těchto končinách teprve krátce a navíc poprvé. Jinak jsem už prošel celou tropickou Ameriku a řeknu vám, že tady se mi to jeví nejslibněji.“
Rozhovor v podobném duchu nám vystačil na polovinu cesty. Když jsme pak usedli ke svačině a já se cpal sendviči (božská slast!), přemýšlel jsem kudy dál.
Neměl jsem žádné srovnávací údaje. Koelbelovi jsem sice věřil, ale z toho doktůrka nečišelo žádné nebezpečí. Snad se můj průvodce jen zbytečně lekl, sběratelé orchidejí bývají přece mírumilovní. Ale proč se potom Koelbel představil falešným jménem? Co když není tak svatý, jak se dělá? Už vím, že mě vleče sebou jako zástěrku. Ale zástěrku čeho? Aby mohl bez podezření odjet do pralesů jako lovecký průvodce, nebo mám svou úlohu splnit až tady? Proč se vlastně chtěl vloupat do Pizzarovy ohrady?
A pak jsem si uvědomil, proč vlastně Koelbelovi věřím. Mírumilovní sběrači orchidejí přece neputují v doprovodu vojenskými zbraněmi vybaveného komanda. Leda by byl doktor tak významnou botanickou veličinou, aby k jeho ochraně musela přináležet soukromá armáda.
To sotva.
Odpoledne jsme dorazili k fazendě, u které rozložili orchideáři svůj tábor. Tvořilo ho několik stanů a v jednom z nich jsme nalezli svá zavazadla.
„Prohlédli si je,“ zašeptal mi Koelbel. „A to není moc slušné, ani v divočině.“
Já to nepoznal. Pokud se prohrabali v mých věcech, pak velice profesionálně, protože všechno bylo uloženo tak, jak to vždy ukládám.
„Pánové, obětoval jsem se pro vás,“ oznámil nám poté rozzářený doktor: „a zařídil vám nocleh pod střechou. Ani si nepřejte slyšet, co jsem kvůli tomu musel vytrpět. Ten zdejší usedlík je příšerný. Takového hostitele vám vůbec nezávidím, ale určitě budete potřebovat po včerejší noci, strávené v pralese trochu té pohody.“
„Díky, doktore,“ kývl Koelbel.
Pizzaro se na nás mračil, pohledu na Tella se vyhýbal. Když pak orchideář zmizel, zhluboka si nahlas oddechl. Ubytovali jsme se v místnosti, ve které jsme spali při svém prvním pobytu. Koelbel vytáhl z plechové krabice doutník a kupodivu ho šel vykouřit na terasu. Pizzaro se pořád ošíval. Jako by se chtěl s něčím svěřit a nevěděl jak začít.
„Vzduch je čistý,“ oznámil Lothar, když se vrátil. „Tak spusť, ty výlupku všech nectností.“
„Co bych ti měl říkat?“ odsekl Pizzaro a Koelbel se zamračil.
„Jestli se z toho chceš dostat, tak zpívej.“
Připadal jsem si jako Alenka v kraji divů. Vůbec ničemu jsem nerozuměl. Nebo ano?
„Ti venku,“ obrátil se ke mně Koelbel, „mají s orchidejemi společného asi tolik, co my dva. Jdou po něčem jiném a moc dobře vědí po čem. Tahle špína taky.“
Hostitel nás probodával smrtícími pohledy. Vytáhl zpod stolu láhev a zhluboka si přihnul. Odplivl si a mohutně zaklel.
„Úvodní ceremonie bychom měli za sebou. Teď vykládej,“ pobídl ho Koelbel. Pizzaro zareagoval pohádkově na třetí vyzvání.
„Jdou po pokladu.“
„Po jakém pokladu?“
„Jednoho hlavouna z Evropy, co měl doma nějaký potíže a tak zmizel i se zlatem a podobnejma serepetičkama sem.“
„Vyjadřuj se rovně. Nezapomeň, že o tom taky něco vím, znám ty tvoje hlavouny. Tak už konečně přiznej kdo to byl.“
Chvíle ticha.
„Nějakej Bormann,“ vylezlo z Pizzara.
Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, o kom tu vlastně jde řeč. Došlo mi to až poté, když jsem si vzpomněl na Koelbelova strýce. Martin Bormann, jeden z velkých nacistických bonzů. Podle všeho zahynul na Friedrichstrasse, to si pamatuji. Četl jsem také o tom, že v kapse mrtvoly nalezli jeho deník. Ubohá zástěrka. Měla za výsledek fantastické teorie o spoustě dvojníků a Bormannově azylu tady v Brazílii. Něco na tom mohlo být, stáhla se sem hezká řádka těch, kteří tu válku prohráli. Podle Pizzara tedy i Bormann.
Moc jsem tomu nevěřil.
„Jak přišli na to, že se k tomu zlatu dostanou nejlíp přese mně, to nevím. Někdo jim to musel prozradit,“ kvílel Pizzaro dál. Koelbel ho přerušil.
„A ty o něm víš“
„Ne, proboha! Byl jsem jen článek v řetězu, věř mi. Měl jsem tohle místo hlídat pro jisté chlápky z Ria. Vedl je nějakej Němec, ale jak se jmenoval, to nevím. Pak ho dostali Židi. Jeho pistolníci nevěděli, kde hledat mou fazendu, takže jsem si žil docela v pohodě. Ale co teď?“
Vzdychl a rozhodil ruce.
„A proč jsi tu, zatraceně, tvrdnul až do dneška?“
„Protože chci to zlato najít sám, u všech čertů!“
Tuhle celkem logickou odpověď Koelbel zřejmě nečekal. Nejspíš proto, že už tehdy přemýšlel správným směrem. Jen se ušklíbl a obrátil oči v sloup. Pronesl několik tichých kleteb.
Pizzaro se nadávkám nebránil.
„Teď v tom jedeš se mnou,“ řekl jen. „Kdybych tenkrát nepovažoval každýho nácka za člověka od šéfa, nemusel jsi vědět nic.“
„Souhlasí. Jedeme v tom všichni. Ti venku také, svým způsobem. Tak co tady vlastně hlídáš?“
„Bormanův hrob,“ řekl Pizzaro a všechno najednou jako by ztichlo. I prales venku.
Koelbel si protřel oči a cosi zašeptal. Zhluboka se nadechl a sepjal ruce.
„Hrob?“
„Jo,“ trval na svém Pizzaro. „Pohřbili ho tady, aby se nevědělo, že vůbec kdy byl v Brazílii.“
„Hmmm. A hošové z HIAG i zbytek pozůstalých mu sem chodí každý rok pokládat věnce. Co je to, proboha, za pitomost?“
Pizzaro kapituloval.
„Tenkrát, když už měl na kahánku, tak někam schoval to svý zlato. Pak jsme museli vytvořit síť návodnejch bodů, kterým rozumělo jen pár lidí. Dva z nich nechal vyřídit ještě za svýho života, takže nakonec zbyl už jen šéf v Riu. Ten vzal taky špatnej konec. Jeden z těch bodů je moje bouda. A když jsem se tady zahnízdil, tak zrovna Bormann zhasnul. Šéf ho nařídil přivízt sem, že ho tady zahrabou. Zakopali ho v tý ohradě.“
„A tys u toho byl?“
„Jestli si myslíš, že to zlato je tam, tak se pleteš. U toho funusu jsem byl a teď tam už nejsou ani kosti.“
„Věříš mu?“ zeptal se mě Koelbel večer, když jsme se uložili ke spánku. Pizzaro se opil a teď pochrupával vedle za stolem.
„Ani trošku.“
„Ba ne,“ zavrtěl hlavou Koelbel, „Nelže. Možná si něco vymyslel, ale jinak opakuje to, čemu sám věří. Věděl jsem, že se bojí Němců a obzvláště soukmenovců z HIAG, a věděl jsem taky, že měl něco společného s nacisty. Ostatní mi dneska vysvětlil a já to beru.“
„Ty věříš, že v ohradě je pohřbený Bormann?“
„Ale kdepak,“ zasmál se. „Tam pohřbili nanejvýš nějakého ubožáka, který se jim dostal pod nůž. Má to odradit Pizzara, kdyby se chtěl v tom hrobu pohrabat. A jestli s tím má něco společného Martin Bormann, pak bych ho viděl spíš na nejmenovaného šéfa z Ria.
Chápej, Johny, tady je utvořena taková privátní legenda kolem jakéhosi pokladu. Pizzaro nelže, když říká, že hlídá záchytný bod. Jenže tím není fazenda. Je to ta hrobka.“
„A ty po tom zlatu jdeš také?“ zeptal jsem se opatrně. Znovu se zasmál.
„Ale ne. Říkal jsem ti přece, že se zajímám o místní božstva. A ten poklad? Jestli někdy existoval, tak už je dávno pryč. Kdybych měl několik milionů ve zlatě a jen pár let života před sebou – nezapomínej, že Bormann ani ti ostatní nebyli žádní mladíci – asi bych je nikde nezakopával.“
„Ale pořádně jim pustil žilou.“
„Přesně tak. Já od začátku, když jsem na Pizzara narazil, větřil spíš něco jiného. Slyšel jsi někdy o Wunderwaffe?“
Vrátilo mě to zpátky do doby, kdy jsem byl několikaměsíčním kojencem.
„O zázračných zbraních, které měly spasit Třetí říši? V-1 a V-2, ne? Rakety?“
„Nejen ty. Také třeba typ A 10, kterým chtěli Němci střílet na New York. A aby nenechali nic náhodě, agenti Abwehru osadili vybrané mrakodrapy krátkovlnnými vysílačkami. Prosté, ne?“
„Hlavně zajímavé.“
„To taky. Nemysli si, že to mám z rodinných archívů. Prostě mě od jisté doby kromě etnografie začala zajímat i historie. Nakonec, oba obory mají hodně společného. A když mluvíme o zajímavosti, pak mnohem interesantnější byl v tomto ohledu nálet spojeneckého letectva na jeskyně u Saint-Leud Esserent ve Francii. Pátého srpna ve čtyřiačtyřicátém to tam britští piloti úplně srovnali se zemí a jeskyně zavalili.“
„Důvod?“
„Podle tajných služeb se uvnitř nacházel sklad Wunderwaffe. Raket V-2, ale prý i dalších posledních výkřiků tehdejší válečné módy. Nenašlo se tam sice nic jiného, než jen ony rakety, ale ten jeskynní systém je rozlehlý. Pod prostorami, kde teď Francouzi pěstují žampióny, jsou další jeskyně, zkrátka labyrint podle všech pravidel. Podle některých pramenů by tam mohla být i německá atomová bomba.“
„Ale…“
„Povídám, že podle některých. I když možné je všechno. Můj… řekněme vzdálený příbuzný tenkrát pracoval v jedné špionážní službě, jejímž největším problémem bylo, jak dopravit na území Říše větší množství těžké vody.
Proč ti tohle všechno vykládám? Z rodinných pramenů totiž vím, že vědci pracující pro Hitlera nevymýšleli jen rakety a bomby. Jistá skupina se zaměřila i na prostředky trochu jiného ražení.“
„Chceš tím říci,“ přerušil jsem ho, „že doktor Tello tady hledá plány zázračných zbraní?“
„To nevím. Určitě nejde po zlatě nebo jiném pokladu. Chci tím jen naznačit, že v pralese, ať je to kdekoliv, nebude žádná Bormannova pozůstalost.“
Koelbel zmlkl a otočil se ke stěně. Začal jsem přemýšlet. Tenhle večer se chaos v mé hlavě ještě zvětšil. Poklady, zlato, zázračné zbraně. Je třicet let po válce a tady mě do ní někdo znovu tahá. Venku spí dvanáct pistolníků a vedle mne člověk, který mě zavedl do tohoto bizarního světa, kde se smazávají desetiletí, aby události na sebe navazovaly okamžitě. Aby ho čert vzal! Nebo ti jeho indiánští bohové…
Najednou jsem strašně moc zatoužil po obyčejné posteli ve vzdálených Čechách.
© 1996, napsáno 1990, poprvé vyšlo v Rodokapsu 46/1996, poprvé na Bezejmenné stránce srpen – září 2003