 |
Bohové pralesa
|
Proklínat osud nemělo cenu. Za naši svízelnou situaci nemohl žádný vševědoucí duch, tím méně pak místní bohové. Tvrdli jsme v pralese a usychali úzkostí; zrovna tohle rčení ale mělo ke skutečnosti opravdu daleko, tropický liják nás promočil až na kůži a snad i pod ní. Klepal jsem se tedy zimou i strachy a kousek od nás se poflakovali pistolníci v suchých šatech a vesele se bavili. Na stejném místě ležela i naše zavazadla.
„Ddal bych nevím co zzza flašku šnapsu co jjjí mmmmám v ruksaku,“ drkotal zuby Koelbel. Už se netvářil – aspoň pro tuto chvíli – tak optimisticky, byl na tom stejně jako já. Až na to, že mu podobné situace nebyly tak docela cizí a s pistolníky – tvrdil, že i s těmi, kteří se promenovali po našem tábořišti – měl jisté zkušenosti. Mně se něco takového stalo poprvé, aby také ne. A doufám, že to bylo naposled, čímž nemíním, že si tu chci v dohledné době vysloužit mělký hrobeček, vystlaný kameny. Ve vzpomínkách jsem se vrátil o několik měsíců zpátky…
Tehdy, před odletem, jsem vtipkoval, že plukovník Fawcett nepatří zrovna mezi mé idoly a Kurupiru je přece jen o nějaký ten tisíc kilometrů dál. Vůbec jsem netušil – tam v Praze – že se do šedesáti dnů budu v brazilském pralese klepat zimou. Pokud jsme ještě v Brazílii. Hranice v těchto končinách mají poněkud papírovou podobu.
Tenkrát jsem také nevěděl, že se někdy potkám s Koelblem.
Seznámili jsme se na recepci, kterou pořádal nějaký etnograf ze Států a kam mě dotáhla má přítelkyně z naší ambasády. Amerického vědce znala osobně a možná i intimněji, než jsem se domníval; když se totiž rozeběhla zábava, opustila mě uprostřed skupiny neznámých lidí a plně se věnovala pořadateli společenského molocha, na jakého jsem nebyl ze své domoviny zvyklý…
„Musíme odtud zmizet, Johny,“ vrátil mne Koelbel ze vzpomínek do reality. „Jestli tady ztvrdneme, tak nás vyčmuchají.“
„Chceš snad po svých dojít do obydlených končin?“
Mávl rukou. „To nebude potřeba. Asi dvacet kilometrů odtud mám známé v jedné indiánské vesnici. Ti nás klidně dopraví až do Manaosu.“
Koelbel. Nikdy neztrácel hlavu. Ani na tom banketu, kde, stejně jako já, nikoho neznal. Ale neponořil se do sebe, propletl se bavícími se lidmi a zastavil u mne. Jeho obrovský cyranovský nos zavětřil a seznal, že pod slupkou znaveného gentlemana se skrývá blázen, který s ním potáhne až do horoucích pekel.
„Kolem Pizzarova hnízda projít nemůžeme, tam mají ti holomci základnu,“ vysvětloval mi nyní svůj plán. „Vezmeme to na druhou stranu a pak už nějak najdeme správnej směr. Tedy pokud ho vůbec najdeme.“
Jeho černý humor mě nikterak neuklidňoval. Mohlo se docela dobře stát, že při hledání správného směru vkráčíme Koelbelovým kamarádíčkům do náruče. A veškeré snažení, moknutí a schnutí strachy přijde vniveč.
I když – nebýt jeho, vlezl jsem jim přímo pod nos. Za poněkud světlejší vyhlídky na budoucnost vděčím jen a jen Koelblovi. Za to, že tak moc světlé nejsou, ale mohu nadávat také jen a jen jemu. Protože mně bezprostřední nebezpečí nehrozilo.
Když jsme z úkrytu před deštěm sledovali, jak se k nám blíží lidé, chtěl jsem vylézt a přivítat je s otevřenou náručí, jak se na správného Čecha sluší. Sůl a chléb mi bohužel scházely.
Koelbel mě zarazil.
„Počkej. Nevíš, kdo to je. Možná, že by naší přítomností nebyli zrovna dvakrát nadšeni.“
„Prosím tě. Co by si na nás mohli vzít?“
„Ale ne, to nejsou lupiči. Aspoň ne takoví, na jaké myslíš. Vypadají spíš na lovce Indiánů.“
Nechápal jsem. A tak mi musel Koelbel vysvětlit, že společnosti, které vytrvale plundrují brazilské dešťové pralesy, si najímají pistolníky, kteří se starají o hladký průběh těžby.
„Nevím sice, co hledají takhle hluboko v pralese, ale jejich tváře jsou mi podezřele povědomé.“
Opovážil jsem se namítnout, že doba už značně pokročila a zabijáci vyhlazující domorodé kmeny už odešli do dějin.
„Ne,“ zamítl Koelbel. „Máš pravdu, tohle nejsou opravdoví Bugreios a o nějaké genocidě tu nemůže být ani řeči. Jejich zbraní taky už nejsou pušky, chlapče. Už se dávno zcivilizovali – jinými slovy, funguje tu osvědčená kořalka.“
Zvedli jsme se a potichu se ztratili do pralesa. Hezky pomalu, protože jedinými našimi zbraněmi byly mačety. Proklínal jsem svůj zatracený zvyk chránit pušku před povětrnostními vlivy. Před bouří jsem ji ukryl do plátěného pouzdra, a tam má pýcha nyní v klidu odpočívala. ZKK 602. Když jsem odjížděl z Čech, vzal jsem ji s sebou jako záminku k účasti na nějakém lovu, kde se vytáhnu jako neomylný střelec a šokuji společnost nimrodů zbraní světových kvalit, opěvovanou i americkým Guns and Ammo. I tenhle humor mě měl brzy přejít. V pralese bych použil spíš svůj dobře nastřelený kulobrok.
Ale ne, teď nemá smysl přemýšlet o zbraních a lovu. Prodírali jsme se tou nejneschůdnější částí džungle, mezi liánami a křovisky. Všude kolem zápach tlející půdy a nepřirozeně mnoho hmyzu.
Když jsme byli z doslechu a Koelbel zastavil ke krátkému oddechu, zeptal jsem se ho proč vlastně utíkáme. Copak by nás považovali za nějakou nekalou konkurenci? Nebo snad policii?
Koelbel se na mně zachmuřeně podíval. Pak si odplivl.
„Odpusť, Johny, ale všechny průsery, do kterých jsme tady vlítli, jsem zavinil já. Tenhle taky.“
Ne, že bych se považoval za hodného hošíka, svedeného tím sousedovic drzým spratkem, ale neříkal mi nic nového. Já mohl jen za to, že jsem se nechal přemluvit k malému výletu do dešťových pralesů. Vlastně mě přemlouvat nemusel, souhlasil jsem okamžitě. Nabubřele jsem se domníval, že se po několika dnech, strávených v divočině, vrátím jako Alberto Vojtěch Frič Druhý.
„Kdysi jsem měl s dřevorubci takové malé nedorozumění,“ začal Koelbel vysvětlovat. „A mám dojem, že mezi těmihle je jeden starý známý. Což by nebylo zrovna příjemné.“
„Jaké nedorozumění, smím-li se zeptat?“
„No, trochu jsme si nerozuměli v otázce zasahování do života volně žijících Indiánů. Pracoval jsem tehdy pro Úřad. Ti třískaři za mnou poslali pár chlapíků z přesvědčovacího výboru. Nu, a jeden to tenkrát nepřežil.“
Doma bych se zděsil při pomyšlení, že cestuji s člověkem, který zabil bližního svého. Tady mi ale všechno připadalo jiné. Mohlo za to prostředí a posledních čtrnáct dnů, které obrátily můj doposud poklidný inženýrský život naruby.
Koelbel zmlkl. Znovu jsme vyrazili vpřed. Díval jsem se hlavně pod nohy, kde se mohl objevit nějaký had, nebo něco podobného, a vyhýbal pokud možno styku s větvemi a liánami. Koelbel určoval směr. Asi pudově. Kráčel bez zaváhání, jistý si sám sebou.
Vlastně jsem o něm příliš nevěděl. Žil v Brazílii už hezkou řádku let a mohlo mu být něco mezi třicítkou a čtyřiceti. Ale na svět přišel někde v Evropě, pár set kilometrů od mého rodiště, rodiče se později odstěhovali do Států, aby parazitovali na bohatém příbuzném. To byla jeho verze, podle několika narážek jsem však vycítil, že stěhování si tehdy vynutil postup fronty. Byl tedy Němec původem, ale německy uměl snad ještě hůře, než já. Jediné slovo, které občas používal, bylo šnaps.
Rodinná výchova, patrně v tradicích Třetí říše, se u něj nesetkala s úspěchem. Snažil se poctivě naplnit tvrzení své matky, že vyrůstá jako dříví v lese, pročež jednoho dne zmizel z výstavného domku na pacifickém pobřeží, aniž se obtěžoval dokončit univerzitu. A objevil se za nějaký čas tady na jihu. Vypadal jako prototyp zdivočelého bílého muže, odmítal se holit častěji, než jednou za dva měsíce a jeho vlasový porost též úprav nedoznával. V džungli se vyznal jako rozený Indián.
Není toho moc, co o něm vím.
Asi za dvě hodiny jsme dorazili k řece. Viděl jsem ji naposled před pěti dny, kdy jsme tu vystoupili z lodě, abychom nabrali kurz Pizzarovo doupě. Tehdy jsem pochopitelně nevěděl, že něco takového existuje…
Po neúspěšném prohánění místní zvířeny jsme tehdy najednou narazili na dřevěné stavení. Můj průvodce se netvářil zrovna překvapeně.
„Necháme se pozvat na kafe, ne?“ navrhl. Pokrčil jsem rameny. Podraz jsem začal tušit až uvnitř domku, jehož nesmírně zpustlý obyvatel (podle sekundárních znaků běloch, jinak barvy tmavé), se nezdál být naší přítomností vůbec zaskočen. Zprvu jsem se domníval, že sem Koelbel tahá každého, že je to domluvená zastávka na cestě, jejíž program byl předem stanoven nějakou obskurní cestovní kanceláří a až se vrátím do Ria, obdržím účet za poskytnuté služby – výlet do srdce Brazílie, spojený s lovem, plus průvodce. Ulovená zvěřina zdarma. Hatmatilce, kterou se majitel fazendy, jakýsi pan Pizzaro, s Koelblem domlouval, jsem nerozuměl, takže jsem jen znuděně zíral kolem sebe a usrkával kávu. Pizzaro se zdál být uhněten ze stejného těsta jako můj průvodce, další blázen, pohrdající civilizací. Teprve později jsem byl donucen názor změnit, milý pan hostitel takový šílenec nebyl a pokud by dostal možnost a peníze, s radostí by vyměnil boudu v pralese za domek na pobřeží.
Potom mi Koelbel sdělil, že ve fazendě přenocujeme. Dal jsem mu na srozuměnou, že se plně podřizuji jeho plánům a programu.
V noci mě pak probudily vzrušené hlasy z vedlejší místnosti. Ti dva se o něčem dohadovali. I když jsem většině slov nerozuměl, snažil jsem se odhadovat rozhovor podle intonace a intenzity hlasů. Pizzaro se nad něčím rozčiloval a můj průvodce se ho snažil uchlácholit, načež se situace obrátila a hádat se začal Koelbel. Nevěděl jsem, nakolik jsou hádky s náhodnými hosty součástí místního folklóru, dalo se však počítat s tím, že do něj vůbec nepatří. Ti dva se museli znát. Proč mi tedy Koelbel neřekl, kam máme namířeno a proč to maskoval lovem?
Tehdy v noci to byly jen zvědavé otázky. Teď mě to zajímalo mnohem víc.
„Ty, Lothare,“ zeptal jsem se, když náš útěk pokračoval podél řeky, „O čem jsi se to první noc hádal s Pizzarem?“
„Ty jsi to slyšel?“
„Bývám obvykle hluchý jako poleno.“
Pokrčil rameny. Zastavil se a setřel pot z čela.
„To by bylo delší vysvětlování.“
„Tak to zkus,“ vybídl jsem ho. Mávl rukou.
„Pizzaro je starej pacholek, Johny. Jde jenom po penězích, a kdyby se nebál, tak by je moh’ i mít. Mám s ním takovej kšeft.“
Víc neřekl. Prodírali jsme se křovisky a prosekávali cestu. O tvář se mi otřela větev, jejíž zelené listy byly plné oranžových broučků. Nebo pylu?
Na zádech jsem ucítil šimrání. Kapky potu.
„Za jak dlouho dorazíme ke tvým přátelům?“
„Den, dva,“ řekl neurčitě. „Možná dřív, podle toho, jak schůdnou najdeme cestu.“
Nechal jsem únavného a jalového vyptávání a utřel si pot z týla. Na ruku ze zad přelezl veliký pavouk. Poděšeně jsem vykřikl. Koelbel se obrátil. Zasmál se. Štítivě jsem odhodil osminožce na zem.
„Není jedovatý,“ uklidňoval mě Lothar. Trochu jsem si oddechl, jedovatí živočichové nejsou mým koníčkem. Mám z nich, hlavně z hadů, větší strach, než z jaguárů a lidí. Prvního jsem spatřil právě u Pizzarovy boudy…
Jakmile jsem ho zahlédl, rychle jsem odskočil a hleděl se vzdálit.
„Žararaka,“ konstatoval tenkrát suše Koelbel a přidal přednášku o účincích jeho jedu.
Při tomhle setkání s hadem jsem také poprvé spatřil ohradu. Nevěnoval jsem jí žádnou pozornost, připadala mi stejná, jako všechny prkenné ohrady na celém světě. Ale Koelbel po ní neustále mlsně pokukoval. Přiznal svůj zájem o to, co skrývá. V ty první nevinné dny jsem překypoval iniciativou, a tak jsem mu navrhl, ať tam tedy zkusí v noci vlézt. Upozornil mě na roztomilé hafánky, zuřivě cloumající silnými řetězy. Po soumraku jsou prý uvnitř.
Víc jsem nepotřeboval.
Šlapali jsme proti proudu, což znamenalo, že civilizace se nachází kdesi za našimi zády. Nedalo mi to a Koelbla jsem na špatný směr upozornil. Usmál se. Jeho Indiáni se zdržovali pokud možno nejdál od bílých mrakodrapů Ria a Brasilie. Ale jen oni nás tam mohli rychle a bez větších problémů dostat.
Kolem poledne jsme museli zastavit. Před slunečním žárem nás sice chránil prales, jenže putování samo, i bez povětrnostních vlivů vyčerpávalo. Koelbel, dřív, než jsme se svalili na zem, prošlehal okolí našeho odpočívadla prutem. Prý abychom se zbavili potencionálního společenství hadů. Potom mě požádal o cigaretu. To už jsme leželi na zádech a vzhlíželi do zelené klenby stromů.
„Jestli se nerozmočily,“ zapochyboval jsem. Při průzkumu kapes se ovšem našly nejen zvlhlé cigarety, ale i zapalovač (nefunkční) a dvě krabičky zápalek.
Tak trochu obřadně jsme si zapálili.
„Proč vlastně žiješ v pralese?“ napadlo mne položit otázku, na níž jsem už delší dobu toužil znát odpověď. Koelbel si potáhl a pokoušel se o kouřové kroužky.
„Asi jsem k němu moc přičichl. Líbí se mi tady. Jediné, co mě žere, je civilizace. Prales začíná mizet. Byls někdy na jeho hranici? Zničená pláň, stavební stroje a těžební zařízení. A najednou proti tobě zelená stěna džungle. Vypadá to příšerně. Lidé postupují pomalu, ale jistě. Prales se nemá jak bránit. Dokáže zvládnout lesní požáry. Stačí jeden nálet semen a do roka se objeví rostlinky a za pár let je všechno při starém. Ale proti lidem nemá šanci. Jsme moc důslední.“
„A jiný důvod nemáš?“ zeptal jsem se po chvíli ticha. Měl jsem na mysli jeho abnormální zájem o Pizzarovu ohradu a tyto končiny vůbec. Pochopil.
„Výslech?“ zasmál se. „Tak dobře.“
Nadzdvihl se a opřel o loket.
„Když jsem se pohyboval tam dole, v Matto Grosso, seznámil jsem se se spoustou Indiánů. Nemyslím těch domestikovaných, kteří bez almužny nebo bez flašky šnapsu nemíní komunikovat. Šel jsem za těmi původními. Moc jich tam nezůstalo, ale i tenkrát jich bylo mnohem víc, než dnes. Byl jsem takové neopeřené ptáče, co si myslelo, že se z něj vyklube etnografická hvězda. To je totiž ten můj nedoštudovanej obor, chlapče. Nevyklubala, jak vidíš. Ale poznal jsem toho dost. Seznámil jsem se taky s několika kouzelníky. Zvláštní sorta lidí. Za nic na světě ti neprozradí nic ze svého umění, i když je to z větší části hra na city a sugesce. Ale taky dokážou onačejší věci, tedy někteří. Ti nejlepší, nebo ti opravdoví, nevím. Jeden z nich mě docela šokoval, když ohlásil svému kmeni, že jsem na cestě za nimi, kde jsem a co budu dělat. Ale o tom povídat nechci.
Ti kouzelníci nasměrovali můj zájem trochu konkrétnějším směrem. Původně jsem chtěl studovat jejich zvyky, což se dá dělat i v nějaké slušně zařízené knihovně, po setkání se šamany jsem zkusil něco jiného – jejich náboženství. Ono to vlastně ani náboženství není a u Indiánů, kteří přičichli k civilizaci, už musíš ve zmatku, který jim v hlavách natropili misionáři, stopovat původní víru jako Sherlock Holmes blahé paměti. U volně žijících kmenů je to něco jiného. Jsou dosud nedotčení, i když na ten pel panenské nevinnosti musíš dávat pozor. Potloukají se všude možně a leccos je může potkat. Hlavně zpotvořený křesťanský pánbíček, s mutací Alláha jsem se kupodivu ještě nesetkal. Pouštěl jsem se za nimi hloub a hloub do pralesa, tam, kde ještě nikdo pravděpodobně nebyl, a zkoumal a zkoumal.
Zpočátku jsem myslel na slávu a taky na peníze, ale pak mě to přešlo. Možná, že někdy vydám knížku o bájích a mytologii pralesních Indiánů. I o tom zatraceném přídavku poblázněných misionářů.
Ty se asi v místní víře nevyznáš, co? To jsem si mohl myslet. Takže tě asi nebude šokovat sdělení, že jsem před několika lety narazil v jisté části Brazílie na indiánská božstva. Skutečná božstva, což je zvláštní. Oni totiž zdejší praobyvatelé žádné bohy nemají. Jenom duchy, obvykle špatné. Žádná podpora nebes, nic takového. Bůh, coby osoba, byl importován z Evropy, čímž se mí Indiáni s jasně původními pánbíčky stávají zajímavými. A proto jsem tady – a ty bohužel se mnou.“
Byla to celkem vyčerpávající řeč. Chtěl jsem vyzvídat dál, ale nenechal mě. Zvedl se zavelel:
„Jdeme.“
A tak jsme šli. Pochod pralesem je úmorný a pro hladového člověka poněkud fádní. S kručícím žaludkem se dost dobře nedají obdivovat krásy přírody. A že stála za to. Džungle kolem nás trochu prořídla, zmizely odporné křoviny a to usnadnilo chůzi.
„Mám organizační dotaz,“ prohlásil jsem, když byl podle mého žaludku čas na večeři. „Kde budeme spát? Ne, že bych měl nějaké výhrady proti přenocování pod širým nebem, ale nadšený tím zrovna dvakrát nejsem.“
„Slibuji ti, že dostaneš tak pevnou střechu nad hlavou, jakou jsi v životě neměl.“ zasmál se Koelbel. To už jsme dávno odbočili od řeky. Nic jsem nenamítal, věřil jsem jeho orientačnímu smyslu. Kdybych vedl výpravu já, skončili bychom pravděpodobně před Pizzarovým baráčkem.
Byl by asi překvapen. Rozloučili jsme se s ním rychle a nikoliv v dobrém. Koelbel může být schopný psycholog, ale při dohadování s Pizzarem trefil vedle. Jeho zájem o ohradu vyšel najevo – a v tu chvíli jsme letěli.
„Nějak se o těch pár prken bojí,“ šklebil se Koelbel kysele, když jsme se vraceli k řece. Optimismus ho stále neopouštěl. A potom, když jsme se první noc tábořili nedaleko fazendy, v noci zmizel a já za chvíli uslyšel štěkot psů a výstřel z pušky. Chvíli jsem trnul strachy, pak se můj průvodce – živý a zdravý – vynořil z křovin. Zazubil se a prohlásil něco o špatném míření. A podvodných lékárnících, prodávajících mizerná uspávadla. Víc jsem o jeho nepovedené výpravě neslyšel.
Ráno se jen zeptal, jestli chci doprovodit k řece. Že tu prý nějaký čas bude muset zůstat a do civilizace jistě trefím sám. Protáhl se mi obličej – považoval jsem se tehdy ještě za oběť turistické kanceláře, a tak jsem navrhl, že zůstanu s ním. Těch pár dnů to beze mne v Riu vydrží. Netvářil se moc nadšeně, ale potom mávl rukou a prohlásil, že ve dvou se to stejně lépe táhne. Od toho okamžiku jsem se stal spoluspiklencem ve hře, jejíž pravidla jsem nechápal. Až do této chvíle, v níž nechápu stále nic…
K večeru jsme dorazili do krajiny kopcovitější, než okolní území. Mezi tropickým porostem tu a tam vykukovaly kameny.
„A jsme tady,“ řekl najednou Koelbel a zastavil se. Rozhlédl jsem se po slíbené střeše nad hlavou, ale neviděl nic, co by alespoň vzdáleně připomínalo dům. Ono také o žádnou budovu nešlo.
Koelbel mě zavedl do jeskyně.
Její vchod byl téměř dokonale maskován už samotným Stvořitelem, bohyně Flóra si ještě přisadila své a těch několik keřů pomohlo jeskyni zmizet ze světa. Kdyby mě nedoprovázel Koelbel, nemyslím, že bych měl šanci ji nalézt. Zeptal jsem se, jak k ní přišel on.
„Našli jsme ji s Pizzarem. To se ještě tolik nebál. Vyprávěli mu o ní Indiáni, takže věděl, že tu někde je.“
„Zdá se mi trochu daleko na jeho vkus.“
„Tenkrát nebyla. Možná, že by k ní už dneska netrefil.“
Hledali jsme po jeskyni vhodná místa ke spánku. Koelbel vyrobil provizorní pochodně, mohli jsme se tedy pustit hlouběji do temného prostoru. Opatrně jsem postupoval vpřed, abych omylem nespadl do nějaké trhliny. Hlavu jsem měl sehnutou, protože pochodně vydávaly kromě vítaného světla také štiplavý kouř.
A potom jsem je spatřil.
„Co to tu je?“ zeptal jsem se překvapeně, když světlo čadivého klacku ozářilo stěnu v zadní části jeskyně.
„Myslíš ty kresby?“
Věděl o nich. Přiblížil jsem pochodeň tak blízko, aby co nejvíc ozářila stěnu, ale přitom ji nezanesla černým kouřem.
Skutečně to byly kresby. Neumělá grafika z rodu Altamiry a Tassílí. Malí panáčkové s kulatými hlavami. Velcí jeleni. Odstřelení jeleni a jaguáři. Realističtí jaguáři. Hadi a ryby. Všechno, s čím se mohli místní domorodci setkat.
„To by bylo sousto pro archeology,“ rozzářil jsem se.
„Nemyslím,“ oponoval Koelbel. „Není to příliš staré. Etnolog by to použít mohl. Takových památek na Indiány není v Brazílii mnoho. Tím spíš, že tu nejsou vhodné skály a jeskyně už vůbec ne. Zajímavější ovšem je…“ Zmlkl a jeskyni na chvíli zalilo ticho. Absolutní. Zvuky pralesa sem neměly šanci proniknout.
„Pralesní kmeny neustále migrují. Vyjma těch, které se dostaly do spárů civilizace. Nutí je k tomu spory se sousedy, roční období a s ním tahy lovné zvěře, ale i jiné faktory. V posledních staletích taky přítomnost bělochů. A tahle svatyně, nic jiného to být nemůže, ačkoliv ví bůh, že Indiáni nic takového běžně nemívají, je počmárána tak zdatně, jakoby sem chodili malovat všichni kreslíři z okruhu aspoň tisíce kilometrů.“
„Proč to nezveřejníš? Říkal jsi něco o etnologické hvězdě?“
„Pokus tu byl,“ vzdychl Koelbel. „Ale potom jsem si to rozmyslel. Tyhle kresby mají samozřejmě vztah k místním božstvům. A ta si přílišnou publicitu, jak to tak vypadá, nepřejí. A navíc…“
„To ti sdělila místní Pýthie?“
Zarazil se, jako by si uvědomil, že v zápalu řeči prozradil něco, co říci nechtěl.
„Budeš se divit, ale něco podobného,“ pokračoval po chvíli. „A nech mě domluvit. Kdyby se sem začali stěhovat etnologové, a třeba i ti tví archeologové, narušilo by to život místních kmenů. Tratili by na tom.“
„Opět přehnaná starostlivost o zdejší obyvatele?“
„K čemu jim bude, když bílí kouzelníci odhalí tajemství maleb, které stejně nejsou jejich.“ namítl.
„K ničemu,“ musel jsem souhlasit. „To nejsou jejich malby?“
„Ne. Zdejší kmeny tohle umění neovládají.“
„Mluvíš o tom, jako by to byly obrazy od Picassa.“
„Nejsou samoúčelné. Mají obdobný smysl jako kresby pralidí v Tassílí. Předchůdci písma.“
„Aha. Něco jako hieroglyfy.“
„Dejme tomu. Nebylo by, myslím, k zahození vědět, co chtěli místní umělci sdělit světu. Jenomže je to skoro nemožné. Rozšifrování těch obrazů je možná větší šílenost, než luštění krétského písma. Tam se mohl Ventris aspoň o něco opřít. Ale tady je to těžké. Vezmi si jako příklad Kaďuveje z Matto Grossa. To jsou mistři ornamentů a ty ornamenty kdysi mívaly nějaký smysl. Jenže Indiáni ho už roky neznají. Pokoušel jsem se před časem o rozluštění významu těch kreseb, pomáhal mi v tom jeden vzdělaný domorodec, kterého jsem vláčel přes půl Brazílie a nepřišli jsme vůbec na nic.“
Chvíli hleděl do dohořívající louče.
„Nechme toho. Ze všeho nejvíc teď potřebujeme spánek a pak nějaké jídlo. Takže se jde na kutě.“
Uložili jsme se ke skalní stěně a navzdory tvrdému podkladu brzy zavítali do Morfeovy říše.
© 1996, napsáno 1990, poprvé vyšlo v Rodokapsu 46/1996, poprvé na Bezejmenné stránce srpen – září 2003