Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část šedesátá třetí

Viracocha

Viracocha

Stvořitel světa andských Inků Virachoca mi umožnuje vypořádat se jednou provždy s určitými pojmy. Především: termín Inkové v podstatě neexistuje, respektive neměl by existovat, je totiž odvozen od titulu panovníka říše, která sama sebe jmenovala Tawantinsuyu – Čtyři země. Což se vyslovuje i pamatuje rozhodně hůře. Za druhé: z toho důvodu  neznáme ani Čtyřzemce. Používáme-li slovo Inkové k označení obyvatel v  čase i místě vzdálené kultury, pak je vnímejme jako Čechoslováky minulosti, nebo Brity (pro změnu současné), nebo Indy, tedy jako množinu obyvatel jednoho státu. Ne národ tak, jak si ho obvykle představujeme. I když se někdy z takových politických uskupení národ stává, incká říše k tomu ale neměla dostatek času. Trvala pouhá tři století, během nichž sice stihla obsadit velké území a vnutit svůj pohled na svět značnému množství sousedů, sama však v závěru (a jak by mohli středoameričtí Aztékové, i kvůli onomu nucení vlastní politiky sousedům) nezvládla kulturní (nekulturně vedené) disputace se Španěly.

Základem oficiálního náboženství a kultury tzv. Inků se stala kultura kečujská, Kečuánci, národ (tentokrát skutečný, s vlastním jazykem a náboženstvím) jsou obvykle za politický termín Inkové zaměňováni.

Inkové vyřízeni, kdo další.

Viracocha.

Byl to státní bůh, nejvyšší podle inckého uspořádání všehomíra. (Významem před ním ovšem stálo Slunce, personifikované panovníkem a božstvem Inti) Stvořil vesmír, člověka i všechno ostatní. Počínal si přitom v souladu se svými dalšími kolegy; Viracochův vesmír měl několik období. Není to vůbec neobvyklé, vzpomeneme-li našeho světa před Potopou, řeckého věku Zlatého a následujících. Když si budu chtít rýpnout (jako že chci) pak připomenu i běžné členění historie Země na období geologická a historie Člověka na technologická.

Každopádně, první svět, který Viracocha stvořil, byl svět temný, obydlený obry, nebo kamennými lidmi, kteří však svého stvořitele neposlouchali, pročež byli buď spláchnuti potopou, nebo proměněni zpět v kameny, to už záleží na konkrétní verzi pověsti. V té kamenné je dál vyprávěno, že pozůstatky obyvatel onoho temného věku jsou ku spatření coby trosky měst Tiahuanaco či Pukara. Ve verzi potopní se z celé civilizace zachránil toliko jeden lidský pár, který byl přemístěn do zmíněného Tianuahaka, obydleného tehdy bohy. (Z tohoto města u jezera Titicaca, které vzniklo, prosperovalo i zaniklo dávno před založením incké říše, respektive z jeho kultury Inkové Viracochu v podstatě převzali).

Další stvořitelský pokus měl za materiál hlínu, z níž bůh vymodeloval lidi i faunu. Člověčí figurky různě pomaloval, aby je pak po vdechnutí života také naučil rozličné a rozdílné zvyky a znalosti a dovednosti. V tom se lišil od jiných demiurgů, kteří k členění homogenního druhu na národy přistupovali až během doby pod tlakem okolností. Rozkazem nebeským tělesům Slunci, Měsíci a hvězdám, aby vylezly z titicacských ostrovů na oblohu také Viracocha zbavil svět tmy.

Vydal se pak na pouť zemí, aby šířil vzdělání, náboženství i kulturu. Ačkoliv je jinak brán jako vzdálené (leč všudypřítomné) božstvo, jehož vzhled si věřící nijak nekonkretizují, tahle evangelní činnost obdařila Viracochu vzhledem vysokého bílého muže.

Stvoření světa podle pozdějších výkladů probíhalo podle modelu, známého kupříkladu u Aztéků – svět měl podle vyprávění pět období, kde v prvním žili bohové (a Viracocha, samozřejmě), v druhém obři (uctívající pana V.) ve třetím náš demiurg dal dohromady primitivní národ, čtvrté období patřilo bojovníkům se základy civilizace, (předchůdců incké říše) a v pátém se konečně dostali ke slovu Čtyřzemci. Tedy Inkové. Tedy --- vždyť víte, koho myslím. Poté odkráčel Viracocha přes Tichý oceán na západ. Incký Pátý svět už je ale také uzavřenou kapitolou, ukončili je právě Španělé, ironií mýtu pro svůj vzhled vítaní coby viracochové.

 

Viracochův obrázek [Public domain], pochází z Wikimedia Commons

27.10.2013

Pachacamac

Hlavním a nejdůležitějším božstvem inckého státu byl sluneční Inti, šlo ovšem o božstvo s mocí udržovanou spíše politicky. Včetně vojenské podpory, kdy armády andského státu dobyly kultovní místa starých bohů, aby potvrdily Intiho převahu nad Stvořiteli. Množné číslo je na místě, protože andská říše spojovala dvě kulturní (a geografické, klimatické a geologické) oblasti: hory a mořské pobřeží. V každé z nich byl za nejmocnějšího považován a uctíván jiný bůh.

Návštěvník z minulého týdne Viracocha byl příchozí z hor, lidé, žijící na pobřeží od pradávna uznávali coby Stvořitele a nejpodstatnější kosmickou sílu Pachacamaca.

Vlastně ne tak docela.

Přímořské božstvo je aktérem docela zajímavého stvořitelského mýtu. Je totiž samo synem Slunce a Měsíce a dokonce i první lidi nestvořilo ono, ale bůh jménem Con. Coby Tvůrce nastoupil Pachacamac až později, když Cona porazil a jeho výtvor proměnil v opice. Vyrobil si vlastní lidský pár, ale zapomněl ho krmit a samec mu zemřel hlady. Pozůstalá šla ke Slunci buď s prosbou, nebo s obviněním, že nebeské těleso nezasáhlo, a nebeské těleso zasáhlo aspoň teď a coby paprsek s první ženou zplodilo potomka.

Pachacamac ale nevlastního bratra zabil a rozsekal a zahrabal do země, aby pak ze zubů vyrostla kukuřice, z kostí brambory, maniok a juka, a z masa (vegetariáni, pozor!) ovoce a zelenina. Ponechal si pouze penis a pupek, z nichž vytvořil dalšího muže. Dal mu jméno Vichama a usmyslel si, že ho také zabije, ovšem Villama (jiný přepis) odešel do světa a Pachacamac se k němu nemohl dostat. Vyřádil se tedy aspoň na první ženě, kterou zabil a tělo předhodil kondorům. Vytvořil si nový chovný pár a ten pro Pachacamaca zalidnil zemi. Konec?

Pokračování příště.

Teď.

Villama se vrátil, obhlédl situaci, vrátil matce život a vyrazil se pomstít. Pachacamac raději uprchl do moře. Vichama jeho Druhý lid proměnil v kameny, protože však byl povahy méně kruté, než stvořitel jeho matky, přečaroval aspoň obyčejné kameny někdejších lidských panovníků a šlechticů v posvátné huaky. Aby svět nezůstal liduprázdný, poprosil Vichama otce Slunce o novou lidskou generaci. Slunce ho vyslyšelo a poslalo na zem tři vejce: zlaté, stříbrné a měděné – a to už jsme oběma nohama ve státním náboženství incké říše a u dalšího andského stvořitele.

Existuje také filozofická verze, podle níž Pachacamac seslal na zem čtyři hvězdy, dvě mužského principu, dvě ženského, aby skrz ně vyšlo na svět lidstvo. Ne tak, jak si představujete, z mužských hvězd vyšli panovníci a muži šlechtického původu, z ženských ženy a osoby neurozené. (Zmíněná sluneční vejce vysypala podle materiálu podobný obsah: vládci a šlechtici ve zlatě, ženy v čísle dva a neurozený lid z mědi).

Pachacamacův kult byl stejně jako kult jeho vysokohorského kolegy Viracochy neporazitelný, proto s ním incká říše musela počítat. A i když se jim podařilo povýšit svého slunečního boha nad ně, nikdy nevyčníval příliš. Syntéza či náhrada se prostě v některých kulturách občas nepovede, aspoň ne v ten správný čas.

10.11.2013

Coniraya Viracocha

Další andský bůh je známý ze spisku, poskládaného v sedmnáctém století. S vysokohorským Viracochou prý nemá nic společného a zdá se – ačkoliv je určován jako předincký – že je inckým pokusem o syntézu právě předinckých božstev, o propojení dvou kultů. Protože ale uctívači Pachacamaka i Viracochy vedle sebe žili, komunikovali a obchodovali dlouhá staletí před vznikem kečujského státu, mohou prorůstat kořeny příběhu do opravdu hluboké historie.

Bůh, který uměl pouhým slovem stvořit či zničit vesnice, města či geologické útvary, nebyl bohem hlavním. Putoval světem (podobně jako jeho jmenovec), kázal a pomáhal. Stvořil kupříkladu zavlažovací systém, k tomu mu stačilo udeřit rákosovým květem o zem. Hlavním pánem v té době a krajině byl ale bůh Huallallo Carhuincho (a ta krajina byla Huarochiri).

V oděvu žebráka se tak Coniraya Viracocha procházel zemí, když jednou narazil na dívku jménem Cavillaca, krásnou vznešenou dívku, která si otrhaného tuláka pochopitelně ani nevšimla. Ale bůh je bůh a úskoky nepoužívali jen bohové ze starého Řecka; Coniraya Viracocha se proměnil v ptáka, sedl si na strom, pod nímž jeho vyvolená tkala, shodil dolů ovoce, plněné vlastním spermatem a dívka ho snědla. Po příslušné době pak porodila syna.

To, že nezná otce, ji hnětlo víc, než fakt, že vůbec otěhotněla, proto když dítě dosáhlo jednoho roku a batolilo se, svolala všechny duchy, polobohy a bohy, ze širokého okolí. Že prý se za jednoho z nich provdá, ať se předvedou. Protože Cavillaca nebyla špatná partie, hodlali se předvést všichni, vyšňořili se do nejlepších obleků a dostavili se na námluvy. Spolu s nimi i jeden otrhaný žebrák. Budoucí nevěsta vyslala batole – neboť to byl její záměr – aby citem určilo otce. Synáček si vylezl do klína ošklivému otrhanci, což krasavice odmítla akceptovat, sebrala dítě a utekla.

Coniraya Viracocha se jí vypravil hledat, netušil, že Cavillaca i s jejich potomkem vběhla do mořských vln a tam oba zkaměněli. Putoval zemí, vyptával se na ženu s dítětem a dostával odpovědi. To dobře známe i odjinud: třeba takový skunk řekl, že Cavillaca je rozhodně někde daleko a tak ho bůh obdařil zápachem, zatímco kondora, který podlézavě prohlásil, že Coniraya Viracocha ženu i syna brzy najde, odměnil dlouhým životem a dostatkem potravy.

Když pak dospěl až k moři, kamenů si nevšiml, zato narazil na dvě Pachacamacovy dcery, které se pokusil svést; u starší se mu to podařilo, mladší ho odmítla a proměnila se v holubici a odlétla. To boha naštvalo a vzteky zničil sádku Pachacamakovy manželky Urpay Huacac, jediné místo, kde tehdy žily ryby. Ty se odtud rozprchly do širého oceánu a od těch dob je jich moře plné.

10.11.2013

Inti

Státní bůh andské říše, známé dnes jako incká, byl představován na jedné straně Sluncem, na druhé osobou panovníka. Coby životadárná hvězda byl jistě znám a uctíván dávno předtím, co si ho Inkové (titulem) vybrali jako zdůvodnění své existence, teprve coby Inti si ovšem vydobyl výsadní postavení.

Občas sice bývá – z nedostatku jiných důkazů – považován za Viracochova syna, ale obvykle je jen Sluncem, které prostě je. Sám se stal rodičem lidského rodu. Samozřejmě toho správného rodu, který začínal Manco Capakem a Mama Ocllo, čili předky incké dynastie. Původní myšlenkou ovšem bylo, že všichni lidé vychází ze stejného předka a tudíž jsou si rovni; toto krédo ovšem nebylo myšlenkou americké revolty proti Britům, v Andách sloužilo jako nástroj k formování velké říše, zahrnující různé národy. Sotva důvod pominul, měnila se i mýtická historie a vládnoucí rod se stal rovnějším – když lidé po stvoření vyšli z jeskyně v Tambo toco, vzlétl Mancův bratr Ayar Uchu do vzduchu, kde si promluvil se Sluncem a vrátil se s informací o tom, že dle Intiho je Manco Capac (do té chvíle Ayar Manco) Sluncem vyvolen stát se vládcem Cuzca. A další drobné úpravy oficiální víry následovaly. Hodně se týkaly posílení slunečního kultu na úkor Viracochova a po rozšíření říše k moři i Pachacamacova, jež nebylo pro jejich popularitu možné potlačit.

17.11.2013

Gilgul, Dybbuk a Ibbur

Podle židovské mystiky a pověstí (ne starších, než středověk) existují tři formy duchů, respektive externích duší, schopných převtělování. První podobou je Gilgul, duše cestující různými těly, aby poznala a poučila se o patřičných věcech, než předstoupí před Boha. Do člověka vstupuje při porodu, je to tedy běžná duše v onom obvyklé představě.

Další variantou je Dybbuk, duch, který nemá vlastní tělo a tak se snaží obsadit cizí. Ať už jde o démona (což je původní a nejstarší představa), nebo o duše hříšníků, kterým se podařilo utéct před trestem (trestem duší, ne žijících osob, tak špatně na tom pověsti ještě nejsou) a teď se bezcílně potulují světem. Může také jít přímo o trest pro hříšníka, skončit coby bezcílně bloudící duše, i to dobře známe. O tom, že člověka posedl dybbuk nemusí sice dotyčný vědět, v řadě případů to ovšem hostitel naopak pocítí, a to ne zrovna příjemně.

Poslední podobou duše je Ibbur. Posednutí tímto duchem je dočasné a na rozdíl od předchozího bohumilé, Ibbur je coby spirituální stopař duch velmi mírný a rozhodně neškodící. Potřebuje jen dokončit úkol nebo splnit slib, který dal jako člověk a bohužel to nestihl. Ani o jeho přítomnosti nemusí hostitel vědět.

17.11.2013

Jehoel

Anděl, jinými přepisy Jahoel, či Yahoel, který dle některých pramenů řídí Serafy. Obléká fialové roucho a duhový turban, barva kůže safírová, vlasy bílé. Podle židovských legend řídí zpěv chórů, oslavujících zpěvem Pána; není se pak čemu divit, že rád pomáhá muzikantům a jimi je především vzýván. Podle staroslověnštinou sepsané Abrahámovy apokalypsy vzal zmíněného kmeta na výlet do nebes a představil mu samotného Boha. Podle židovských mystiků je pak jen jedním z Metatronových jmen.

17.11.2013

Valoel

Anděl klidu, spokojenosti a porozumění, sloužící zejména ve chvílích, kdy člověk potřebuje trochu orazit. Neboť, přátelé – spěch není všechno, a workoholismus může velmi škodit. Zkuste si někdy jen tak sednout a povídat si o nedůležitých věcech. A neděle je k tomu ideální den.

17.11.2013

Joga

Psáno též Yoga, přičemž nejde o indickou meditační techniku, ale indiánskou trojici nadpřirozených zemních nárůdků. Vědí o nich své Irokézové ze severovýchodního pobřeží.

Prvním jsou ohdowové. Irokézové věří, že to jsou malí podzemní skřítci, kromě velikostí k nerozeznání podobní obyčejným Indiánům. Kromě velikosti a schopností, ohdowové totiž mají silné magické schopnosti a využívají jich k zadržování obrovských podzemních monster a duchů, kteří by jinak zemětřesením zničili zemi, nebo vylezli ven a zničili zemi.

Druhou skupinou podzemních obyvatel jsou Gahonga. Ti pro změnu žijí ve skalách a říčních tocích. Je jim přezdíváno Vrhači kamenů, což sedí, neboť dokážou hodit pořádně velký kus minerálu pořádně daleko.

A na závěr třetí z Jogů, Gandayah. Mají na starosti plodnost a občas jsou zmiňováni i jako patroni sladkovodních ryb, které vytahují z rybářských sítí.

24.11.2013

Nagumwasuck

Oškliví skřítci, kteří se neradi ukazují na veřejnosti, protože se za svůj vzhled stydí. Podle Indiánů Passamaquoddy z dnešního Maine jsou ale velmi užiteční a nosí štěstí. Škoda jen, že jak zbystří člověka, vezmou nohy na ramena.

24.11.2013

Kushtaka

Aljašští Tlingitové mají obavy z kushtaků (můžete najít i zápis kooshdakhaa, je stejný, jen má víc písmen), tvorů velikosti člověka a vzhledu vydry, kteří kradou děti. Pokud pak unesené batole zůstane u kushtaků dostatečně dlouhou dobu, samo se v jednoho z nich promění. Nejen z toho důvodu vedou tlingitští šamani s kushtaky neustálý boj. Stavy doplňuje Vydří lid i dospělými, zatoulanými v lese, či topícími se, které kdosi zničeho nic zachránil. To pak na sebe kushtakové vezmou i lidskou podobu, obvykle příbuzného nebo přítele oběti, aby potencionálního nového druha zmátli.

Výborným bezpečnostním prvkem v obraně proti kushtakům jsou psi. Ti nejen že spolehlivě poznají, kdo se pod vypůjčeným vzhledem ukrývá, ale jejich štěkot způsobí i to, že vydří muž se vrátí do původní podoby.

24.11.2013

Fati

Až dočtete tento odstavec, bude vám jasné, odkud tahle albánská víla vzala jméno a kudy na jih skalnaté balkánské země přišla. Malé, motýly sedlající nesmírně mocné a nesmírně krásné bytůstky se ve trojici objeví v prvních třech dnech člověčího života, aby dítěti určily osud.

24.11.2013

Perit

Další albánské miniaturní krásky. Horské víly, oblékající se do bílé. Hodné. Až do chvíle, kdy přistihnou někoho, jak mrhá chlebem. Takového provinilce pak potrestají přičarováním hrbu.

24.11.2013

Váju

Váju

Kdysi býval větru vládnoucí Váju důležitým božstvem, schopným prodlužovat život či rovnou dávat nesmrtelnost. Tomu napovídají i jeho další jména: Vāta (foukat), Pavana (vzduch) či Prāṇa. Všechna jsou víceméně spojena s vzduchem v pohybu. To poslední znamená Dýchat a zároveň také Oživit, ostatně termín Vdechnout někomu (něčemu) život známe všichni. Pozdější hinduismus a buddhisté ho posadili do funkce lókapály v jednom či dikpály v druhém; obojí má stejný obsah a tím je dohled nad konkrétní světovou stranou, v tomto případě severozápad, čímž poněkud ztratil na významu. Stále ale zůstává mocným božstvem.

Jak vidět z obrázku, je Váju barvy modré a jeho služebním vozidlem je gazela, symbolizující rychlost. Jindy se vozí ve větrném vozu a někdy prý dělá vozataje Agnimu, božstvu ohně. Což vlastně není ani metafora, ale čistý popis.

Měl mnoho nelegitimních dětí, nejslavnější z nich byl opičí a opičímu (přesněji opicím podobnému) národu vládnoucí Hanuman, postava dnes mnohem známější, protože se velkou měrou podílela na záchraně Síty z Rávanových pazourů a tedy ke vzniku starověkého indického bestselleru Rámajána.

 

Obrázek Váju na své gazele [Public domain] via Wikimedia Commons

1.12.2013

Hanui-o-Rangi a potomkové

Otec, ba přímo praotec polynéských větrů, taktéž vládce počasí, sám syn nebeského Ranginuie a Tangaroovy sestry Pokoharuy. Dohled nad severozápadním větrem svěřil synovi Tawhirimu (na Novém Zélandu a v tomto Bestiáři k nalezení pod jménem Tāwhirimātea), který zplodil syna jménem Tiu, pověřeného správou divokých východních bouří. Tiuovy dcery Hine-I-Tapapauta a Hine-Tu-Whenua byly odpovědné za vítr západní, příjemný a užitečný, a tím též za dobrý vítr v plachtách mořeplavců. Ti vzdušným dámám vděčili za to, že se vždy bezpečně dostanou do přístavu. Hine-Tu-Whenua porodila další povětrnou generaci: jižní vítr představovaný Hakona-Tipu, a jihozápadní jménem Pua-i-taha.

1.12.2013

Dagwanoenyent

Dcera větru, která na sebe bere podobu větrného víru, aspoň tak věří američtí Irokézové. Podle Seneků to byla nesmrtelná a nesmrtelná severní čarodějnice, jíž se podařilo zničit až na několikátý pokus; v příběhu hráli kromě Dagwanoenyent podstatnou roli strýc, synovec a Krtek, dále pak oživovací magie na obou stranách, pozdě vyjasněné příbuzenské vztahy, zničené domy a – ve zkratce to bylo takhle: Synovec si přes zákaz chodíval hrát s Dagwanoenyentiným synem, kradl přitom jídlo, zatímco ho čarodějka ostentativně ignorovala. K patnáctinám se dozvěděl, že strýc, který mu návštěvy zapovídal, je vlastně čarodějčiným manželem a kamarádovým otcem. Což nebyl problém, problém byl, že synovec poškodil (záměrně) pytel s medvědím olejem, který visel Dagwanoenyent nad hlavou.

Následujícího dne zničila větrná smršť strýcovu chatu a nově přiznaný bratranec prozradil synovci, že dalšího dne je řada na něm, tak ať si dá pozor. Synovec se tedy schoval v břiše svého ochránce Krtka, čarodějnice ho ovšem našla a zabila. Nic tragického, Krtek ho zase oživil. Vysvobodili strýce, zavaleného stromem, spálili čarodějnici medvědím olejem. Ta obživla a boj pokračoval a opakoval se – až do chvíle, kdy ty tři napadlo prach spálené čarodějky rozdělit na tři části a každý se postarat o jednu. Starají se dodnes, zvláště za bouře, protože kdyby se za takového počasí prach spojil, Dagwanoenyent by znovu obživla.

Její vlasy – podle jedné pověsti věnovala tři dvěma bratrům – slouží k přivolávání deště. Zmínění dva Senekové je dostali za to, že když spatřili na obloze Dagwanoenyentinu hlavu, zazpívali jí.

1.12.2013

Hilda

Někteří duchové se striktně drží časového rozvrhu, dodržují úřední hodinu, konají vystoupení v konkrétní datum. Třeba v Ballyseede v irském hrabství Kerry.

Na tomto hradě (který stejně jako mnoho podobných dnes slouží jako hotel) se v rolích duchů objevilo mnoho příslušníků rodu, který nemovitost vlastnil. Bloudí po sklepních chodbách, jak se na správné astrální šlechtice sluší. Nejznámějším přízrakem Ballyseede je ovšem duch ženy, pojmenovaný Hilda, který se objevuje každého 24. března. Proč, to se neví.

8.12.2013

Brian

Duch jménem Brian bydlí v jedné temné místnosti irského hradu Ballincollig. Zřícenina, stojící nedaleko stejnojmenného města v hrabství Cork, byla – samozřejmě v podobě funkčního obyvatelného opevnění – postavena ve dvanáctém století, v dobách normanské invaze na Zelený ostrov. Nelze se tedy divit, že za tak dlouhou dobu jednak zchátrala, jednak slouží coby ubytovna nadpřirozenostem. Brian se mimochodem zjevuje těm, kdo by se snad rozhodli s budouvou něco podniknout.

8.12.2013

Old Roger

Tohle jméno bývalo v Británii jedním ze zástupných jmen tabuizovaného slova ďábel. Také ho ale nosil červenolící ochránce jabloní, v tom případě vycházela jeho tradice z dávné tradice keltské, v níž jablka hrála značnou roli ve vztahu k Jinému světu a záhrobí, viz Avalon, Jabloňový ostrov.

8.12.2013

Egres

Ztělesněný tuřín, jinak finský, především v Karélii zavedený bůh, zodpovědný za plodnost a vegetaci. Někdy jmenovaný jako Akras.

8.12.2013

Vahagn

Arménský bůh vítězství a odvahy, který se narodil z ohně a ohněm jsou jeho vlasy. Někdy spojovaný s řeckým Héraklem. Koncesovaný zabíječ draků, tu a tam i bůh slunce a jindy větru.

8.12.2013

Ihy

Syn známé egyptské bohyně Hathor a neméně známého Hora, jehož povoláním je dohled nad hudbou a tancem. Dochované ilustrace ho ukazují coby dítě se sistrem, hudebním bicím nástrojem, který staří Egypťané používali i jako liturgický (a jako takový přešel i do obřadů etiopských křesťanů), k oslavě Hathor a zahnání Sutecha.

8.12.2013

Dedun

Někdy je tenhle núbijský bůh neznámého původu přepisován jako Dedwen. Ačkoliv příslušník nilského pantheonu, neměl obvyklou – nebo spíš populární – lidskou postavu se zvířecí hlavou, jeho obrazy jsou buď striktně antropomorfní, nebo má podobu lva. Není to nic neobvyklého, pokud jde o boha importovaného. A tenhle nejspíš přišel odněkud z Afriky, což se odráží především v jeho núbijském uctívání –  Núbie, coby oblast jižního Egypta a severního Súdánu byla pro svou polohu a coby centrum obchodu s jižním Súdánem a ještě dále, obvyklým cílem rozšiřování pyramidiálního království. Ve spojené říši byl Dedun patronem obchodu s jižními zeměmi, na severu ho nijak neuctívali. Núbijcům závislým i dříve nezávislým sloužil podle prastarých záznamů coby bůh kadidla a bohatství.

22.12.2013

Musaga

Bamtutiové jsou jedním z pygmejských kmenů východního Konga a kdysi žili v nebeském ráji, v němž vládl bůh Mugasa. Po podnájemnících toho mnoho nechtěl, jen klid. Jenže – známe to dobře z vlastní kulturní tradice – lidé jsou lidé, takže když přes upozornění i zákazy zvědavě vlezli do jeho chýše, dopadlo to vskutku biblicky: Mugasa lidi vyhnal a zrušil jim nesmrtelný status.

22.12.2013

Cghene

V jižní Nigerii žije národ Isoko, jehož nejvyšším bohem je Cghene, Stvořitel, kterého pro věřící někdy ztělesňuje dřevěný totem, protože Cghene, coby opravdu mocný bůh je mimo lidské vnímání. K jeho uctívání neslouží žádní kněží, ani žádné svatyně.

22.12.2013

!Xu

Nebudeme si nic namlouvat, na tomto bohovi mě zaujalo především jméno, respektive jeho zápis. Jde o fonetické písmeno, latinka je výborná, pokud jde o Evropu, (ale i tady má spoustu doplňků), jinde už  musí sahat po symbolech exotičtějších. Zvuk, který zastupuje vykřičník, znáte všichni, kdo jste viděli aspoň jeden z dílů křováckých komedií Bohové musejí být šílení, je to mlasknutí jazykem o patro.

Ke Křovákům, čili Sanům (což je poněkud opovržlivý název, daný jim sousedy) vlastním jménem Khoikhoi, také !Xu patří. Je to jejich nejvyšší bůh, vládce nebes, dodavatel deště, Mistr kouzelníků a zastupuje vůbec všechno, co si můžete v nehostinné poušti přát.

22.12.2013

Peryton, Lich, orkové a zlobři

V závěru šedesátého třetího dílu Bestiáře a na konci roku 2013 otevřeme na chvíli Seznam přání, v němž se nachází můj zárodečný pracovní seznam, do něhož mohou čtenáři přispívat svými návrhy a požadavky. A také přispívají a hlásí se o informace o nejrůznějších nadpřirozených bytostech, bozích, či démonech. Na některé se chystám, některé jsem (zatím) nenalezl. A je tu i skupinka bytostí, které do Bestiáře vlastně nepatří, neboť nikdy neexistovali, měřeno pohledem folkloristy či mytologa. Jsou ovšem hledáni a vyžadováni.

Dejme jim tedy šanci a věnujme prostor.

Nemrtvý Lich je dnes populární zejména ve videohrách, jeho existence coby nadpřirozené bytosti ovšem o mnoho delší tradici nemá, k (ne)životu ho přivedli spisovatelé fantasy na počátku dvacátého století, použil ho H.P. Lovecraft, stejně jako Ashton-Smith. Díky Garymu Gygaxovi a pramáti RPG Dungeons and Dragons, kterou přivedl na svět, se pak lichovi dostalo pozornosti.

Ve vymyšlených světech je jakýmsi druhem zombie, reanimovaným (tedy oživeným) mrtvým tělem. Obvykle si autoři vyberou jednu ze dvou variant: buď tělo patřilo mocnému čaroději, nebo je oživeno mocným čarodějem. A protože nekromancie stojí a priori na druhé straně barikády, vždy je lich zlý a nebezpečný. Většinou také nejde o jen tak obyčejnou postavičku, určenou k likvidaci obyčejnou motorovou pilou, ale silné individuum, které dostává druhou šanci těm hodným pořádně zatopit.

Původem je lich slovo staroanglické, z protogermánštiny vycházející, označující tělo, rozuměj mrtvé. Tedy termín sice neutrální, nicméně záhrobního nádechu, proto ona volba zmíněných spisovatelů.

Dalším hostem je Peryton.

Peritiové se objevili v knize J.L. Borgese Manual de zoología fantástica z roku 1957, česky známe její o deset let mladší rozšířené vydání El libro de los seres imaginarios, přeložené jako Fantastická zoologie. Argentinský spisovatel v ní cituje středověký spis, sepsaný jistým rabínem, patrně Jakobem ben Chaimem, coby výpisky z díla jakéhosi Araba, jež mělo čerpat z děl, která shořela v Alexandrijské knihovně. Na závěr, po předložení faktů, pak dodává, že i rabínova práce zmizela, patrně v ohni druhé světové války. Jediná informace, která se o Peritiích, jejichž útok na Řím předpověděla prý Sybilla, zachovala, je tedy ztracená a neověřitelná. (Připomínám, že tuto historku nám předložil autor knih jako je El Aleph.)

Tolik úvod. Teď popis (ze spálených věšteb via ztracené arabské povídání, jež si přečetl židovský duchovní).

Stín obyvatel Atlantidy ptačího těla a křídel, doplněného jelení hlavou a nohami je kupodivu lidského tvaru, což zavdalo k úvahám, zda nejsou Peritiové dušemi lidí. Jiná teorie tohoto prazvláštního světelného jevu říká, že lidský stín si bere peryton z člověka, kterého zabil; vesměs se věří, že peritiové lidi nenávidí a bez okolků zabíjejí. Jsou prý neporazitelní, ovšem každý peryton dokáže zabít jen jednoho člověka.

Dnes všudypřítomná angličtina předhazuje nepřipraveným čtenářům (někdy bohužel přes nepřipravené překladatele) mnoho nadpřirozených tvorů, což mě už delší dobu navádí k sepsání jednoduchého srovnávacího slovníku. Jednou z jeho součástí bude bezpochyby Wyrm. Tohle  staroanglické slovo (a ještě starší, protogermánské), znamená jak draka, tak červa (moderní tvar worm je jasně čitelný). K tomu ještě dodám – jak už jsem učinil několikrát, že termíny velký červ – had – drak bývala v raném středověku v podstatě synonyma, a to ve většině postižených evropských jazyků, latinou počínaje, češtinu nevyjímaje.

Známí a celkem rozšíření zlí obři Orkové jsou dalšími, které zrodila mysl spisovatele. Tihle jsou výtvorem J.R.R. Tolkiena. Slovo samo pochází ze staré angličtiny, kde označovalo mořské potvory (odtud i vědecké jméno kosatky orcinus orca). Později se sice v různých podobách tu a tam objevilo i jako synonymum, případně špatný přepis slova ogre, ale bytosti jako takové se narodily v literární Středozemi.

À propos, ogre, dnes do češtiny překládaný jako zlobr. Už jsem původ toho slova i jmen bytostí podobných kdysi zmiňoval, zopakuji to ale znovu, protože se sem hodí. Má původ, stejně jako výrazy označující  nebezpečné přerostlé bytosti v jiných evropských jazycích, v nájezdnících, většinou v kočovných národech z východu, jež předcházela temná a hrozivá pověst a které si vyděšení lidé představovali jako obludy. Velké, protože velké je nebezpečné. Původ Ogre tedy hledejme v Hongrois, což jsou Hunové, kteří zvláště v době, kdy je vedl Attila, představovali opravdovou hrozbu pro celý kontinent. Baskický Tartaro pak odkazuje na Tatary, kteří pod vedením Čingischánova vnuka Bátua vyrazili na západ ve čtrnáctém století. I naše, respektive ze praslovanštiny vycházející slovo obr prý vzešlo od Avarů.

A to by bylo pro dnes a pro tento rok vše. V tom příštím, spolu s Bestiářem číslo 64, se vrátíme k bytostem věřeným a ověřeným.

Hezký nový rok 2014.

29.12.2013

Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem

Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Mastodon

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv

Poslední změny