Bestiář, část sto třicátá

Bestiář
část sto třicátá

Ozaena

Zprávu nám o ní zanechal Plinius starší, tato nezpochybnitelná starověká kapacita, jehož třiceti sedmi svazková encyklopedie je úžasným dílem s pečlivě vypsanými odkazy na zdroje i autority. Jako všechny práce tohoto typu samozřejmě odpovídá znalostem a představám doby, nemůžeme chtít po vědci prvního století kvantovou teorii. Mnoho údajů je z dnešního pohledu nedokonalých, překonaných nebo naprosto fantastických. A taky přežvýkaných i nepochopených.

Takže Ozena. Chobotnice, jejíž jméno prozrazuje základní charakteristickou vlastnost (činnost na doprovodné ilustraci to není). Znamená Smradlavá chobotnice, což by odkazovalo na dodnes známý středomořský druh hlavonožců, Eledone moschata čili chobotnici pižmovou. Délky lehce přes deset centimetrů (největší zaznamenaný sameček dorostl osmnácti) nijak zvlášť výrazný. Dle starých záznamů – a o ty nám jde – jde ovšem o tvora různé velikosti, od malých přes větší až po exempláře opravdu obrovské. Smrdí všechny, ty přerostlé se navíc živí lidmi. To vše Plinius připomenul, jádrem příslušné pasáže ale byla informace o chronické rýmě, působené dle tehdejších znalostí polypem tohoto jména.

Co jsme si ale zapamatovali, jsou ty pouze doplňující, ovšem atraktivnější informace.

Chobotnice na mozaice domu v Pompejích (zmíněný encyklopedista mimochodem zahynul, když velel evakuaci lidí při výbuchu Vesuvu, který toto město pohřbil.) Naples National Archaeological Museum, Public domain, via Wikimedia CommonsBritish Library, No restrictions, via Wikimedia Commons

19.10.2025

Pippo

Jedni ho považovali za nástroj Spojenců, druzí fašistů a Němců. Přízračný letoun, který se podle mnoha svědků objevoval na nočním italském nebi, když se boje druhé světové války přenesly na Apeninský poloostrov.

V myslích vyděšených lidí patřil obvykle – ne vždycky – té obávanější straně. Některé historky vypráví o malé bombě, kterou Pippo na závěr svého vystoupení shodil, většinou ale – byť vzbuzoval strach – jen prolétl. Po soumraku zakroužil po nebi a zmizel.

„Schovej se, nebo ti Pippo hodí bonbon,“ varovávali rodiče děti (což bylo samozřejmě zástupné slovo pro bombu). Ne všichni, někteří naopak své ratolesti utěšovali, že je to jenom přátelský Pippo. A děti, nejčastější, i když ne jediní) adresáti upozornění, braly přízrak podle toho. Šlo zkrátka o víceméně běžného bubáka, přizpůsobenému času a době. Sto let předtím by možná šlo o siluetu bezhlavého jezdce, předvádějící se v měsíčním svitu.

Jak různé přízraky dostávají jména bývá často nejisté, původní zdroj se rychle ztratí nebo se najde srozumitelnější výklad. Možná proto, že obecně Pippo přímo neohrožoval, dostal prý jméno po Goofym nebo po hrdinovi tehdy populární písně Pippo non lo sa. Nebo taky podle zvuku leteckého motoru.

Pedagogická strašidla jsou v tak hrozných dobách potřebná. Hodí se prakticky všechno. Bez z dnešního pohledu někdy až přehnaných reakcí mohlo snadno dojít k nejhoršímu. Ačkoliv sem ani nepatří, nedá mi to nepřipomenout skutečnou historii z rodinného archívu.

Stalo se ve stejné době uprostřed Evropy. Můj prastrýc Karel Vyhlídka, možná jako někdejší legionář, možná coby penzionovaný úředník ministerstva obrany, možná pro něco jiného, na tom nesejde, byl za druhé světové války velitel protileteckého krytu. Tedy člověk odpovědný za to, že na zvuk sirény lidé všeho nechali a utíkali se schovat. Většina leteckých poplachů v těch dnech byla cvičná nebo falešná. Než přišel den, kdy se po Praze rozječely sirény, a bylo to doopravdy. Začaly skutečně padat bomby.

Karel u vstupu do krytu kontroloval situaci. Všichni jemu svěření byli uvnitř.

Až na dvě holčičky, které – jak s hrůzou sledoval – si dál klidně hrály venku. Vždyť to přece vždycky bylo jen jako...

Prastrýc neváhal. Vyběhl ven, do rachotu vybuchujících náloží.

Holky do bezpečí dostal.

Sebe už ne.

19.10.2025

Mommotti

Straší (se jím) děti na Sardinii. Temný vousatý muž s holí a v kápi, s paralyzujícím pohledem a vousatou tváří, známý též jako Mobbotti nebo Bobbotti, vylézá zpod postele nebo ze skříně, aby odnesl zlobivého nedospělce. Jindy (jinde na ostrově) číhá venku na ty, co se toulají venku i po soumraku.

26.10.2025

Guten männlein

Pravidlo známé po celé Evropě: skřítkům, kteří vám po nocích udržují domácnost nebo pomáhají v hospodářství, nelezte do soukromí. Jinak máte po laciné případně rovnou zadarmové pracovní síle.

Přesvědčili se o tom i sedláci z korutanského údolí Obergailer Tal, kteří jednou špehovali, kde to „hodní mužíčci“, kteří jim altruisticky, bez nároků na stravu i mzdu, pomáhali, vlastně bydlí. Našli sice ve skále jeskyni, v níž skřítci žili, nic platné jim to ale nebylo, pomocníčci se od té doby už neukázali. Natož aby odvedli nějakou práci.

26.10.2025

Hehmann

Hejkal po rakousku, dle pověsti z Döblingu, dnes vídeňského okresu. Hehmänner se vyznačují velkými hlavami, divokýma očima a schopností opravdu rychlých přesunů. Vyprovokovaný voláním: „Hej, hej,“ skočil takový Hehman zničeho nic posměváčkovi na záda a do rána se nepustil. Někdy se jich objevilo hned několik, a ti pak člověka roztrhali na kusy.

26.10.2025

Augenbrand

Černé psisko s ohnivýma očima, pobíhající od roku 1233 v okolí švýcarského Soyhières. Hledá svého pána, hraběte Rodolpha de Sogren, který byl tam a tehdy zavražděn.

26.10.2025

Machbuba

Duch etiopské dívky, jíž hrabě Hermann von Pückler-Muskau poznal v Chartúmu jako malou otrokyni, vykoupil a odvezl do Evropy, aby ji ubytoval na zámku v Bad Muskau. Bral prý sirotka, dítě sloužících na abyssinském královském dvoře, které padlo do súdánského zajetí v místních válkách, jako vlastní dceru. V šestnácti letech bohužel Machbuba zemřela, podle náhrobku na „zlomené srdce“. Šlechtic vystrojil honosný pohřeb.

Zasmušilý přízrak se od té doby objevuje na cestě ze zámku do města.

2.11.2025

Veronika (z Maleho Gradu)

Jak už to ve starých pověstech Starého kontinentu chodí, byla tu jedna pohanská princezna, která se vysmívala nové víře. Nebo se, coby nová křesťanka rozešla se snoubencem, neochvějně se držícím svého pohanského vyznání. Lakomá šlechtična, která odmítla přispět na výstavbu kostela. Možností je mnoho, stejně jako příběhů. Ať pro jedno nebo druhé nebo třetí, v každém případě se tahle Veronika z Maleho Gradu, středověké pevnosti jednoho z nejstarších slovinských měst Kamniku, proměnila v dračí potvoru, střežící (jak je také zvykem) poklady. Čekající na vysvoboditele.

Pokud tento – samozřejmě odvážný mladý muž, případně sedmiletý kluk – splní příslušné podmínky: usekne hlavu obludě, která Veroniku hlídá, třikrát princeznu uhodí ročním lískovým prutem, třikrát ji políbí, pak ji ze zakletí vysvobodí. Vypráví se také, že onen zachránce musí coby novorozeně ležet v kolébce, vyrobené z dubu, který v době prokletí ještě ani nevzklíčil.

2.11.2025

Mohini Pey

Duch ženy, která zemřela jako panna, který po jihoindických nocích loví muže. Obvykle své kořisti tyhle krasavice v bílých sárí s jasmínovými květy ve vlasech vysají životní sílu na první pokus, tu a tam si ale dají načas, navštěvují okouzlené muže ve snech a odčerpávají pomalu.

V ostatní Indii (a v Malajsii) se Mohini od té původní liší právě původem. Jde o jednu jedinou ženu toho jména, kterou zabil manžel, a ona se teď mužům mstí.

2.11.2025

Buttamboj

Do bavlníku se podle indického národa Sora nastěhuje duch dívky, která zemřela při první menstruaci. Přebývá v něm za dne, v noci navštěvuje sny mladých mužů.

2.11.2025

Ajaju

Zajímavý (bohužel lidožravý) tvor ze severondické Méghálaje. Hlava chameleona, opičí trup a paže. Nohy dlouhé, tenké a bez kolen, tudíž neohebné. Pročež se Ajajuové raději přesunují opičím stylem po větvích v korunách stromů. Další anatomická specialita: dvanáct rozeklaných jazyků. Dlouhých a mrštných a leptavých. Ajaju jimi chytá a do tlamy přitahuje kořist. Rozžvýká, kosti vyplivne.

Neopatrné lidi láká voláním, podobném člověčímu; pokud mu na to skočíte, nejlepší možnost útěku je ze svahu – tam se Ajaju díky mizernému podvozku pustit nemůže. Směr nepoplést, po svahu nahoru by vás dostaly jeho jazyky.

Kostí těchto oblud využívá lidová magie na výrobu amuletů, chránících před zlými duchy a nemocemi.

2.11.2025

Ashinaga-tenaga

Dvojka, objevující se na ostrově Kjúšú. (Ano, v nadpisu je japonština převedená do světově známějšího anglického přepisu, hned v první větě zase do srozumitelnějšího českého, což vypadá docela hloupě, ale já si nemůžu pomoci. Je spousta jazyků nezapisovaných latinkou – a i u těch, které jsou, je to někdy docela divoké, ani tam si někdy nemůžete být jistí, jestli čtete ten zvuk správně. A já nerad zvedám hladinu babylonské entropie. Ale zkusím to, snad se trefím.)

Ten první, Ashinaga-jin (Ašinaga-džin je to českým přepisem, aspoň myslím) je na první pohled k poznání podle opravdu dlouhých nohou, dvě jō (džó) aneb šest metrů dlouhých. Tenaga-jin (Tenaga-džin) má zase přerostlé paže, a to na tři jō. Tedy zhruba devět tisíc milimetrů. Jde prý o zástupce dvou ras, obývajících kraj Dlouhorukých a kraj Dlouhonohých, kteří rozumně spolupracují při obstarávání živobytí. Tenaga si vleze na záda Ašinagovi. Tomu dlouhé nohy dovolí dojít v moři dál od pobřeží, kde pak ve větší hloubce kolega svýma dlouhýma rukama snadněji lapí nějakou tu rybu.

Dlouhurukého a Dlouhonohého na lovu zpodobnil Utagawa Kuniyoshi (歌川国芳, Japanese, *1798, †1861), Public domain, via Wikimedia Commons

9.11.2025

Namekujira

Nebylo by na tomhle slimákovi nic strašidelného, tedy pokud nejste zahradník. Namekudžira po sobě nechává jako každý zahradní plž slizovou stopu – a tady to začíná být zajímavé, protože ta jeho je skoro dvě stě metrů dlouhá. Setkání s takovým plazivcem by pěstitel japonské zahrady asi těžko rozdýchával.

9.11.2025

Banshira

Živí se rezavým železem, které mu venkované v severoindickém Himáčalpradéši nechávají na stromě, v němž Banšira žije. Ten strom je samozřejmě cedr himalájský, tamní posvátná dřevina, a zmíněný lesní duch je ctěn jako ochránce před zlovolnými démony. Vždy je poblíž, když člověk musí v noci za pochůzkami, aby případné blížící se zlo sám vyděsil a zahnal na útěk. Pozor ale na to, kdybyste větvemi jeho stromu topili, to by se obrátil proti vám.

Vždy chlupatý, vystupuje Banshira v podobě velké opice, malé opice, šakala nebo kozy. A pokud je založena nová vesnice, je z ochranného cedru některé již zajištěné přineseno trochu šrotu (dříve patřilo k běžným obětinám opotřebované zemědělské nářadí, dnes součástky strojů a poznávací značky z aut), aby s novým sídlem na novém posvátném stromu zrodil též nový ochranný duch.

9.11.2025

Kala Sriha

Kdyby nebylo zvláštních stravovacích návyků, byl by to docela obyčejný, byť černý lev. Je pravdou, že už jen jeho řev dokáže nejen vyděsit, ale i fyzicky ublížit, podstatnější charakteristikou tohoto obyvatele Himmapanského lesa je fakt, že jde o šelmu býložravou.

16.11.2025

Kraisorn Rajasri

Bílý himmapanský lev rudé hřívy, rudých tlap, rudé špičky ocasu a rudých pysků. Pro tuto mohutnou samotářskou šelmu je běžnou porcí jeden celý jelen nebo kůň.

16.11.2025

Ta-Bitjet

Nepříliš známá egyptská bohyně. Štíří partnerka nebeského Hora, jejíž panenské krve bylo užito jako dokonalého protijedu vůči jakékoliv otravě.

16.11.2025

ǀKaggen

Stvořitel v mýtech jihoafrických Sanů (Křováků). Rád se převtěluje, obvykle do kudlanky. Nebo hada, housenky či vši. Z výčtu se vymyká antilopa losí, do jejíž podoby se také někdy převléká. Tenhle největší druh antilop totiž patří k jeho nejoblíbenějším tvorům.

Patřil k prvním zvířatům, které ǀKaggen (Cagn) stvořil. Narodil se jeho ženě ǀHúnntuǃattǃatte̥n (nepřesně, ale srozumitelněji Coti), matce včel, jejíž oblíbené podoby jsou svišť a daman. Hrdý stvořitel ukryl tele do bezpečí osamělé skály, aby mohlo vyrůst. O svém oblíbeném novém tvoru se ale nezmínil svým synům, kteří antilopu příštího dne našli a ulovili.

Na rozkaz rozhněvaného otce musel jeden z nich, Gewi, našlehat v hrnci krev mrtvé antilopy, aby jí vrátil život, ovšem povedlo se mu jen stvořit hady. Druhý pokus přivedl na svět sice přežvýkavce, ale ne toho správného. Z krve vznikl Alcelaphus buselaphus. Buvolec stepní, chcete-li.

Poté zkusila rituál provést ǀHúnntuǃattǃatte̥n. Přidala do krve trochu tuku ze srdce, a věc se podařila, na step vyběhlo stádo antilop losích a Stvořitel mohl být spokojen.

16.11.2025

Bemba a dvakrát dvojčata

Pán vzduchu, Stvořitel světa malijských Bambarů. Taky dvojčat Pemby a Musokoroni, které přivedl na svět, protože mu bylo samotnému smutno.

Jak už to s potoky bývá, ne vždy se vyvedou, jak by si rodič přál. Pemba byl poslušný syn, na něho si stěžovat nemohl, ovšem s jeho sestrou měl Bemba trable. Byla to dívka tvrdohlavá a divoká, provokovala ostatní Nebešťany, škádlila se a vůbec škodila.

Dobře si vědom toho, co by tam mohla způsobit, jí otec zakázal Zemi. Musokoroni se na just tam dolů zachtělo, proto přemluvila bratra a po pupeční šňůře, která tehdy Nebe se Zemí spojovala, oba slezli dolů. Dívka pak šňůru přesekla, aby se zbavila Bembova dohledu.

Zklamaný Stvořitel přivedl na svět další dvojčata, Koniho a Faro, ve zlaté loďce je pak poslal za staršími sourozenci.

K rozumu je nepřivedli.

Vilná Musokoroni si to rozdávala s kdekým i kdečím (například se slunečním svitem, ale taky s větrem, se zvířaty, se Zemí, lidské samečky a vlastního bratra nevyjímaje), navíc začala na mladší Faro žárlit. Naváděla proti ní své milence, škodila, otravovala lidskou mysl, až to dopadlo, jak muselo: lidský rod dospěl do stádia Neopravitelné, a Bemba zaplavil Zemi vodou.

Zlá Musokoroni se utopila, hodná Faro zachránila ve zlatém člunu. A jak tak plula potopou, zachraňovala tonoucí zvířata i lidi, aby nový svět nezůstal bez života.

Je tu ovšem i jiná verze, v níž Faro stvořila nebe, Pemba Zemi (Fařino dvojče Koni bylo v tomhle vyprávění nejen bratrem, ale také jejím manželem). Když pak Nejvyšší nechal Zemi utopit, shromáždila Faro lidi, aby těch sedm dnů, než se živly utiší, přežili v arše. Po vylodění založili zachránění první vesnici, oseli první pole a nechali tak vzklíčit nové flóře, která vzešla po prvním následném dešti. Faro sama pak stvořila faunu a stanovila roční období i střídání dne s nocí.

Pemba se objevuje i v mýtech dalšího malijského národa, Mande. Stejně tak i Faro, jeho protentokrát bratrské dvojče. Přišli na svět z vejce, které stvořil Nejvyšší bůh, známý jako Mangala. Tady je ovšem tím zlým právě Pemba, jehož vztah se Zemí vedl až k bratrově smrti. Naštěstí tu byl Mangala, který Farovi vrátil život.

23.11.2025

Moselantja

Lidské tělo pokryté šupinami, zlá očka, dlouhý ocas, zakončený zubatou tlamou. Loví jím svou běžnou potravu, říční kraby a ryby. Číhá také u břehu na osamělé chodce, takovou kořist ale nestahuje pod hladinu; k vyhlédnutému cíli se připlíží nenápadně zezadu, dýchne mu za krk a začne našeptávat lži. Kdo na tuhle jihoafrickou obludu pohlédne, ten se jí nezbaví, dokud nenaplní její tužby. Ať chce jen nakrmit (sežere naprosto všechno) nebo cennosti.

23.11.2025

Sa Na Duniya

Země, kterou sdílíme s nigerijskými Hausy, nerotuje kolem hvězdy v prostoru Sluneční soustavy, leží na jednom rohu kosmického býka Sa Na Duniyi. Takový náklad se pronese, proto býk občas přehodí Zemi na roh druhý. Tuhle operaci poznáme, a dnes i seismografy zaznamenáváme, svět se totiž zatřese.

23.11.2025

Igai

Někdy se tím titulem honosil Sutech, ale obvykle se Pán oáz přezdívalo bohu jménem Igai. Oázy v západní poušti patřily do jeho nebeské správy, je znám už z časů, v nichž se začaly v Egyptě stavět pyramidy. Původně byl jen striktně místním bohem, jehož ovšem potkal zářivý vzestup; historie je to opravdu hluboká, více než čtyři tisíce let a několik kultur, takže dobrat se začátků není snadné. Vlastně ani prostředků a konců.

Už o jeho jméně se vedou spory. Igaiův symbol, dvě žezla nad hlavou, které by ho snad mohly snadno identifikovat, také spíš egyptologům hlavu zamotávají; mohou totiž odkazovat na Anupa, taky na Hóra se Sutechem. I jinam. V podstatě jediné uznávané potvrzení existence Igaiova chrámu (a tím oficiálně i jeho kultu) ve Staré říši, je nápis na zdi v oáze Dakhla.

Ve Střední říši už to je s prameny i s bohem veselejší. V té době se mu dostalo zmíněného titulu Pán oáz, kult vzrostl, jeho jméno najdeme v zápiscích královských i civilních. V Memfisu nalezených záznamech vlády faraona Amenemheta II. je potvrzen i Igaiův svátek a obětiny, které zahrnoval. Je zmiňován jako bůh devatenáctého nomu (což byl i Sutech, spojení, respektive překryv tu rozhodně je, ale komplikovat si to nebudeme). V titulech Senusreta III. je citováno i „Igaiem milován“. Dva sarkofágy ho citují jedním nápisem spolu s bohem západní pouště Ha a Anupem.

Heri Abruña Marti ve svém článku v The Journal of Egyptian Archaeology rozebírá dvacet osm záznamů, které dnes o tomto bohu máme (nebo myslíme, že máme) a sleduje Igaiovu stopu dlouhou historií Egypta, od Staré až po Novou říši, kdy se jeho kult vytratil. Igai se ovšem po mnoha tisíciletích znovu objevil. Stal se kmotrem křídovému sauropodnímu dinosaurovi, jehož pozůstatky byly z písku pouště v místech někdejšího kultu našeho boha vypreparovány v roce 1977, aby byly o čtyřicet šest let později úředně popsány. Deseti až patnácti metrů délky dorůstajícímu a tudíž navzdory příslušnosti do kladu Titanosauria nijak titánskému býložravci pak bylo dáno jméno Igai semkhu (Gorscak et al., 2023). Tedy Zapomenutý pán oázy.

Ilustrace PharaohCrab, CC0, via Wikimedia Commons

30.11.2025

Ngun

Jihosúdánští Bari vidí tohoto boha na nebesích, pak ho nazývají Ngun Lo Ki, a děkují mu za život, existenci vůbec a déšť. Taky pod zemí, tam jeho jméno zní Ngun Lo Kak, je bohem smrti a zemědělství.

30.11.2025

Djo

Šestý syn fonské nejvyšší bohyně Mawu-Lisy. Matka mu určila za existenční prostor vzduch a pověřila správou délky lidského života. Taky obdařila znalostí lidského jazyka.

30.11.2025

Wanga

Příslušník pantheonu ugandských Baganda. Říkají svým více než sedmdesáti obyvatelům nebes společným jménem Lubaale, a Wanga patří k těm níže postaveným. Býval totiž kdysi člověk. Hrdina, povýšený mezi bohy za zásluhy pro obě strany. Stává se – jako se třeba ve starém Řecku stalo Héraklovi – že se pak lidé častěji obracejí právě na takového ochránce (nepřehledný zástup katolických svatých to vlastně taky potvrzuje). Wanga, který kdysi jako jediný dokázal vysadit zpátky na oblohu spadlé Slunce, poskytoval shora ochranu před nemocemi.

7.12.2025

Kiwanuka

Božstvo hromu a blesku, také plodnosti, pracující pro ugandské Baganda. Jméno znamená: „Cosi, sestupující velkou rychlostí,“ což jeho primární funkci dokonale popisuje.

7.12.2025

Mukunga M’bura

Duhový had je bytost na jižní polokouli oblíbená, ať už jde o Austrálii, Afriku nebo Jižní Ameriku. Keňští Kikujové ovšem jednomu takovému, říkají mu Mukunga M’bura, příliš nefandí. V noci totiž vylézá z řeky, aby si pochutnal na jejich dobytku.

7.12.2025

Mukuru

Náčelník namibijských Hererů býval považován za převtělení Stvořitele, tamním jménem Mukuru. Boha, jenž léčil nemocné a sesílal životadárný déšť.

7.12.2025

Mualzavata

Nedaleko vesnice Puk Zing v indickém Mizoramu můžete navštívit jeskyni (s originálním jménem Jeskyně Puk Zing). Je největší ve státě a podle pověstí v ní místní hrdina Maurawkela ukryl kouzelný buben, který sebral opicím, nás v tuhle chvíli ovšem zajímá její původ. Nevyplavily tu podzemní vody vápenec. Vyškrábl jí svou sponkou do vlasů obr jménem Mualzavata, další z hrdinů tamního folkloru.

13.12.2025

Alchi

Skupina zlých duchů, sužujících lid Malto v indickém Džhárkhandu. Roznášejících především nemoci. Jako ochrana před nimi se už v pradávnu osvědčil bambusový kůl, zaražený před domem.

Obvykle se kryjí neviditelností, někteří se ale někdy i předvedou. Obvykle se kryjí neviditelností, někteří se ale někdy i předvedou. Třeba takový na hřbitovech ubytovaný Pori bývá někdy pozorován v okolí svého domova jako muž, žena či dítě v hadrech. Bližší průzkum odhalí bledé oči v tmavé tváři. A choroby zažívacího traktu, které si z toho setkání odnesete.

Původu – pokud je probírán – bývají lidského. Do Jamporiho se převtělí duše zemřelého šamana, nastěhuje do banánovníku, a o půlnoci z něho vychází a škodí. Mangovník jako svůj démonický domov pak volí tmavý a žlutooký Dinde. Pokud je přízrakem neprovdané ženy, napadá své někdejší soukmenovce bez rozdílu pohlaví, pokud je duchem muže (jak někteří říkají), pak se zaměřuje pouze na dámy.

Na ty těhotné útočí, a to bez pardonu, další stromový Alchi, na liánách se pralesem pohupující Mara Kambe. Zajímavý tím, že má chodidla i dlaně obráceně. Rozdílu nečiní Jame, zabíjející nejen dospělé, ale také novorozence; toho lze usmířit obětí černé slepice nebo holuba.

Nevzdám se možnosti přidat do sbírky dašlího vodníka: tomu z rodu Alchi říkají Narrah. Žije ve stojaté vodě, odkud v noci vylézá a přeměněn ve zvíře – medvěd, tygr nebo i šelma menšího vzrůstu – leze do lidských domů, aby olizováním spáčů infikoval tyto nebezpečnými chorobami. Am Narrah je velikosti menší, žije ve vodě pramenité, a nemoci, které jako jeho větší příbuzný také roznáší, může vzít zpět, je-li i on podplacen černou slepicí, touto celkem univerzální měnou lidové magie (Indie, Afrika, Karibik, Krkonoše, špendlíkem naslepo v mapě asi nikdy neminete).

Nebylo by to Zlo, kdyby ho lidé přece jen neuměli využít.

Třeba takový Masani Alchi, který také číhává nedaleko hřbitova, dokáže odměnit ženu, která mu na hřbitové o půlnoci zatančí nahá, znalostí kouzel.

13.12.2025

Nakshatra Meenu

Kannadsky (drávidským jazykem, jsme v Indii, ne na severu Ameriky) Mořská hvězdice. Ty, které napadly na počátku šestnáctého století Vidžajanagarskou říši byly rozhodně kouzelné: ramena dorůstající čtyř metrů mohly oddělit od těla a vyslat do samostatných akcí. Chytaly lidi a trhaly je vejpůl; musela nastoupit armáda, vedená císařem Krišnadévou Rájem (Krishnadevaraya světovějším přepisem), která je zahnala zpátky do moře. Ohnivými šípy.

13.12.2025

Uvažujete o tom, odkud tato stránka čerpá, rádi byste bibliografii? ☞ Tímto směrem

Přišlo vám to zajímavé a nemáte nic proti pokračování? ☞ Tudy ke knihám

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde

obsah
předchozí část
následující část