 |
obsah předchozí část následující část |
Bestiář |
Hanumán
Zatímco Egypťané se ve zvířecích podobách svých božstev vyžívali, v Indii dávali přednost praktičtějšímu zmnožení končetin. Přesto – a pochopitelně – v tamních mýtech a pověstech tvory zvířecího vzhledu nalezneme.
Dokonce i vysoce postavené, či veleznámé. Třeba takového obřího ptáka Garudu nebo Hanumana v podobě opice.
Vlastně ne úplně opice, to jsme si zjednodušili až postupem času. Patřil do národa, jemuž se říká Vanarové. Na první pohled jsou, pravda, atributy podobní našim nejbližším příbuzným, obyčejné opice ale nikdy Vanarové nebyli. Stvořil je Brahma, a to dost možná velmi účelově, coby důležité pomocníky při epické Rámově výpravě. Některé vědecké teorie tento názor zastávají též, jiné vsází na klan/kmen/národ totemu opice, který se ztratil v historii a stal se mytologií; podobný osud potkal v Řecku Kentaury, poloviční lidi a poloviční koně, zatímco jejich příbuzní Lapithové, kterým historie přiznala doloženou existenci, zůstali lidmi.
Obyvatelé lesů (což je i jeden z předpokládaných významů jejich jména) žili v království Kiškindha (posazeno do dnešní skutečné geografie na území států Ándhrapradéš, Karnátaka a Maháráštra). Tam se s nimi také poprvé – v lese jménem Dandaka – setkal Ráma, hledající Sítu.
Kdyby nebylo Vanarů, měl by to Ráma při záchraně své milované těžké. Byli to právě oni, kdo mu poskytli nejen radu, ale i útočnou sílu, ba i ženisty, kteří postavili most z Indie na Lanku.
Celá ta výprava, náležící mezi nejpopulárnější světové příběhy, by bez Hanumanovy pomoci nedospěla svého cíle. Nejprve se ale tento důležitý aktér, zkušený válečník, ale též i zdatný řečník a vzdělanec, znalý všech véd a absolvent devíti škol musel narodit – stalo se tak oficiálním rodičům Kesarimu a Andžaně. U hrdinů, a to nejen indických, je ovšem takováto událost, včetně příčin k ní vedoucích, často nejasná.
Hanumán je někdy považován za boží vtělení.
Šivovo, Rudrovo, existuje i teorie, v níž je kombinací Brahmy, Višnua a Šivy. Dvakrát jmenovaný Šiva byl tím bohem, u něhož si prvně jmenovaní rodiče dítě vymodlili (Andžana byla apsara, která se díky kletbě narodila jako vanarská žena, prokletí Hanumanovým narozením odvoláno), právě proto je s ním tak často spojován. Tahle verze se ovšem větví, otcem by měl být snad Váju – k tomu prý došlo tak, že – ať náhodou, nebo zásahem vyšší moci – se ve vzduchu, Vájově prostředí, ocitla část mléčné rýže, určené pro Rámovu matku. Váju pak na Šivův pokyn dopravil pokrm k modlící se Andžaně a naplnil ho svou energií.
Podle džinistů – tohle náboženství nemá nic společného s arabskými džiny, je to filozofie, která vznikla v protikladu ke kastovnímu hinduismu – je Hanumanovým otcem Pavangati, a matka Andžana ho porodila v lesní jeskyni poté, co byla vyhnána z rodu. Už coby mimino byl podle džinistů výjimečný, upadl třeba rodičce na kámen a zatímco jemu se nic nestalo, balvan byl napadrť.
Ani v obecně známých verzích nebyl žádným obyčejným človíčkem.
Spletl si například Slunce se zralým mangem a pokusil se ho sníst, této katastrofě astronomických rozměrů (představované astronomickým úkazem, známým coby zatmění) zabránil až Indra, který srazil jedlíka na poslední chvíli bleskem. Otec Váju pak musel hladového synka oživit.
Ohrožené nebeské těleso se později stalo chlapcovým učitelem, byť se Súrja, jeho personifikace, zprvu bránil. Aby ho přesvědčil, vystoupil Hanuman na oběžnou dráhu a způsobil další hrozivý astronomický úkaz. Rozkročil se přes celou oblohu, aby mohl Súrjovi pohlédnout do tváře. Slunce po tomto extempore souhlasilo a vzdorného adepta, který se obratem proměnil ve vzorného žáka si nakonec tak pochvalovalo, že za vzdělávání nechtělo žádné školné.
U bohů to měl vůbec Hanumán dobré.
Od Brahmy dostal do vínku proroctví, že ho v boji nemůže zabít žádná zbraň, že bude pouhá jeho přítomnost rozsévat děs v řadách nepřátel. Taktéž schopnost měnil libovolně podobu a velikost mu tento bůh věnoval. Šiva ho obdařil dlouhým životem, moudrostí a schopností překročit moře, Indra mu dal obranou před vadžrou (svým obávaným válečným nástrojem), Varuna ho obdařil ochranou před vodou. I Jáma, bůh smrti, mu slíbil kromě dlouhého a spokojeného života též bezpečí před svou zbraní.
Nebyl by to ovšem hrdina, kdyby své schopnosti aspoň někdy nezneužíval.
Hanumán, ještě jako dítě, rád škádlíval v lese meditující mudrce. Tak dlouho, až na něm přistála kletba: Do doby, než mu je někdo připomene, zapomene na všechny své schopnosti a dovednosti.
Tím, kdo mu je připomněl, byl král medvědů Džambavanta. V tom nejvhodnějším čase, v té době už Síta úpěla na Lance a její přítel potřeboval opravdovou pomoc, aby ji nalezl a zachránil.
Ti dva, Hanuman a Ráma, se setkali na hoře Ršjamúka, kde v té době žil Sugríva se svými podannými v exilu. Záchranná výprava se tu na nějaký čas zdržela právě pomocí opičímu králi, nakonec – i přes jistá nedorozumění a na Hanumanovo doporučení – tu ale Ráma díky ní získal opravdu velkou a neocenitelnou pomoc.
Moudrý Hanumán se sám výpravy zúčastnil – a bylo to rozhodnutí klíčové. Když dorazili k moři, ocitli se totiž zachránci před nepřekonatelnou překážkou – oceánem.
Hanumán, jako jediný toho schopný, se zvětšil a vyrazil na průzkum.
Pouť přes moře nebyla tak jednoduchá, jak se dnes vypráví – cestou se musel vypořádat s náhle se z vln vynořivší horou, s mořskou obludou Surasou a nakonec ještě s rákšasou Sinhikou. Ale protivenství zdolal a na Lanku dorazil. Nalezl Sítu a prokázal se jí Rámovým prstenem.
Před návratem s dobrou zprávou na pevninu se ještě rozhodl démony poplašit a demonstrovat svou sílu. Vrhl se do města, poničil palác i domy, pobil mnoho rákšasů. Neohroženě, využívaje již zmíněného daru, díky jemuž nemůže být v takovém zraněn zbraní, se vrhl do přímého boje. Jenže každé, i sebetajnější proroctví může být odhaleno.
A tohle bylo a démoni prostě chytili Hanumana do smyčky.
Ani před Rávanou, spoutaný a odsouzený k smrti, se ovšem nechoval jako zajatec, oznámil králi démonů, že za vodou čeká mocná armáda mstitelů, že dny jeho vlády skončily a pokud nepropustí Sítu, skončí i on, a to definitivně.
Rávana se mu vysmál. Nechtěl ale posla protivné strany rovnou zabít, to by nebylo moudré, proto mu pro tentokrát nechal jen zapálit ocas a poslal ho zpátky. Ani to nebylo chytré rozhodnutí, Hanumanovi posloužila hořící končetina k podpálení města. Až poté ji uhasil ve vlnách a vypravil se zpět přes moře k čekajícímu Rámovi.
Následovala regulérní válka, v níž se Hanuman vyznamenal jako věrný bojovník a přítel.
Když se pak mnoho let po vítězství Ráma odcházel z tohoto světa, a spolu s ním mnoho jeho věrných, včetně Sugrívy a jiných vánarů, rozhodl se Hanuman zůstat na Zemi.
Do doby, než bude Rámovo jméno zapomenuto.
Vlajku s vyobrazením vanarského hrdiny měl na svém válečném voze i Ardžuna, když vjížděl do bitvy u Kurukšétry. Byla to památka na jejich soupeření právě při stavbě mostu na Lanku při záchraně Síty: Ardžuna chtěl most ze šípů, Hanuman, zlomyslně maskovaný jako malá mluvící opička, aby ho Ardžuna nepoznal, mu ho bořil. Spor rozhodl až Kršna; Hanumán tehdy slíbil, že bude držet pohromadě Ardžunův vůz. Tím se stal jedním ze čtyř vyvolených, kteří slyšeli Bhagavadgítu v původní podobě, přímo z úst samotného Krišny.
Tradovalo se, že jedním ze zdrojů Hanumanovy síly – byť ho původní vyprávění nezmiňuje – byl prý celibát. Je pravda, že Rámajána žádné partnerky nezmiňuje. Ani příležitostné vztahy a utajené potomky. V Indii – kromě již zmíněných džinistů, kteří mu přisoudili tu tři, tu stovku manželek – je Hanumán skutečný a nefalšovaný starý mládenec.
Ne tak v příbězích jiných národů, například Khmérů a Thajců, kteří si Rámajánu převyprávěli po svém. Podle nich se Hanuman zamiloval do mořské panny Suvannamacchy, (následkem jejich vztahu byl Machanu). Jinde a jindy si vzal za manželku Súrjovu dceru.
Hanumán, nacházející Sítu: By MV Sharma printed by Anant Shivaji Desai [Public domain], via Wikimedia Commons
19.7.2015
Bergmonch
Permoníci i jiní jejich příbuzní jsou obvykle postavy nevysoké, to proto, že v dolech (a v jeskyních, které osidlovali skalní duchové před rozvojem těžby) nebývalo mnoho místa. Pravidla ovšem mívají výjimky – a Bergmonch, Důlní mnich, domovem ve štolách německého Klausthalu a Andreasbergu právě takovou je. Objevoval se v podobě mnicha větších než obvyklých rozměrů, vždy s dlouhou, nikdy nezhasínající svící v ruce. Ale také v obleku horního úředníka se stříbrnou lucernou, původně to prý totiž byl předák, či šarže ještě vyšší, který natolik miloval svou práci a profesi, že si na smrtelném loži místo cesty do nebe vymodlil záhrobní kariéru; jako jemu podobní, i Bergmonch se stará o doly a havíře, pomáhá když je projevována patřičná úcta, a trestá, je-li zapotřebí. Jeho pravou podobu, ukazovanou obvykle těm nehodným, charakterizují prý planoucí velké oči a končetiny jako pavučiny.
26.7.2015
Hackelbarend
Býval to lovec, který lovil v neděli, kteréžto zhřešení bylo po zásluze potrestáno posmrtným údělem lovit ve dne v noci až do Soudného dne. Někteří – ti, jež mu rádi říkají také Joldger – ovšem tvrdí, že působí pouze za bouří, a další, že jen během dvanácti vánočních nocí. Říká se mu též Hackelnberg a jeho skutečný původ bude nejspíš mnohem starší, pohanský, to nebývá u Divokých lovců nic nezvyklého.
Není dobré – jak to ostatně platí pro spoustu duchů a zjevení, nejen lesních – se po něm opičit. Stávalo se to, někteří odvážní noční poutníci opakovali, když se kolem nich Štvaní přehnalo, Hackelbarendovo volání: Hoto, hoto. Docílili tím jen toho, že se Divoká honba vrátila a neopatrného smíška od té doby už nikdo nespatřil. Potvrzuje to i očitý svědek, ten, který se zachoval rozumně a raději mlčel.
Jednou prý také nechal Hackelbarend jednoho ze svých honicích psů za stodolou v Isenstadtu; fantomatické zvíře tam leželo celý rok, než se kolem znovu prohnala Divoká honba. S vytím a štěkotem se k ní pak připojilo.
26.7.2015
Frau Harke
Severoněmecká příbuzná Holdy či Berchty. Dáma postavy více než zřetelné, po níž se jmenují hory, kupříkladu Harkenberg. Ten se se svou stovkou metrů nadmořské výšky počítá mezi nejvyšší vrcholy Kamernu, části Saska-Anhaltska.
Kdysi si v zástěře přinesla domů na hraní sedláka i s volem a pluhem, otec jí ale rozkázal odnést všechny tři tam, kde je sebrala, protože když „nebudou malí tam dole orat, nebudou mít velcí tady nahoře z čeho péct.“
S Frau Harke se spojuje stejná historka, jako s rujánským Balderichem – stejně jako on nesla jednou v zástěře hlínu, zástěra se protrhla a nasypala význačný geografický prvek, Gollenberg. Velký žulový kámen, který se v těch místech nachází pak chtěla hodit po havelsbergském kostelu. Bombardovat církevní stavby toužila několikrát, ale nedařilo se jí, například kámen, určený pro kostel Panny Marie v Brandenburgu vyklouzl Frau Harke z rukou a je ke spatření u Kotzenu.
26.7.2015
Lutzelfrau
Temný protějšek svaté Lucie, který v někdejší nejkratší den roku v podobě ošklivé babizny obdarovával hodné děti jablky, sušenými švestkami a oříšky, a trestal ty zlobivé, včetně hřešících dospělých. Lutzelfrau působila na jihu německy hovořících oblastí, v jižním Německu, ale také mezi maďarskými Němci. Slunovrat, který kdysi na 13. prosince připadal, byl vhodným dnem k rejům čarodějnic, proto jejich podobu na sebe tato antropomorfní personifikace tohoto dne brala, a proto byla její oficiální kolegyně pověřena právě ochranou před jejich kouzly, a proto s v ten den vykuřovaly chlévy, neboť zlé ženštiny vždy rády útočily na nejdůležitější a zásadní prvek domácnosti, na zdroj obživy, dobytek.
U nás světice i její temná strana splývaly. Věřilo se, tedy dětem k uvěření předkládalo, že když se nepostí, přijde Lucie s velkým nožem, rozpáře jim břicho a naplní ho kroupami. Ani dospělí ale nebyli z obliga. Na svatou Lucii chodící maškary Lucky, navlečené v bílé, s maskou s čapím zobákem či obličejem, poprášeným moukou, kontrolovaly, zda není porušován zákaz předení lnu a zda je uklizeno, neboť Vánoce jsou za dveřmi a svatá Lucie platí za ztělesnění čistoty.
Byť její zářivé jméno poukazuje spíš na čistotu duševní a duchovní.
2.8.2015
Painajainen
Finská noční můra. Od svých partnerek z jiných končin se příliš neliší, i ona dusí bezbranné spáče. Zjevuje se někdy jako temný bubák, jindy jako dívka v bílém, která ozáří celou místnost. Nelze se pak divit tomu, když spáč náhle hlasitě vykřikne. Jako mnoho takových, má i tenhle bubák spadeno na děti: způsobuje šilhání.
Naštěstí je k dispozici jednoduchá ochrana. Stačí mít pod polštářem něco ocelového, případně koště.
2.8.2015
Cheval Gauvin
Gauvinův kůň straší ve francouzském alpském regionu Franche-Comté a přes hranici ve švýcarské Juře. Chová se podobně jako vodní koně britských ostrovů – toho, kdo mu sedne na hřbet, utopí. Nebo se s ním skočí do propasti, nejde totiž o hastrmana, ale o stvoření většího záběru, strašící jak u vody, tak v lese či na hřbitově. Ani koňský vzhled není závazný, v některých kantonech ho popisují jako kozu.
2.8.2015
Hajagríva
V hinduismu jde o jednu z Višnuových inkarnací. Kůň, respektive člověk s koňskou hlavou (a čtyřmi až osmi rukama) měl na Brahmův rozkaz zachránit védy z rukou dvou démonů.
Stalo se to na počátku světa (přesnější určení je, pro neustálé tvoření a ničení vesmírů v hindské mytologii nejasné, patrně jde o universum naše) a ti démoni se jmenovali Madhu a Kaitabha. Byla to stvoření sice nedobrá, zato pro naši současnou existenci důležitá. Když na ně Hajagríva ve vodách praoceánu udeřil, nejen že je porazil a védy Brahmovi vrátil, on oba asury i rozčtvrtil: dvě hlavy, dvě těla, čtyři ruce a čtyři nohy se staly dvanácti tektonickými deskami zemské litosféry.
Sluší se na tomto místě, neboť už se k nim nebudeme vracet, poznamenat, že podle jiných vyprávění měli oba démoni v hledáčku samotného Brahmu, zabít ho se jim ale nepodařilo, Višnu byl rychlejší a získal tak své sedmdesáté třetí jméno: Madhusudanah, Ničitel Madhuy.
Hajagrívův původ leží v hluboké minulosti, v dobách, kdy Árijci uctívali koně jako zvíře nejen rychlé a silné, ale také chytré. Proto je Koňská šíje mimo svou úlohu démonobijce také ochráncem vědomostí a moudrosti.
Lamaističtí buddhisté v Tibetu a buddhisté v Japonsku (tam pod jménem Bato Kannon, kde mimo jiné chrání před úrazy a nenadálou smrtí) ho znají též – a též ve spojení s koňmi a také s démony vodního prostředí, mimo jiné totiž chrání před kožními chorobami, včetně lepry, které způsobují nágové. Svým řehtání připomínajícím řevem zahání démony obecně, zvláště pak od koní, jejichž je též ochráncem.
Ilustrace by Jean-Pierre Dalbéra [CC BY 2.0], via Wikimedia Commons
9.8.2015
Chos-skyong
Jiným přepisem Chökyong. Ochránce učení, majestátní a hrozivá figura, jezdící na slonu, která lamaistické buddhisty v Tibetu brání před protivníky i zlem.
9.8.2015
Survarnabhadravimalaratnaprabhása
Žlutobílou barvou symbolizovaný tibetský buddha lékařství. Těch bývá obvykle šest, v originálním znění se jmenují sMan-gyi-bla, či zkráceně sMan Bla. Vyznačují se dlouhými ušními boltci.
9.8.2015
Gurumapa
Neposlušné děti jsou problém.
Bubáci řešení.
Jak se ale přesvědčili nepálští Newarové, ne vždy to správné.
Bylo to právě neposlušné dítě, které do Káthmándú lidožravého obra Gurumapu přivedlo. Dítě, pravda, už dospělé, ale podle osobní charakteristiky musel Kesh Chandra jako malý zlobit pořádně. Byl to náruživý hráč, který prohrál vše, včetně bydlení a musel se proto nastěhovat ke své sestře. Ale ani poté se nesrovnal; aby měl do hry, prodal i svůj talíř.
Sestra na to zareagovala jednoduše: naservírovala mu oběd na podlahu.
Chandry se to dotklo, sbalil si svou rýži a odešel z domova. Když se pak za městem chtěl najíst, sezobali mu oběd holubi; zabalená v kapesníku se totiž obilnina stala nepoživatelnou a hráč si zdříml, zatímco ji sušil na slunci.
Udeřen další ranou osudu, usedavě se rozplakal, holubům ho přišlo líto a zkonzumovanou rýži mu nahradili ve zlatě. A trochu se předali.
Naštěstí – v souvislosti s pokračováním věty poněkud zvláštní, leč kupodivu správně zvolené slovo – přilákala vůně člověka lidožravého obra Gurumapu.
Majiteli hromady zlata nečinilo velké potíže obra ukonejšit podlézáním a přimět ke spolupráci. Kesh Chandra nezaplatil nosiči drahým kovem, ale bytem a stravou: ubytoval ho u sebe v podkroví a slíbil mu všechny zlobivé děti.
Obr souhlasil. Hodil si zlatý náklad na hřbet a odnesl ho do města. Nastěhoval se k Chandrovi a jal se čerpat i druhou část smlouvy.
Jakmile některému rodiči v Itum Bahalu, čtvrti Káthmándú, v níž se příběh odehrává, ruply nervy a prohlásil: Jen si zlob, odnese si tě Gurumapa, Gurumapa se skutečně dostavil a dítě odnesl.
Což zpočátku sice možná působilo výchovně, časem se ale mizení dětí stalo neúnosným. Lidé, jak malí, tak velcí, by prostě měli vážit slova. Zvláště, když vědí, že se i nevinná průpovídka může naplnit.
Dobří a bohabojní itumbahalští se tedy rozhodli obra se zbavit. V Evropě by nastoupil nějaký ten Honza nebo Jack a kombinací vynalézavého plánu s hrubým násilím by nechtěnou obludu exterminoval, v Nepálu na to šli víceméně diplomaticky.
Slíbili Gurumapovi, že pokud se odstěhuje na Tundikhel, velkou louku uprostřed Káthmándú, pak mu uspořádají každý rok svátek a nakrmí ho při té příležitosti vařenou rýží a hovězím.
Obrovi se ten návrh zalíbil.
Odstěhoval se, a v Itum Bahalu tak mají důvod k výroční oslavě.
16.8.2015
Pépé Crochet
Belgický vodník, který se kupodivu přestěhoval až za oceán, do Kanady, kde působí v saskatchewanském Bellegarde. Někteří ho tam znají i pod křestním jménem Henri. Je doma v jakémkoliv vodním prostředí, od studní, přes potoky až po jezera.
Působí především – a dnes už výhradně – jako pedagogický bubák, sloužící k zamezení přístupu dětí ke studnám či do vody bez dospělého dohledu. A daří se mu, zvláště u těch malých, kteří i dnes z (téměř) vlastních zkušeností potvrzují, že Pépé je různého vzrůstu, podle vody, v níž žije, že jezerní může být velký jako barák, je zelený jako řasy, aby nebyl vidět, má ostré zuby a na rukou háky, Těmi vás chytne za krk a stáhne pod vodu. Vážně.
16.8.2015
Azouzet El Kayla
Tuniská polednice. Se vším, co známe i my: ošklivá stařena, která o polednách (respektive v čase, kdy slunce nejvíce pálí) odnáší děti, nerespektující zákaz vycházení v tomto zdraví nebezpečném čase.
16.8.2015
Kuino
Množným číslem Koya, ale ve vícero vydáních byste se s touto entitou setkat jistě nechtěli. Jde totiž o zlého ducha, který působí v pověstech guinejského národa Kissi. Bývá začasté využíván kouzelníky, pochopitelně těmi zlými, za účelem ohrožování lidského života. V boji proti tomuto démonu pomáhá hodným čarodějům a lovcům černokněžníků fakt, že kuino, ač bytost nehmotná, má fyzickou slabinu – jeho srdce je ukryto kdesi v nějakém předmětu, zvaném sambiö; stačí tento objekt vypátrat a zničit.
23.8.2015
Ilomba
Je to ve své podstatě docela obyčejná krajta, ovšem dovybavená mocnými a nebezpečnými schopnostmi, kterými tohoto hada z pověstí zambijského národa Lozi může obdařit toliko zaklínač. Muž této profese je pak také jediný, kdo může existujícího Ilombu zničit. To je důležitá informace: podobně jako v Evropě si lidé sháněli pomoc plivníků či jim podobných, ačkoliv věděli, že za ni zaplatí duší, tak i Afričané mají zapotřebí dobrovolně vstupovat do smrtelné pasti. Život a existence Ilomby je totiž pevně svázána s majitelem a nesouvisí pouze s nutností předkládat mu pravidelně snídaně. Matematika tu platí jednoduchá: Zemře had, zemře majitel.
23.8.2015
Laidly Worm
Přeloženo z northumberlanského nářečí Hnusný červ.
Žaludek zvedající netvor ovšem býval původně krásnou Margaret, princeznou z hradu Bamburgh. kterou, jak pověst praví, zaklela v obrovskou odpornou obludu čarodějnice, jež byla druhou profesí Margaretinou macechou. Proč?
Protože ačkoliv se princezna k nové manželce svého otce chovala s náležitou úctou, byla přece jen mladší a pohlednější, což odkvétající kráska nepřenesla přes srdce. A bylo to.
Dechem jedovatého plazivce usychala úroda. Celý kraj i jeho obyvatelé se ocitli v přímém ohrožení, neboť velký žaludek navíc trávil bez vybírání co mu čelisti předžvýkaly, a ony předžvýkaly všechno, co šlo kolem. Byl proto vznesen dotaz místní kouzelnické autoritě, která navrhla draka živit – postačí denní dávka mléka od sedmi krav, což potvoru uspokojí natolik, že ztratí potřebu lovit.
Další záleží na tom, které verzi dáváte přednost, zda té ze sbírky The English and Scottish Popular Ballads Francise Jamese Childa, nebo té, kterou do svého souboru English Fairy Tales zahrnul Joseph Jacobs.
Ve sbírce prvně zmíněného pána byl zachráncem muž jménem Kemp Owyne, podle toho druhého měla Margaret ještě bratra, jmenoval se Childe Wynd a v době nešťastných událostí dlel na výpravě v daleké cizině. Když se ovšem dozvěděl o maceše a o jejím hanebném skutku, nelenil a vybaven devadesátičlennou družinou vyrazil k domovu. Na lodi, jejíž kýl byl zhotoven z jeřábu (stromu, ne ptáka), což se později ukázalo jako velmi důležitá volba. Macecha ale jeho návrat očekávala, a protože věděla, že nesmí přistát, dobře se připravila. Jak vysláním vlastních mužů do přístavu, tak kouzly; jedno způsobilo, že princezna v dračí podobě se vyplazila z jeskyně a zdržovala se ve vodách přístavu, aby – jak se objeví – na plavidlo svého bratra zaútočila, druhé povolalo skřety, třetí přivolalo bouře. Atmosférickou poruchou loď proplula, před útokem nadpřirozených tvorů ji ochránila vhodná volba materiálu na kýl, takže nevlastní matce nezbývalo než postavit sourozence proti sobě.
Což se i stalo, drak zaútočil na loď a vracel ji zpět na moře. Třikrát s ním Childe Wynovi muži zápasili a třikrát to bylo nerozhodně, až se nakonec lodi přece jen podařilo pobřeží dosáhnout.
Vyloděním začala kouzla ztrácet na síle: z dračího hrdla se ozval Margaretin hlas, napovídající podmínky, za nichž kletba pomine – byl to obligátní polibek, byť trojnásobný. Až třetím se totiž z odpornosti stala krasavice.
Sourozenci pak ruku v ruce vyrazili na rodné a rodové sídlo, našli macechu a proutkem z jeřábu ji proměnili v ošklivou ropuchu. Ta, v původním znění zvaná prostě Laidly Toad, pak s nenávistným syčením prchla z hradu, aby v jeho okolí strašila. Což činí v sedmiletém cyklu dodnes.
Může prý ji vysvobodit polibek (s taseným Child Wyndovým mečem a po trojím zatroubení na jeho roh). Otázka ale zní: kdo a proč by to dělal?
Ilustrace pochází z Jacobsovy knihy English Fairy Tales (1895) a nakreslil ji John D. Batten (1860 – 1932), licence public domain
23.8.2015
Shakespearovi démoni
Nikdy se nebránil inspiraci, on žádný autor nestaví na zelené louce a nezačíná privátním Velkým třeskem, nečinil tak ani William Shakespeare. V každém díle se více či méně zřetelně odráží doba a prostředí jeho vzniku, stejně je tomu tak i ve hrách alžbětinského barda, z nichž můžeme – byť se jich mnoho odehrává v minulosti, nebo v Angličanovi tak vzdálených a exotických krajinách, jako je Itálie či Skotsko (o Čechách nemluvě) – poznat mnoho drobností života tehdejší společnosti. Včetně zvyků a zlozvyků, počítaje v ně i předsudky a pověry. Nás na tomto místě pochopitelně zajímají čarodějnice, duchové a obludy.
Nebo ďáblové a démoni.
Zde je sbírka pekelných autorit i příštipkářů, kterou studiem Shakespearova díla shromáždil T.F. Thiselton Dyer, když sepisoval práci Folk-lore of Shakespeare.
Amaimon je podle některých autorit jediný, kdo poroučí Asmodeovi. Vládce západu, pro jiné ovšem opačně strany východní. Do úst si ho bere například sir Falstaff, a jeho jméno zazní jak v Jindřichu IV., tak i ve Veselých paničkách windsorských. Jeho dech je toxický, podle Menších klíčků Šalamounových je tedy důležité mít na prostředníku navlečen coby ochranu stříbrný prsten. Při vyvolání tohoto démona je též nutné chovat se servilně, neboť jde o personu silně namyšlenou.
V Jindřichu V. a opět ve Veselých paničkách windsorských jmenovaného Barbasona grimoáry ani démonologie nezná, ví pouze o Barbasovi (Marbasovi), pekelném knížeti, který podle Ars Goetia velí třiceti šesti legiím démonů, obvykle vypadá jako lev, ovšem vyvolán bere na sebe podobu lidskou. Učí mechaniku, dokáže způsobit i vyléčit různé choroby.
„Patero čertů najednou bylo v chudáčkovi Tomšovi: Obidikut, ďábel rozkošnictví; Hopytitanec, kníže němoty; Mahu, zlodějny; Modo, vraždy, a Pidliok, šklíbení a opiček, co teď posedl komorné a panské.“
Edgar, Král Lear, dějství čtvrté (překlad E.A. Saudek)
Jmenované i další démony si pro Krále Leara Shakespeare nejspíš vypůjčil ze spisu Samuela Harsnetta Declaration of Egregious Popish Impostures (1603), pocházejí ovšem z anglického folkloru:
Pidliok – správně Flibbertiggibet – je v dnešním Yorkshiru synonymem pro užvaněnou (nebo informace bez rozmyslu roznášející) osobu ženského pohlaví, dříve však opravdu označovalo démona, specializovaného na pokojské a komorné.
Jak oznamuje Edgar ve třetím dějství: Frateretto na mne volá a povídá, že Nero v jezeře temnot chytá na ulici žáby. Modli se, prosťáčku, a chraň se pokušitele. Nic víc se o zmíněném ďáblíku nedozvíme. Pouze to, že Saudkův (jistě jste poznali) překlad je podle všeho opravdu mírně zastaralý, nakládající, stejně jako originál příliš na divákova bedra. Jedna moderní verze pro blondýny, na niž jsem narazil, totiž upravuje původní:
Frateretto calls me and tells me Nero is an angler in the lake of darkness. Pray, innocent, and beware the foul fiend.
na
The devil Frateretto is telling me that the diabolical Roman emperor Nero likes to go fishing in hell. Pray to the gods, you fool, and beware the foul devil.
Asi je zapotřebí současnému spotřebiteli podat s oblohou na tácku, že Nero byl ďábelský římský císař. Možná jsou opisy slov Ďábel a Peklo (Pokušitel a Temnota) také příliš složité k pochopení. Děsí mě to, naštěstí v tomhle světě žít nemusím.
Hopitytanec, v originále Hobbididance, je coby zlovolný duch zmiňován v souvislosti s tradičním jarním Morris Dance, zatímco Mahu a Modo byli kdysi honorace, jedni z pekelných knížat. Jak to ale vypadá, ne okultně oficiální. Stejně tak Obidicut, (známý též jako Haberdicut) i Smolkin jsou dnes (a už delší dobu) jen démony ze seznamu, kteří ovšem podle folklorních záznamů tu a tam někoho posednou, někoho otravují, ale větší slávy se jim nedostalo. Je známo, že Smolkin opustil jistého Williama Trayforda uchem v podobě myši, zatímco Hobbididance se někdy projevuje a vyhnán mizí jako větrný vír.
A to bychom měli. Příští týden se budeme věnovat jinému známému jménu britské literatury.
V rychlosti se podíváme se na zoubek trpaslíkům pana Tolkiena.
6.9.2015
Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem
Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů
Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde
obsah
předchozí část
následující část
