 |
obsah předchozí část následující část |
Bestiář |
Morrigan a Badbh a Macha
Někdy vystupují sólově, jindy spolu což ukazuje na obvyklou ženskou trojici, známou z prastarých kultur. Nejvýrazněji (kromě počtu) o Trojjediné bohyni svědčí i jejich sféry vlivu: válka, vegetace a plodnost obecně. Patří k Túatha Dé Danann, lidu bohyně Danu, poslední rase, která obývala Irsko před Iry.
Morrígan prý mohla vzít jméno z podobného pramene jako naše můra (nadpřirozená bytost, respektive Dvojník), dnes se obvykle překládá jako Přízračná královna, jisté je, že kořen mor je často přítomen v indoevropských jazycích s určitým zlověstným a tajuplným nádechem. Coby bohyně boje a sváru vytrhla Morrigan svému lidu dvakrát velký trn z paty, poprvé se silně angažovala v porážce Firbolgů v První bitvě u Mag Tuireadh, podruhé, opět na témž místě, bojovala s Fomory v Druhé bitvě u Mag Tuireadh. Jednou nabídla své tělo Cúchulainnovi, ale hrdina si raději vybral bitvu a nechtěl se před ní vyčerpávat. Dočkal se nejen bitvy, ale i zápasu s Morrígan, která si odmínutní nenechala líbit a pustila se do Cúchulainna v podobě úhoře, poté vlčice a potřetí jako červená jalovice. Prohrála, protože kulturní a národní hrdinové prostě vždycky vyhrávají. Tahle historka má i mnohem mytologičtější a hlubší verzi, ale pro tentokrát si vystačíme se zjednodušenou. I v ní se číslo Tři vyskytuje. Taky pes, podle něhož dostal hrdina jméno.
Coby symbol války a boje – dnes zmíněné dámy jsou mimochodem a mimo jiné tak trochu jakousi irskou obdobou skandinávských valkýr – se převtělovala do vrány. V černé ptačí podobě pak děsila protivníky a věštila smrt, v roli takto pochmurné věštkyně také vystupovala jako předzvěst, příbuzná skotským Bean Nighe, Pradlenám od brodu.
Ve vránu se často proměňovala i Badbh, taktéž využívající zjevení ženy, omývající zkrvavenou zbroj bojovníka, který v nadcházející bitvě padne. Jako ošklivá babizna předpověděla například smrt irského velekrále Conaira Móra, coby pták rodu Corvus oznámila usednutím na rameno těžce zraněného Cúchulainna, že tento odchází k předkům. Stalo se tak v válce mezi Ulsterem a Connachtem o býka jménem Donn. Detaily ve spise Táin Bó Cúailnge. Z popisované trojice je Badb, někdy delším Badbh Catha, čili Vrána bitevního pole, bohyní nejzuřivější a nejděsivější, však se také bitevnímu poli přezdívalo Badbhina zahrada.
Třetí válečná bohyně, Macha, je občas sama ve třech vydáních, respektive podobách, v nichž ovlivnila irskou historii. Coby manželka krále Nemeda, vůdce třetí osidlovací vlny, která na Zelený ostrov přišla. Nemediané prý byli Skytové a rodokmen jejich krále sahal až k biblickému Magogovi, z našeho pohledu je ovšem důležitější to, že královna Macha (která byla prvním člověkem z nových osídlenců, který na ostrově zemřel) věštila podobně jako česká Libuše budoucnost. Na rozdíl od Krokovy dcery ovšem ne rozkvět, ale zánik země. K původnímu postavení ukazuje i Macha, irská válečná královna. Taktéž třetí dáma toho jména, manželka ulsterského farmáře Crunnchua zapadá do zvolené šablony. Objevila se v domě bohatého zemědělce po smrti jeho první ženy, aniž prozradila své jméno. A začala s ním žít.
Sedlák byl tvor povahy lépe pojmenované nevhodnými slovy, protože jednou při nekontrolovatelném vychloubání nepřestával tvrdit, že jeho manželka běhá rychleji než kůň. Ba dokonce rychleji, než královský kůň. Čemuž obdobně inteligentní kumpáni nechtěli uvěřit. A tak byl sjednán a uskutečněn příslušný závod, ačkoliv byla v té době Macha ve vysokém stádiu těhotenství. Vyhrála, ale nepřežila, poslední síly obětovala na bezpečný porod dvojčat. A na kletbu, podle které ulsterské muže stihnou v době, kdy by to nejméně potřebovali porodní bolesti, trvající pět dnů a čtyři noci.
Ačkoliv se obvykle tři popisované dámy staví do jedné řady, přece jen lze najít i jiné varianty.
Morrígan bývá někdy považována za společný termín pro trojici Badbh, Machy a Nemain, přičemž Nemain představuje bojové šílenství.
Doprovodný obrázek, ukazující jak Macha proklíná ulsterské muže nakreslil Stephen Reid (Eleanor Hull, The Boys' Cuchulain) [Public domain], via Wikimedia Commons
27.7.2013
Cunomaglus
Bůh lovu, reprezentovaný psy a spojovaný s Apollónem, jehož na Britské ostrovy přivezli římští dobyvatelé. Zmíněná středomořská entita byla ovšem Kelty uctívána pro své léčivé funkce. Coby Apollón Cunomaglus měl svatyni ve Wiltshiru, jak prozrazuje nápis DEO APOLLINI CVNOMAGLO COROTICA IVTI [F] VSLM. Není to zdaleka jediná památka, která na Cunomagla zůstala. V nedávné době například proběhla tiskem zpráva o znovunalezení sošky, jíž poprvé objevili v roce 1875 v základech hradu Sudeley. V roce 1960 se začal artefakt postrádat – nu, a letos ho šťastně našli ve sklepě ve skříni.
Cunomaglus nebyl v římské Británii jen tak někdo. Kromě již zmíněných funkcí (prý) pracoval též v oboru věštění a v podobě psa strážil bránu do Jiného světa. Je považován za jednoho z členů, respektive vedoucích Divoké honby.
4.8.2013
Cocidius
Další z božstev, jež Římany obsazená Británie uctívala. Cocidius byl domovem na severu Anglie, a stejně jako předchozí Cunomaglus, byl i on zaměstnán v resortu lesů a lovu. Ti z Římanů, kteří ho vedle Britů uctívali – převážně vojáci nižších hodností, sloužící poblíž severní hranice (Hadriánova valu) – ho kromě svého Sylvána spojovali i s domácím Marsem. Jako důkaz tohoto tvrzení použiji další zachovalý nápis, tentokrát znění: DEO MARTI COCID SANCTO ALIVS VITALIANVS D D L M. V Carlisle byl nalezen jiný nápis, spojující Cocida s mnohem známějším Toutatisem, spojení s galským (a také středoevropským) bohem ovšem může pocházet právě z Galie. Římská říše byla velká a multikulturní.
4.8.2013
Nodens (Nodons)
V době moderní se stal příslušníkem pantheonu Starších bohů, jež pro svůj mýtus Cthulhu vytvořil H.P. Lovecraft, v původní podobě ovšem sloužil Britonům. Od Římanů, kteří Britské ostrovy vzali pod ochranu, se mu dostalo spojení s Marsem, Sylvánem, Merkurem a Neptunem, z čehož lze poznat, že šlo o boha v místním keltském pantheonu mimořádně dobře zavedeného. Coby bůh lovu a lesů, spojovaný se psy, byl nejspíš příbuzným Cunomagla, o jeho spojení s mořem (a tedy i podle římských dobyvatelů Neptunem) napovídají například Nodensova pozdější, respektive sousední alter ega, (nebo spíš blízcí příbuzní) irský Nuada Airgetlám a velšský Gwynn ap Nudd, páni a králové jiných národů a Jiných světů. Ve zkratce podsvětí a říše mrtvých. Které se nacházejí za vodou... Byl též bohem léčitelů a léčení. Pro určitou oblast Británie byl Nodens prostě autoritou nejvyšší.
4.8.2013
Riocalatis
Dnes absolutně zapomenuté keltské božstvo. Na jeho existenci poukazuje pouze nápis, nalezený roku 1875 v Cumberlandu. Zní:
RIOCALAT ET TOVTAT MAR COCIDO VOTO FECIT VITALIS
a uvádí zmíněného boha ve společnosti římského Marta, britského Cocidia a galského Teutatise, proto je jeho konkrétnější původ nejasný. Stejně jako jeho zaměření, které se vědci i laikové snaží vyčíst jednak z povolání zmíněných kolegů (božstva válečná a ochranná), především pak ze jména, luštěného nejrůznějšími způsoby. Takže podle jedněch jde o Mocného krále, podle jiných o boha, spojovaného s alkoholem. Ten v případě starých válečných bohů nebyl od věci, a keltští válečníci se před bojem rádi napájeli medovinou.
4.8.2013
Holota
Takových naleznete v českých pověstech spoustu: krutých, za života obávaných drábů, správců či místních úředníků, s nimiž bylo nutno si to vypořádat, a s nimiž si to po smrti ďábel či vyšší spravedlnost vypořádali.
Dráb jménem Holota působil jak před, tak i po smrti v okolí Petřvaldu. Nikdo ho neměl rád a on neměl nikoho rád, aspoň pokud šlo o podřízené. Rád práci kontroloval v doprovodu svého velkého černého psa, jemuž říkal Lapač. Jednou, když se vyřádil na lidech, pracujících na poli, zvaném „Na nivě“, rozhodl se dát zavděk svému egu ještě na dalším pracovišti. A aby se nezdržoval, popohnal svého koně přes močálovou louku, která si tu a tam nějakou tu oběť už vyžádala.
Není nutné se takovému místu vyhýbat, pokud jste ovšem místní a dobře ho znáte. Víte třeba, že po třech nedělích bez deště vyschne, takže tudy lze projít, že jak zaprší, tak by se jen blázen pustil tamhle kolem toho pařezu... Tuhle louku místní znali, a znal ji i Holota. Jen si zkratku neodpustil, nadutost bývá podobným postavám, a to nejen folklórním, vlastní. Dojel doprostřed – a bahno váhu muže na koni, rozloženou na pouhá čtyři kopyta neuneslo. Lidé slyšeli jen Holotův vyděšený křik, ale do pomoci se nijak nehrnuli.
Spolu s koněm a drábem zmizel v bahně i jeho pes, aby se tato trojice ve vybrané dny (obzvláště v předvečer svátku sv. Jana Křtitele) začala zjevovat. Coby přízrakům, jimž od úst, mordy a huby šlehají plameny jim nestabilní povrch už nevadí.
11.8.2013
Dešvenda
Jiný státní úředník strašíval v Ústí nad Orlicí. Původně lanškrounský krajský hejtman Krištof Kašpar De Sienne měl (podle legend, jinému se věnovat nebudeme) obvyklou pověst zlého a zlomyslného pána. Vysazený prý býval zvláště na ústecké měšťany, prý hlavně proto, protože mu říkali Dešvenda a za zády se mu pošklebovali. Proč se tedy podle vlastní závěti nechal do Ústí nad Orlicí po smrti převést, to nikdo nechápal. Nepochopení nemělo dlouhého trvání. Rakev měla být přenesena – a nosiči se mohli strhat. Neviditelný Dešvendův duch se přitom jim vysmíval. Naštěstí jakéhosi přítomného praktického bubákologa napadlo rakev otevřít a nebožtíkovi utnout hlavu. Náklad získal odpovídající hmotnost, smích ztichl. Problém však přetrvával.
Dešvěnda začal v Ústí strašit. Jeho duch skákal po větvích, když bylo jeho tělo pohřbíváno. Děsíval služky, chodící ke kašně pro vodu, procházel se jen tak nočními ulicemi. S hlavou v podpaždí, nebo ji koulel před sebou.
Minulý čas předchozích vět je na místě, Dešvendův případ totiž má na složce razítko VYŘEŠENO. Vyznamenal se jím místní učitel, který si všiml, že přízrak při svých strašidelných výpravách nechává svůj kabát u zvonice. Vzdělaný pedagog si dal dvě a dvě dohromady, počíhal si, až Dešvenda vyrazí do ulic, převlečník popadl a chystal se zmizet. Okrádané strašidlo ho ale zaregistrovalo a vyrazilo za ním. Učitel si uměl poradit – vyběhl na zvonici, bubák za ním, už už se po něm sápal – ale v poslední chvíli se kantorovi podařilo dosáhnout na provaz a zazvonit. Přízrak se rozsypal na popel a od té doby se už neobjevil.
11.8.2013
Železný muž z petřvaldského zámku
Ne všichni úředníci to dotáhli až na strašidla jako v případech předchozích. Ti normální se většinou do pověstí ani nedostali, A pokud ano, obvykle jen ve vedlejší roli. Stejně jako správce z petřvaldského zámku, starý, dobrosrdečný pán, který jednou jedné své příbuzné ukázal na Velký pátek zámecké poklady. Samozřejmě ne jen tak obyčejný depot, ale hromady cenností a měny legendární, jaké se ve zmíněnou noc objevují. Exkurzi provázel zasvěcený výklad, vysvětlující, že petřvaldský poklad je k vidění jen na Veliký pátek, na Květnou neděli, o Štědrém večeru a na svatého Jana Křtitele, a že jde opravdu jen o vidění.
Hluboko ve sklepech dovedl svou návštěvnici k železný dveřím, za nimiž strážil velký železný muž s holí sudy plné peněz. Správce několik mincí sebral, protože příbuzná se bála do místnosti vkročit, a ženě je ukázal. Potom je poctivě do sudů vrátil, protože – jak nezapomněl zdůraznit – kdo by se pokusil sebemenší minci ze sklepa odnést, tomu by Železný muž rozbil hlavu.
11.8.2013
Benýšek
Nedaleko Vizovic se objevuje zjevení, beroucí na sebe buď podobu malého chlapce, třínohého zajíce, případně dekapitovaného muže, nesoucího svou hlavu pod paží. Té hlavě planou rudě oči, a kromě prozrazení pocitu, že všechny ty podoby pocházejí z prvních stránek schváleného vzorníku Oficiální podoby folklorních strašidel a tajemných přízraků (s přihlédnutím k pohanským kořenům), vám sdělím ještě informaci o tom, že zjevení je prý duchem na tom místě popraveného kněze.
11.8.2013
Durandl
Podle všeho to byl jeden z původních skřítčích obyvatel Šumavy, který, když do hor přišli lidé (v tomto případě skláři s uhlířskou a další technologickou podporou, a to z Bavor, protože jde o pověst Šumavy německé) se s novými obyvateli spřátelil. Kulatý mužíček s dlouhými vlasy a krátkýma nohama prý jednou přespal ve sklářské huti a už v ní zůstal; na šikovnou práci sklářů se mu hezky koukalo, bydlel v teple a nikdo ho nevyháněl, tak proč by ne.
Na rozdíl od jiných druhů skřítků neoplýval bohatstvím. Zato byl chytrý a učenlivý, brzy obsáhl celou sklářskou technologii, včetně cechovních tajemstvích, a zanedlouho začal mít i své vlastní zlepšováky a nápady. Jak už je u takových duchů běžné, pokud ho lidé netrápili a chovali se k němu uctivě, rád se podělil – za pověstné lesní šumavské sklo může právě on. A jak je také obvyklé, když byly původní sklářské technologie nahrazeny moderními stroji, Durandl se sbalil a odešel.
11.8.2013
Diana
Římané ztotožnili Dianu s řeckou Artemidou, ale podle všeho byla původně samostatnou a svéprávnou italickou bohyní. Základní, obecně známé atributy měly tedy obě společné, šlo o dámy, věnující se lovu, chránící divokou zvěř a příslušící Měsíci. Diana byla bohyní světla a života a sloužila též coby ochránkyně žen u porodů. Byla, stejně jako její řecký protějšek, bohyní panenskou, krutě trestající jakýkoliv pokus o sexuální kontakt.
V roli Diany Nemorensis měla svatyni v háji u Aricie; tamním knězem pak bývával uprchlý otrok, který se do funkce musel dostat vraždou svého předchůdce. Téhle historie se chytil James Frazer ve Zlaté ratolesti; z úvodu, čítajícího osm stran pak vyprodukoval sto krát tolik, tedy osm set stran výkladu (plus knihu dodatků), a sepsal dnes sice v některých ohledech překonanou, ale stále inspirativní bibli kulturní antropologie.
Středověk měl pro římskou bohyni lovu pevně dané zaměstnání, stala se patronkou všech čarodějnic a první čarodějnicí svého druhu; odtud ladným krokem lesní dámy přešla do pohanství novodobého. Její ideové potomkyně vedly kupříkladu Divokou honbu, v těchto záležitostech se spojila s různými starověkými kolegyněmi, s Hekatou, Isis, či Aštarté.
Diana Wiccy a jiných současných pohanských kultů je běžnou Měsíční bohyní (nebo jednou z jejích součástí). Podle Lelandovy Aradie (1899), která by měla odrážet letitou italskou čarodějnickou tradici, je Diana spolu s bratrem Luciferem (jenž je kombinací Lucifera křesťanského a starověkého) Aradiinými rodiči. Nedala ale jen život a jméno jedné z (do)dnes neujctívanější čarodějnické bohyně, stála též na počátku všech věcí; byla totiž první existující bytostí. Sama sebe pak rozdělila na temnotu a světlo. Světlo byl Lucifer, a Diana po něm zatoužila, protože světlo v temnotě je krásné. Lucifer před ní uprchl na Zemi, Diana ho ale následovala. Stvořila pak víly a skřítky a vyučovala magii a čarodějnictví.
Doprovodný snímek: Mentnafunangann (Own work) [CC-BY-SA-3.0], via Wikimedia Commons
18.8.2013
Dióna
Mohla by s předchozí římskou dámou trochu plést, ale řecká bohyně deště Dióna je samozřejmě bytostí svébytnou, lišící se rozhodně více než jedním písmenem. Podle Homéra byla Afroditinou matkou, ačkoliv se obecně předpokládá, že se budoucí bohyně lásky narodila z mořské pěny, paternita přisouzena Úranovi, respektive jeho genitáliím. Sama Dióna pak má v rodném listě hustě vyplněnou kolonku Otec: za toho pokládali mytografové a vypravěči Ókeana, Poseidona, případně Aithera nebo Atlanta. Posledně jmenovaný je otcem Hyád, mezi něž bývá Dióna občas počítána, otázkou je, zda původně nešlo o shodu jmen.
18.8.2013
Vediovis
Jane F. Gardnerová uvedla tohoto boha jako příklad bezhlavého římského pohlcování cizích i starých bohů, jejich uctívání na základě pouhé tradice. O mnohých z nich ani sami věřící nevěděli víc, než to, který chrám jim patří a kdy že to mají svátek a je tudíž nejvhodnější příslušného boha vzpomenout.
U Vediovia měli jasno v tom, že má dva chrámy a tři svátky: 1. ledna, 7. března, 21. května. Co je to ale za boha, o tom už se jen dohadovali. Ovidius tvrdil, že jde o mladého Iuppitera, Varro, že ho do Říma přivedl sabinský král Titus Tatius, jiní zase říkali, že jde o Apollona, a další, že je to Anti-Iuppiter, bůh, který škodí.
18.8.2013
Tule
Veselý taškář z východní Afriky, známý pod několika jmény a v několika podobách. Jako člověk, jako pavouk... historky o tomto obvykle napůl levhartovi, napůl člověku ale bývají obdobné. Rád si střílel z bohů i lidí; ti druzí mu ale vděčí za mnohé, ohněm počínaje. To když jednou potkal v nebi božského kováře, chytla přitom Tulemu bederní rouška. Nezačal bláznit, naopak, pochopil potenciál spalovaného materiálu, vzal to nejkratší cestou na Zemi, kde svým hořícím oděvem zapálil křoví. Lidé začali jeho objev využívat, a aby Tule nemusel hořící keř coby původní zdroj střežit z koruny nedalekého stromu, naučili se ještě rozdělávat oheň třením dvou dřívek o sebe. Další Tuleho přínosem civilizaci byla voda, kterou ukradl jisté stařeně.
Když se ho pak bohové pokusili z vykázat z nebe, odprosil je, aby směl zůstat a od té doby září coby jasná hvězda na severním nebi.
25.8.2013
Karina
V její nepříjemnou přítomnost věří na severu Afriky, Jde o démonku, která je z větší části derivátem mnohem známější Lilít; Arabové věří, že s Karinou zápasil král Šalamoun. Obvykle se zjevuje jako sova nebo stará žena, jako pes nebo had. Z vagíny jí vytéká krev, její pohled uhrane, přináší nemoci i smrt. Má na svědomí ženskou neplodnost, stejně jako neplodnost polí a ovcí. Z nebe jí nejvyšší bůh vyhnal proto, protože snědla vlastní děti.
25.8.2013
Kianda
Mořský bůh, jehož existenci předpokládají v Angole. Má, na rozdíl od lido-rybích či plazích kombinací, známých u mořských božstev jiných národů, podobu člověčí lebky. Proč ne, když se zaručí za dobrý úlovek.
Proč ne, když je to bůh. To si asi řekla jedna slečna, když ji požádal o ruku. Odešla s ním do vzdálených hlubin a měla s Kiandou mnoho dětí, které se naštěstí vyvedli po mamince, do člověčího. Hůř dopadla její starší sestra, kterou mořská lebka oslovila jako první (stejně, ačkoliv samozřejmě jen náhodou, se i řecký Poseidón nejdřív dvořil Thetis, než si po odmítnutí vzal za ženu její sestru Amfitrítu). Děti sestry, která Kiandu odmítla se narodily s hlavou lidskou a hlavou hyení; nebyla to ovšem pomsta, dívka odmítla lebku a vzala si pohledného muže, z něhož se ovšem vyklubal převlečený démon Kiši.
25.8.2013
Marimba
Existují dvě protikladná tvrzení o původu nástroje, zvaného marimba, sady dřevěných destiček různé délky a tudíž různého ladění. V mexickém státě Chiapas tvrdí, že je jejich vlastním vynálezem, afričtí Pygmejové a Masajové ale vědí, že Marimba byla původně jejich bohyní hudby a tance, která jim věnovala různé hudební nástroje, od dřevěných různě dlouhých tyček, po mnohostrunnou harfu. Také je naučila zpívat a tančit, a to včetně tanců plodnosti kolem tří ohňů. S lidmi dlouhou nezůstala, provdala se za boha Nangaie, a ten si ji odvedl.
25.8.2013
Tři obři
Jakutský vesmír sestává z obvyklého počtu tří světů: nahoře, na nebesích, v Horním světě, žijí ti hodní, dole v Podzemí ti nepříliš hodní, nu a mezi tím se nachází Střední svět, čili nám dobře známý prostor, zahrnující jak střední Sibiř, tak střední Evropu. Každý ze světů má své obyvatele a svá bezpečnostní opatření, neboť téměř v žádném nábožensko-filozofickém systému není zvykem a není doporučováno toulat se mezi jednotlivými říšemi. Takové návštěvy vyvolávají většinou jen problémy, a je jedno, zda jde o muzikanta, vracejícího se z bálu, nebo známé úmyslné vniknutí Héraklovo.
Za účelem bezpečnosti mívají světy své strážce. Obvykle obrovské. A ačkoliv ti jakutští zdaleka nedosahují rozměrů biblických strážců, jakým je kupříkladu Hadraniel, velcí jsou. Zvláště Buksaat Chara, v jehož případě poznámku o slabších mírách odvolávám. Ten opravdu veliký je, drží totiž všechny tři světy pohromadě. Sedí na nejnižší nebeské úrovni, jednou rukou drží Podzemí, druhou Nebesa. Jednou za tři roky je zásoben mlékem, jeho přítomnost lze ovšem pozorovat i u nás, ve Středním světě: planeta Mars je Buksaatovým okem.
Dalším z jakutských strážců je bílý jezdec na bílém koni Kün Erbije, představovaný také padajícím meteorem. Coby nebeský posel udržuje spojení mezi Horním světem a duchy světa Středního. Lidem se nezjevuje, jen bílí šamani, putující na Nebesa, ho cestou občas spatří.
Jako posledního jsme si nechal hlídače, který se zabývá opravdovým dvacet čtyři krát sedm strážením hranice, Jmenuje se Ala Ďargystaaj, má ocelové kosti a dlouhé kopí, kterým odhání vetřelce z jiných světů. Volný průchod u něho mají pouze bílí šamani a duchové.
1.9.2013
Baarančaj
Ačkoliv se jedná o obyvatele jakutského Podzemního světa, který je domovem démonů abaasy, tento k nim nepatří. Na přechodnou dobu, po třicet nebo šedesát let, se baarančajem stává ajyy, jinak příslušný na Nebesích. Nedobrovolně, jak jinak.
Jakutská mýtická penologie ale v tomto případě nevystavuje trest jednotlivce jen jako výstrahu ostatním; odsouzený má za svého pobytu v prostředí, jež rozhodně nemůže počítat za přátelské, dokázat, že i mezi skutečnými démony se dokáže postavit na správnou stranu a chovat se jaksepatří. Často tak bývá baarančaj spojencem lidských hrdinů.
1.9.2013
Ču'mo
Byly kdysi tři neprovdané jukagirské sestry, kterým k životu nechybělo v podstatě nic, soba si ulovily samy, lesní plody nasbíraly samy... Aspoň jedno dítě, kdybychom měly, přála si jednou nejstarší z nich. Na obvyklý způsob obstarávání potomků nejspíš nepomyslela, a ani nemusela, protože v tu chvíli spatřila kámen, který se podobal člověčímu miminu. Vzala si náhražku domů a spolu se sestrami pro ni vyrobily kolébku. V našem světě by to byl smutný příběh, zahrnující v lepším případě úspěšné sezení u terapeuta, ve světě pověstí se ale následující věci stávají: kámen zaplakal jako mimino a pak se v něj proměnil.
O dítě bylo třeba se starat, takže dalšího dne vyrazily na lov jen starší sestry, zatímco nejmladší zůstala doma. A dítě vřeštělo a vřeštělo, nebylo k utišení. Navíc, z ničeho nic, chůva ztuhla, nemohla se ani pohnout. Mimino řvalo dál. Pak náhle ztichlo. A stejně náhle pak hlubokým mužským hlasem promluvilo: „Ču‘mo, Ču‘mo, zvětši se.“ Křičelo předtím nejspíš jen proto, aby se přesvědčilo, zda nepřivolá svědka.
Na svá slova pak také vyrostlo až do stropu, sežralo na co přišlo, načež se slovy: „Ču‘mo, Ču‘mo, zmenši se,“ nabralo batolecí rozměry a vrátilo se zpět do kolébky. Byla to reakce na přicházející sestry, které pochopitelně své nejmladší nevěřily ani slovo z toho, co se jim pokoušela vyprávět.
Jak by mohlo mimino rychle vyrůst a zase odrůst?
Druhého dne si nejmladší sestra postavila hlavu, že hlídat už nebude, takže role chůvy připadla té prostřední. Situace se pochopitelně opakovala, včetně stejných průpovídek i stejné obhajoby, mýty, legendy i pověsti odjakživa rády pracují s monotónním opakováním. Nejstarší sestra stále neveřila, ale následujícího dne, kdy hlídání zůstalo na ní, se sama přesvědčila.
Vyděšená se pak musela sourozenkyním omluvit. A dát dohromady plán, jak se Ču‘ma zbavit, protože tohle už nebylo jen tak.
Přišly na jednoduchý: ve velkém kotli uvařily sobí maso, vařeného ho vyndaly a uvnitř nechaly jen roztavené sádlo a vroucí vodu. Odlákaly pozornost dítěte na neexistujícího ptáčka a pak ho do kotle hodily. Je to pohádka, takže je Ču‘mo začal pronásledovat, aniž by mu horké tekutiny způsobily víc, než jen podráždění nervů. Sestry, prchající na sobech, se ho pokoušely zastavit bariérami, známými i z jiných příběhů: slonovinovým hřebenem, proměnivším se v horu, pazourkem, proměněným v pazourkovou horu, ocelí, proměněnou v ohnivou řeku. Nic nepomohlo, soby dívky uštvaly, takže musely dál utíkat po svých. Až narazily na řeku obyčejnou, na jejímž břehu seděla stařenka.
Požádaly jí o pomoc před Ču‘mem.
A v téhle chvíli příběh hezky vrcholí – babka se totiž poté, co se dozvěděla, že Ču‘mo momentálně zápasí s plameny v ohnivé řece, neuvěřitelně naštvala, chytila sestry a zavřela je do kůlny. Co s nimi udělá, to se rozhodne, až Ču‘ma, svého jediného vnuka zachrání...
Jak to celé dopadlo, to poruštěná, ale přesto stále jukagirská vypravěčka z vesnice Omolon v Kolymské oblasti roku 1896 už nevěděla. (Existují ovšem podobné příběhy, v nichž dívky před monstrem zachrání Liščí žena, takže se nemusíte bát).
1.9.2013
Malí lidé Wah’-tee -tas
Divočinou Severní Ameriky se netoulá jen velkonohý Bigfoot. Žijí tu i bytosti vzrůstu opačného. Skřítčí a trpasličí národy obývají celou naší planetu, zmíněnou oblast nevyjímaje.
Yakamové, žijící ve státě Washington (leží na opačné straně kontinentu, než město téhož jména) znají mužíčky, jímž říkají Wah’-tee -tas, Prastaří lidé. Podle očitých pozorovatelů neměří tihle Malí lidé víc než půl metru, chodí oblékaní do oděvů z králičí srsti a objevují se jen za soumraku, či za časného úsvitu. Setkání s nimi nemusí být tím pravým ořechovým; stejně jako u mnoha nepříbuzných skřítčích druhů, i tady může pozorovatel onemocnět a zemřít. Prastaří (ne, nemají s Lovecraftem nic společného) ovšem nemusí jen škodit, někteří jsou lidem naklonění, a takoví pak třeba předávají své znalosti medicinmanům, jako byl například známý yakamský náčelník We-yal-lup Wy-ya-cika.
Důkazem přítomnosti malých lidiček jsou skalní kresby, jež po sobě zanechávají. Ani Indiánům sice není jasné, jak se skřítci při malování či tesání (kolem řeky Columbia je celá řada kreseb, vytvořených oběma technologiemi) tak vysoko dostali, nicméně je jim jasné, že za obrázky mohou oni.
8.9.2013
Te-chum’ mah
Jiní Malí lidé jsou Te-chum’mah, trpaslíčci, náležící zemi, neviditelní, obývající dutiny vyvrácených stromů na zalesněných svazích Cascade Mountains, především pak kolem jezera Keechelas. Opět o nich vypráví Yakamové. Ne že by snad měli o Malých lidech více informací, než jiné kmeny. To svět (a tedy i já) má více informací o nich, a to díky L.V. McWhorterovi, farmáři a obhájci indiánských práv, který na přelomu devatenáctého a dvacátého století zaznamenal značné množství jejich příběhů. V době, kdy byly ještě živé a aktuální, což je pro etnografa k nezaplacení.
Te-chum’mah jsou, jak už bylo poznamenáno, neviditelní. Spatřit je lze – aspoň podle svědků – pouze ve snu. Vzhledem se prý nijak neliší od normálních lidí, jen ta výška je prozrazuje. Není divu, že se neukazují a že se bojí cizinců, když měří necelého půl metru.
Když spatří někoho přicházet, zavolají na sebe: „Doktor se blíží!“ a schovají se. Jiným jejich zvukovým projevem je pohvizdování v noci. Tady opět přichází ke slovu termín konvergence: Důrazně se nedoporučuje na jejich pohvizdování odpovídat, jinak vás začnou Te-chum’mah pronásledovat a uštvou vás k smrti, zavedou na skály, odkud se zřítíte, nechají zabloudi v lese. Středoevropanům, znalým hejkala, to ale dvakrát připomínat nemusím.
8.9.2013
Pah-ho-ho-klah
Teninové od řeky Columbia znají Malé lidi pod jménem Pah-ho-ho-klah. Tito blízcí příbuzní předchozích Te-chum’mah mají i stejné zvyky: žádné odpovědi na jejich volání, prosím. V tomto případě ovšem existují očití svědkové jejich existence, jako byl jeden mladý Indián, který L.V. McWhorterovi vyprávěl, jak jednou při lovu zabloudil v mlze ve skalách a musel v neznámé krajině strávit noc. Slyšel Malé lidi a s hrůzou v srdci si dával velký pozor, aby se neozval a oni si to špatně nevyložili, protože jinak by se ztratil na celých pět dní a celý ten čas by pršelo a na zem padla mlha. Proto raději ani nespal, držel stráž ... až k ránu vysílením přece jen sklapl víčka. Když je pak po několika hodinách otevřel, nevěřil svým vlastním očím, protože u jeho ohně seděl Pah-ho-ho-klah. Až na velikost vypadalal jako Indián – stejná barva kůže, stejně zapletené vlasy, stejné oblečení z jelenice, luk a šípy v toulci.
8.9.2013
Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem
Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů
Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde
obsah
předchozí část
následující část
