 |
obsah předchozí část následující část |
Bestiář |
Dafné
Dovolte, abych vás představil:
Dafné – čtenáři. Čtenáři – Dafné.
Tuto řeckou nymfu sice nemůžeme potkat v její původní podobě, přesto je tu s námi dodnes. V formě neantropomorfní, takže ruku jí nepolíbíte. Ale můžete jí potřást větví.
Může za to Apollonovo vychloubání.
Což o to, mladý sluneční bůh k němu objektivní důvod měl, právě vyrovnal účty, když zlikvidoval Pýthóna, dračí obludu, která kdysi pronásledovala jeho matku. A protože to bylo vítězství zasloužené a bezpochyby náročné, značnou míru radosti a bušení v hruď zasluhovalo. Jenže vytahovat se při tom na úkor jiného, že on by to či ono neuměl nebo nezvládl, to není ani chytré, ani moudré, ani slušné.
Zvlášť dokáže-li ten jiný úder vrátit.
Erós, jemuž se Apollón poškleboval, to dokázal. A neváhal dokázat.
Nepotřeboval likvidovat svým lukem obludy. Jeho zbraň dokázala onačejší věci. Vybral vhodný cíl a připravil si dvě střely. Tou první, dobře známým šípem amorovým, zasáhl chvástajícího se Apollóna, cílem druhého, olověným hrotem opatřeného a tudíž opak působícího, byla krásná nymfa jménem Dafné.
Dcera thessalského říčního boha Péneia (Ládóna podle některých) držela v té době celibát. Snažila se i jinak vyrovnat Artemidě, panenské bohyni lovu a lesů, žila v lesích a lovila, shromažďovala trofeje. Ač ji otec, toužící po vnoučatech, přemlouval jak chtěl, nepřesvědčil ji, držela se svého.
Nic ji to platné nebylo, vůči Erótovým šípům nejsou imunní ani bohové nejvyšší. Přirozená nechuť se v Dafné spojila s konkrétním odporem k Apollónovi, což po stále intenzivnějším obtěžování nemohlo dopadnout jinak, než zoufalým útěkem před roztouženým bohem. Nebyla ani první, ani poslední starořeckou dívkou, která se takto pokoušela spasit, a nebyla ani první, ani poslední, která se v nouzi rozhodla pro radikální řešení.
Poslechněme si slova skutečného umělce, básníka Ovidia:
„Otče, ach, pomoz! Ač mají-li řeky moc boží,
zahlaď a změň můj vzhled, jenž vinen, že příliš se líbím!“
A otec, ať Péneios nebo Ládón, (případně sám Zeus, nebo Gaia) pomohl.
Víla se proměnila ve strom.
V první svého druhu, ve vavřín vznešený, Laurus nobilis, starší češtinou bobek.
Ani to nebylo nic nového pod řeckým sluncem, stejně jako reakce zklamaného pronásledovatele. Podobně jako Pán vzal nové tělo milované Sýringy a vyrobil z něj hudební nástroj, uvil Apollón z vavřínových větviček věnec a ozdobil jím na památku svou hlavu. Stalo se pak – a vydrželo až do dnešních dob – zvykem dokládat úctu vítězům či těm, kteří dosáhli určitého cíle nebo úrovně, pozůstatkem prohry a cíle nedostiženého. Tedy nejen v zelených lístcích věnců, ale i v laureátech nejrůznějších cen žije krásná najáda dodnes.
Vavřín coby strom, se jako jiné významné dřeviny, stal též domovem dryád, nymf vegetačních. Říká se jim Daphnaie, o český přepis se nepokouším, neboť termín dafnie už léta náleží hrotnatkám, malým korýšům rodu Daphnia, které tak rádi mlsají obyvatelé akvárií. Ale můžeme zkusit třeba Dafnidy. Obvykle spí uvnitř svého stromu, někdy, když je vzduch čistý a nikdo nezvaný není v dohledu, vystupují ven a tančí.
Citát pochází z Ovidiových Proměn, kniha první, překlad Ferdinand Stiebitz
a Apollóna, pronásledujícího Dafné namaloval
Giovanni Battista Tiepolo, 1744. [Public domain], via Wikimedia Commons
15.11.2015
Hesperovny
Hesperethúsu, Aiglé a Erychteiu, tři dcery Noci a Atlanta, známe spíš pod společným titulem Hesperides, Hesperovny (Hesperidky). Nebýt rozmařilosti mykénského krále Eurysthea s jakou proháněl zabití v pominutí smyslů odčiňujícího Hérakla, respektive strachu, který tento panovník z Diova syna měl a jenž ho přiměl sestavit dvanáct fatálních úkolů, které měly hrdinu odstranit, nejspíš by se na ně brzy zapomnělo, jako na všechny nekonfliktní, poctivě pracující, nebo službu dobře konající jedince. Ale zmíněná trojice slečen stála v cestě již zmíněnému hrdinovi, což jim vyneslo určitou pověst.
Na nejzápadnější výspě (tehdejšího) světa, ve svém sadě, skladovala Héra jeden ze svých svatebních darů, strom se zlatými jablky, který novomanželce věnovala bohyně země Gaia. Právě jeho plody se staly jedním z dvanácti – přesněji jedenáctým – Héraklových cílů.
Nebyl to úkol jednoduchý, byť by se tak mohlo na první pohled zdát: přines zlatá jablka. (A byl to, pro vaši informaci, náhradní úkol za číslo 2, likvidaci lernské hydry, kterou Eurystheneus neuznal, neboť u ní měl hrdina pomocníka). Problém krádeže ovoce byl dvojí – za prvé nevěděl Hérakles kde sad nalézt. Za druhé – nebyly to jen tři víly, které byly pověřeny ochranou drahého ovoce.
Byl to především drak Ladón, obtočený kolem kmene. Do služby ho povolala sama Héra poté, co zjistila, že Hesperovny, známé svým sladkým zpěvem, samy jablka češou. Nasadila tedy hlídače na hlídače. V propletenci řeckých mýtů ovšem nalezneme i takové vyprávění, v němž se správce sadu Atlás zalekl věštby, podle níž zlatá jablka jednou sebere Diův syn, obehnal proto zahradu vysokou zdí a nasadil k jabloni draka. Nic mu to nepomohlo, ba v horu nakonec byl i proměněn (Medúzinou uťatou hlavou v Perseově ruce).
Převládla ale jiná verze, ta, v níž je Atlas naopak pomocníkem. Ta, která se vyznačuje hned několika chybami:
Náhrada za úkol, neschválený pro pomocníka, je opět plněna za pomoci najatého člena družiny. Přesto projde.
Perseus, který Atláse, podepírajícího nebeskou klenbu proměnil v horu, byl Héraklův pradědeček, největší z hrdinů tedy nemohl odsouzeného Titána v roli světového pilíře zaskočit ani na moment.
Právě to udělal – dohodl se s Atlasem, že výměnou za jablka za něj na chvíli podrží klenbu. Titán svou část splnil, do sadu zaskočil, tři plody utrhl, hrdina mu vrátil místo a sám se se zlatým ovocem dostavil k k Eurystheneovi.
Jablka pak skrz Athénu putovala zpět do sadu, ani jeden ze zúčastněných si netroufl ponechat si Héřin majetek nastálo.
29.11.2015
Zagreus
Syn Dia a bohyně úrody Démétér, případně její dcery Persefony, bůh přírody, spojovaný s Dionýsem. Po narození ho tajně vychovávali Kúréti. Jako Diův nejoblíbenější syn měl nastoupit vládu na nebi, ale nedožil se jí, Héra, která dalšího nemanželského syna odhalila, ho nechala zabít Titány.
Srdce, které ještě tlouklo, ale zachránila Athéna a včas přinesla Diovi, takže Nejvyšší z bohů mohl milovaného potomka znovu oživit. Načež vznikly jisté zmatky, aspoň ve vyprávění. Podle některých se Zagreus stal jednak Dionýsem (jednou z jeho podob), jednak skončil jako vážený podsvětní bůh, přijímající nebožtíky při vstupu do Hádovy říše. Nebo – podle dalších – Zeus ještě tlukoucí srdce snědl, aby ho takto přenesl do dalšího syna, kterého poté zplodil s thébskou princeznou Semelou. Tedy do Dionýsa.
29.11.2015
Laverna
Bohyně poněkud bezskrupulózní. Kromě Merkura měli Římané pro božský dohled nad obchodem právě ji; chránila obchodníky a jejich zisk, stejně jako podvodníky a jejich zisk. Také zloděje a jejich zisk. Ti, kteří si chtěli zajistit příslušnou pomoc, obětovali na oltáři u brány, nesoucí jméno téhle kdysi patrně podsvětní bohyně. Ulici Via di porta lavernale naleznete ostatně v Římě dodnes.
29.11.2015
Longana
Někdy si muži v kraji Cadore na severu Itálie dovedli obstarat opravdu reprezentativní manželky. Aspoň horní polovinou těla, tu dolní, neboť šlo o víly, mívaly tyto partnerky – podobně jako skotská glaistig – kozí. Zkušenosti a nadpřirozená pomoc longany tento fakt ovšem vyrovnávala. Například schopnost dokonale předpovídat počasí je v zemědělství k nezaplacení – a dolomitské víly, často spojované se studánkami a prameny, většinou se družící do skupinek a přebývající v jeskyních tamních skalisek, právě takové umění ovládaly. Manželství s kouzelnou bytostí sebou ale obvykle nese také riziko náhlého a definitivního rozchodu; iniciátorem v případě longany bylo běžné poukázání na její původ.
6.12.2015
Lebien-Pogil
Vlastník země. Podle Jukagirů hlava trojice ochránců světa, jemuž podléhají a pro něhož pracují Jobin-Pogil, takto Vlastník lesa, čili duch lesní, a Lo‘cin po‘gil, Vlastník ohně. K dispozici je pochopitelně mnoho dalších nižších ochranných duchů, ale jmenovaná trojice je zcela zásadní a je třeba udržovat s ní přátelské vztahy.
6.12.2015
Saňdžu
Dcera káfirského Sanua a manželka boha války Giše nosí zlatý cep, neboť právě ona je odpovědná za bohatou sklizeň a její následné uskladnění. Jak obilí, tak i mléka či másla. Někdy ji, kromě běžné podoby člověčí, zobrazují i jako kozu, nebo představují si v podobě věšteckého ptáka.
6.12.2015
Tři Marie z Filipín
Maria Makiling je filipínská víla, pověřená dohledem nad konkrétní lokalitou, a to nad horou Makiling. Jak vidět, má věčně mladá a věčně krásná nymfa tento geografický útvar i ve jméně, však také v plné formě zní Maria ng Makiling, Marie z Makilingu, a v té původní Dayang Makiling, Princezna z Makilingu. Ač někdy – pro bílý opar, který se v oblasti jejího působení objevuje – tvrdí přímí pozorovatelé, že její vlasy jsou stejně jako mlha bílé, obvykle si ji lidé představují jako krasavici vlasů černých, pleti světle olivové. Antropomorfní vzhled představuje i zátěž lidských potřeb a pudů: když se v pralese, jež horu porůstá, ztratí nějaký muž, je pak místním jasné, že se víle zalíbil a že si ho odvedla do svého domu na vrcholu hory; jako je dobře známa poloha Krakonošovy zahrádky a přece ji bez svolení horského démona nikdo nenajde, podobně i Mariin příbytek je pro obyčejného člověka obvykle neviditelný. Bývá též problém natrhat na jejím území ovoce či lesní plody a odnést je domů, to nemá víla ráda. Vypráví se ale, že jistému bohabojnému vesničanovi proměnila zázvor ve zlato – v jedné z variant toho příběhu venkovan darovaný zázvor cestou domů, protože se mu zdál příliš těžký, z části vytrousil, až za dveřmi pak zjistil, že váha byla způsobena transmutací v drahý kov. Příběhy se prostě rády opakují.
Makiling je středem zájmu nejen nadpřirozeného, býval kdysi první filipínskou státní přírodní rezervací a dnes je svěřen do péče University of the Philippines Los Baños, nicméně ochrany přírodních statků není nikdy dost. Tím spíš, že Maria Makiling, jak víme, drží dohled i nad člověčími obyvateli oblasti. Někteří tvrdí, že její moc platí i v okolí širším, včetně přilehlých mořských zálivů. Tento někdejší vulkán ale není jediný, kdo se osobní péči těší.
Jiná sopka na odpočinku, Arayat, ležící o stupeň a kousek zeměpisné šířky severněji, je chráněna vílou jménem Maria Sinukuan. Tato dáma je podobné nátury jako její kolegyně. Vlídná, ochotná, altruisticky pomáhající potřebným. Pořád je to ovšem bytost nadpřirozená, což bychom měli mít na paměti. Jenže oni se hodní a vstřícní lidé všude na světě podceňují a přezírají. A potom se někdy můžeme jen divit...
Maria Sinukuan je známá tím, že dříve nechávala na prahu domovů lidí v nouzi ovoce a zvěřinu, aby netrpěli hlady. Tato dobročinnost měla samozřejmě své meze, definované oním přívlastkem V nouzi, o tom se přesvědčili jistí nenasytní mladíci. Navštívili ji s pokornou žádostí a dostalo se jim povolení nasbírat si příslušnou kvótu lesních plodů.
Copak může vědět, kolik toho nasbíráme a nalovíme, usoudili žadatelé, když se nekouká. A vůbec.
Dali se pak bezstarostně do sběru i lovu. Když pak obtíženi kořistí scházeli z hory dolů, náklad se jim začal pronášet. Aby ne, když se celý, včetně povolené části, proměnil v kamení.
Postěžovat si mladí pánové už nestihli. Než vyšli z lesa, zjevila se před nimi Maria Sinukuan a po krátkém zhodnocení situace je začarovala v divoká prasata.
Být hodný má své hranice.
Maria Sinukuan nebydlí v domku jako Maria Makiling, žije přímo ve své hoře, v jeskyni. Stejně tak i Maria Cacao. Geografickým útvarem, svěřeným této paní, je hora Lantoy, nacházející se na hlavním ostrově provincie Cebu (obě předchozí dominanty kraje pak na severu, na Luzonu). Zmíněná třetí Marie se od kolegyň liší též tím, že vlastní oficiálního manžela. Když přijde po řece, která u hory pramení, záplava, znamená to prý, že Mangao s Marií právě na své zlaté lodi expedují úrodu.
Jak dle jména jistě správně usuzujete, kakaové boby.
Sochu Marie Makiling, stojící v kamusu University of the Philippines Los Baños vyfotil Alternativity (Own work) [CC BY 3.0], via Wikimedia Commons
13.12.2015
Siyokoy
Existuje několik druhů kouzelných obyvatel moří, omývajících Filipíny. Mnoho z nich se na první pohled neliší od původně středomořských sirén, jedni dokonce přebrali i jejich jméno, přidali si jen mužskou formu, takže ve vlnách západního Tichého oceánu se objevuje kromě Sireny i Sireno.
Siyokoy je co do podoby více svůj. Ovšem nijak originální. Zelené tělo, pokryté šupinami, dovybavené ploutvičkami. Končetiny s plovacími blanami. Ač vyhlíží antropomorfně, nepostrádá jeho trup i onu rybí proudnicovost, však také někteří pozorovatelé ho rovnou jako rybu popisují, přidávajíc někdy i detail o chapadlech. Nadpřirozené bytosti ale nemusí vypadat jako lístek z katalogu, on také vzhled nebývá tím nejpodstatnějším, co je třeba zmínit. V případě Siyokoy je to chování. A to chování pro mořské i vodní obludy bohužel obvyklé, topení lidí, v tomto případě za účelem konzumace.
Tak, jako jsou již zmíněné filipínské Sirény (které jsou spíše ochránci mořského prostředí, po vzdáleném vzoru ale také lákají a hubí námořníky a rybáře) doprovázeny na svých plavbách delfíny, dugongy a mořskými želvami, tak i Siyokoy má svou suitu, sestavenou z chobotnic, rejnoků, úhořů a kalmarů.
20.12.2015
Kataw
Kataw patří mezi filipínskými vodními tvory k těm výše postaveným. V některých pověstech k nejvýše postaveným, ostatním v království mořských lidí Bantay Tubig vládnoucím. K vzhledu horní polovinou krásných dívek a spodní části s ploutví si ale ještě připočítejte výrazný rybí zápach, ať máte obrázek celý.
Coby nadpřirozená honorace disponují Kataw schopnostmi nejen ovládat přirozené obyvatele moří, ale hýbat celým mokrým prostředím. Též vstupovat do lidských snů a děsit.
20.12.2015
Ugkoy
Vodní panny a páni z filipínského ostrova Samar, zvaní Ugkoy, se od obvyklých sirén neliší vzhledem (obvyklá kombinace ryba-člověk), ani chováním (topí lidi). Rozdíl nalezneme v biotopu: zatímco ostatní příbuzní žijí a působí v mořích, Ugkoy patří vodě sladké. Zvláště o záplavách jsou často pozorováni, což navádí k jistému podezření.
20.12.2015
Gurulu
Velký zlý a masožravý pták, v nějž se na buddhistické Srí Lance proměnil hinduistický Garuda. Objevuje se dodnes, ovšem výhradně jako tradiční maska. Ty se vyřezávají především z balsy (a většina současných je původem z města Ambalangoda, ležícího na jihu ostrova, které je výrobou těchto rituálních předmětů známé) a dělí se do třech skupin, přičemž ta ptáka, který požírá hada, patří mezi rákšasy, masky, užívané při procesích a slavnostech.
27.12.2015
Mahasona
Démon, jezdící na černém psu, býval kdysi docela obyčejným člověkem. Nebo docela obyčejným obrem. Pro svou bojovou a válečnou zdatnost vlastně nebyl docela obyčejný, takže ... Maha Sona se prostě kdysi jmenoval Džajasena, prožil vzrušují hrdinský život a pak – ať obr, nebo člověk běžného vzrůstu – se pustil do souboje (opět různého charakteru a původu) a přišel při něm o hlavu.
Protože býval též vyhlášeným lovcem medvědů (ať byl útočníkem, ohrožujícím krále Gotaimbaru a právě jím dekapitovaný, nebo jedním ze dvou vojáků krále Dutugemunua, kteří se pustili do vzájemného souboje), dostal místo ní svrchní končetinu medvědí. Podle jedněch do hrobu, podle druhých ho připojením zvířecí hlavy vrátil bůh Ginisura existenci.
Následnou kariéru Mahasonovu prozrazuje jeho jméno, které lze, kromě Největší démon přeložit také jako Démon hřbitovní. Na Srí Lance z něj mají dodnes strach, protože zabíjí lidi a roznáší nemoci.
27.12.2015
Pañcika
Rákšasa, známý především jako otec pěti set dětí bohyně Hariti, buddhistické ochránkyně rodiček a jejich potomků. Na vyobrazeních mívá kromě manželky též v ruce kopí a pytel zlata, či drahokamů. Povoláním je vysoký velící důstojník, jemuž podléhá dvacet sedm generálů Vaišravanovy armády jakšů, střežící severní stranu hory Méru.
27.12.2015
Afanc
Žije v jezerech a řekách Walesu. Připomíná tu bobra, tu krokodýla, ovšem extrémně přerostlého.
Ta poslední charakteristika souvisí s jeho běžnou činností, působení potíží záplavami, kromě těchto velkých akcí ovšem též loví neopatrné plavce, v době současné pak poskytuje zábavu kryptozoologům.
Různé prameny uvádějí různé adresy Afancova pobytu: jezera Llyn Syfaddon, Llyn Llion, Llyn Barfog u brynberianského mostu, Llyn yr Afanc nedaleko Betws-y-Coed.
Anebo řeku Conwy. Tam se odehrál příběh, který zpopularizoval básník Edward Williams, populárnější více jako Iolo Morganwg. Býval znám jako velký a úspěšný sběratel středověké velšské literatury, než se ukázalo, že značnou část své sbírky sepsal a do starožitné podoby upravil sám. Jak vidět, každý národ má svého Hanku.
Záplavy, které obluda na řece vyvolávala, byly opravdu ničivé a působily značné škody. Protože znali jejich původ, měli postižení jasno jak problém vyřešit, věděli ale také, že Afancovu kůží nepronikne nic, žádný šíp, žádné kopí... Jak si to tedy vyřídit s příšerou, která je v podstatě nezničitelná?
Lidé si vždycky nějak poradí, proto si říkáme člověk rozumný. A všechno má svou achillovu patu. V případě vodní obludy to, podobně jako u jednorožců a poloviny lidstva, jsou holky.
Sešly se chytré hlavy postiženého kraje a vymyslely plán.
Mladá kráska vyláká příšeru z vody, ukonejší ho ukolébavkou, nato nastoupí chlapi a tu hrůzu pořádně omotají řetězy, aby do vody znova neutekla, jasné? Potvora je to těžká, ale když si pozveme Hu Gadarna, toho známého kulturního hrdinu, pak jeho dlouhorozí voli – nejsilnější tažná zvířata v zemi – ji odtáhnou, kam budeme chtít. A kam chceme? Nejlepší bude jezero Llyn Ffynnon Las na úpatí Yr Wyddfa, hory, co jí Angličané říkají Snowdon.
Postup byl stanoven a schválen, jako vhodná návnada se odvážně přihlásila dcera jednoho z místních farmářů, voli byli zapůjčeni, muži s řetězy připraveni. Byl to pak zápas těžký a náročný, když obluda poznala, že byla oklamána, ale bez nečekaných zvratů. Spoutaný Afanc byl odtažen do opuštěného údolí, kde si mohl působit záplavy dle libosti a nikomu tím neškodil, a odkud, pro strmé a skalnaté svahy, nemohl utéct. Cestou, pravda, při té namáhavé práci, přišel jeden z volů o oko a jeho slzy vytvořily jezírko Pwll Llygad yr Ych, ale to byla jen drobná geomorfologická příhoda, bez nichž by jinak nešel vysvětlit svět.
Potíže s neporazitelným protivníkem jsou – nejen v legendách – často řešeny trikem, nebo podfukem. Když to jinak nejde, musíme prostě improvizovat. Tak populární a letitá obluda, jako je Afanc (abych nezapomněl: staršími a nářečními verzemi Addanc či Avanc) se ale v kraji své existence nemohla nepotkat s rytíři Kulatého stolu, a ti s definitivní likvidací potvor problém nemívali.
Aby ho mohl legendární král odpravit, vytáhl z vod Llyn Barfog Afance Artušův kůň Llamrei; na tuto událost dodnes upomíná otisk kopyta na skále, pojmenované bez fantazie Skála Artušova koně, Carn March Arthur.
Na jezerní obludu se vypravil i Peredur, známější později spíše jako Percival.
Tehdy Afanc sídlil v jeskyni nedaleko královského paláce. Každého dne zamordoval tři královy syny, každého dne je pak hradní panny znovu přivedly k životu. Tak bezúčelné násilí nemohl hrdina od Kulatého stolu vystát a vypravil se tedy do nitra hory, aby si to s obludou vyřídil. Tři postihovaní princové ho sebou vzít nechtěli, protože znovuoživení se týkalo pouze jich samých, ale Peredur jinak nedal, než že na Afance vyrazí. A vyrazil, byť byl varován, že obluda je neviditelná a střílí ze zálohy jedovaté trny. Tentýž zdroj, královna Konstantinopole v převleku za krásnou pannu, totiž héroovi kromě informaci poskytla i technickou podporu, věnovala mu kouzelný kámen, který učinil příšeru okem poznatelnou.
Když pak oběti dalšího dne znovu dorazily na místo likvidace, čekala na ně už jen Afancova mrtvola.
3.1.2016
Bruckee
Ač vzhledu jezevce, jde o monstrum vodní. A irské, tím jazykem zvané Broc Sidh. Obrovské. Velkými drápy opatřené, s očima velikosti tuřínu. V jezeře Shandangan v hrabství Clare sídlící. Dokázalo na posezení spořádat celé stádo, včetně pasáka, proto se na ně vypravil hrdina jménem MacCreehy. Po dlouhém a těžkém zápase se mu pak podařilo obludu přemoci a strčit pod zámek.
Ve výkonu trestu se ale Bruckee už nenachází, protože čas od času se objeví nějaký očitý svědek, který ho v okolí jezera zahlédne.
3.1.2016
Bilwis
Vegetační démoni, zvláště pak stvoření pohybující se kolem rostlinné výroby, jsou většinou bytosti slušnému, na tradice dbajícímu hospodáři nakloněné.
Bilwis, středněhornoněmecky Pilwiz, ovšem takový není.
V Německu a Rakousku sice kdysi, coby duch lesní, asistoval při léčení určitých chorob, jenže pak nadešla doba vrcholně středověká a převelela ho na druhou stranu. Stal se zlomyslným skřetem (či skřeticí) s rozevlátými vlasy a s trojrohým kloboukem, který srpovitými drápy na nohách vyžíná v obilních polích kola či pruhy, jindy se polem valí v podobě velké koule, působí též škody převtělen ve větrný vír. Takový se někdy zaháněl vržením nože se třemi křížky na čepeli – podobné praktiky odhánění démonů v této podobě známe i od nás. Nechávaly se též v komíně vysušit klasy, které Bilwis usekl a neodnesl, to prý démona zničilo. Nebo se uplácel – například oblečením dětské velikosti, zanechávaným ve větvích, neboť jeho lesní původ zůstal nezapomenut.
I když se z něho nakonec stejně stal jen strašák na děti.
10.1.2016
Nulgupjisin
Korejský dohližitel nad sklizní. Ze všech hospodáříčků a ochránců, které korejská domácnost má, je prý nejslabší.
10.1.2016
Heqet
Bohyně v podobě žáby. Nebo s hlavou tohoto obojživelníka, což není nijak zvláštní, neboť jde o bytost ctěnou a uctívanou ve starém Egyptě. Symbolizovala plodnost a úrodu, této funkce se žáby dobraly jednoduše: rodily se totiž s nilskými záplavami, na nichž byli prastaří zemědělci závislí.
Heqet, jíž si Řekové patrně zčásti pro jméno ztotožnili s Hekaté, se coby bohyně starala o vrcholné fáze. Nejprve vrcholící záplavy, poté o klíčící zrno, a když se v rámci svého životadárného zaměření stala jedním z božských asistentů u vzniku nového človíčka, pak to konkrétně byl závěr porodu, který dostala na starost. Za Heqetiny služebnice samy sebe označovaly egyptské porodní báby, zatímco rodičky mívaly po ruce amulet se žábou na leknínu.
obrázek Heqet by Mistrfanda14 (Own work) [CC BY-SA 3.0], via Wikimedia Commons
10.1.2016
Armisael
Podle židovské tradice je Armisael andělem dělohy. Jako takový je přivoláván, aby pomohl trápící se rodičce.
„Zaklínám tě, Armisaeli, anděli lůna, k pomoci této ženě a jejímu dítěti.“
Jak je doporučováno Talmudem, volá se ale tento porodní asistent až poté, co selhaly metody měkčí, kupříkladu devateré recitování žalmu 20. (Zde jeho úvodní verš v ekumenickém překladu:
„Kéž ti v den soužení Hospodin odpoví, kéž je ti hradem jméno Boha Jákobova!...“)
17.1.2016
Ofniel
Přednosta andělského řádu, který známe jako Trůny, čili Kola, hebrejsky Ofanim. Ofaniel je stvoření šestnácti tváří, sta párů křídel a osmi tisíc čtyř set šedesáti šesti očí, jak spočetl při své návštěvě na nebesích Enoch. Je andělem halových jevů, vytvářených lomem slunečního svitu, odraženého od měsíčního povrchu skrz šestiboké hranoly ledových krystalků, vznášejících se obvykle ve výšce nad šest tisíc metrů.
17.1.2016
Nathanael
Šestý nejstarší – podle židovské tradice – anděl, jeden ze dvanácti andělů odplaty. Pracující ohněm a s ohněm; zachránil sedm nevinných z pohanské hranice, stejně jako sežehl protivníky v zápase Boha s Baalem. Jako hmatatelná Boží pomoc též pomáhal Cerezovi porazit Amority. Taktéž Anděl šesté hodiny, podřízený Samilovi.
17.1.2016
Decarabia
Podle Pseudomonarchia Daemonum pekelný král a kníže, podle Klíčků Šalamounových pouhý markýz. Velí třiceti legiím ďáblů, zná moc všech bylin i léčivých kamenů. Přivolán zjevuje se v podobě pentagramu, na zaklínačův příkaz na sebe vezme podobu antropomorfní, ovládá též metamorfózu v libovolného ptáka. Opeřence též dodává jako domácí čarodějovy pomocníčky. Nejmocnější je v březnu.
17.1.2016
Vapula
Pekelný vévoda, velící třiceti šesti legiím rohatých, znalec filozofie a mechaniky, obvykle v podobě lva, kříženého s gryfem, což je poněkud zvláštní, neboť gryf sám je kombinací lva a orla.
17.1.2016
Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem
Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů
Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde
obsah
předchozí část
následující část
