Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část padesátá sedmá

Afrodíté

Afrodíté

Pověstná dáma s pověstí. Bohyně jednoho z nejdůležitějších oborů lidské činnosti, lásky. Překrásná žena, vybavená po jistotu kouzelným pásem, který ji činí absolutně neodolatelnou. Mužský vkus je různý, jeden holky a druhý jiné holky, a ženská krása je irelevantní pojem i mezi bohyněmi, o tom svědčí ona proslavená historka s jablkem, kdy se Héra, Athéna a Afrodíta tak dlouho přely, až je musel rozsoudit smrtelník. Tím byl trójský Paris a jeho odměnou zničení Tróje, pardon, nejkrásnější smrtelnice, Helena.

Trojská válka sice není zdaleka jedinou historií, kterou se bohyně, původem z Blízkého východu, kde ji znali jako Ištar, později Aštarté, zapsala do řeckých mýtů, zato příběhem nejznámějším.

Pojďme dál.

Rodina.

S Afroditiným rodokmenem je to poněkud složitější. Ale ne víc, než v bohaté řecké mytologii bývá zvykem.

Dnes nejznámější verze jejího původu cituje Hésioda a vypráví o tom, jak se Afrodíta zrodila z mořské pěny, oplodněné Úranem, respektive jeho Kronem useknutými genitáliemi. Jiní též přísahají na moře, ale místo Úranova semena dávají přednost úderu Diova blesku. Homérova verze přiznává otcovství rovněž Diovi a mateřství pak bohyni deště Dióně. Nikdo ovšem nepopírá, že Afrodíté vyšla z moře. V lastuře pak doplula ke Kythéře, chudý ostrov se jí ale příliš nelíbil, takže se záhy přestěhovala na Kypr, kde si v Pafu otevřela nejznámější pobočku svého kultu.

Za manžela jí Zeus vybral Héfaista, nejméně atraktivního mužského obyvatele Olympu. Vzhledem k tomu a k předepsanému promiskuitnímu životu tak není divné, že  zvládla celou řadu milenců. Nejdéle jí (nebo s ní) vydržel bůh války Áres, jemuž porodila slušnou řadu potomků: syny Fóba, Deima, Éróta a Antérota a dceru Harmonii. Na zbraněmi chřestícího svůdníka také přichystal božský kovář past: vyrobil jemnou, ale nezničitelnou síť, do níž milence chytil; k ničemu to ovšem nevedlo, protože i když se pokusil veřejným odhalením chyceného párku manželu i Área zostudit a zároveň dostat zpět svatební dary, přítomní diváci spíš záviděli Áreovi, než by soucítili s paroháčem.

K následkům dalších milostných poměrů patřil třeba Hermafroditos, jehož porodila Hermovi, Priapos taťky Dionýsa, případně Rhodos a  Hérofilos, jejichž otcem byl Poseidon. Čímž výčet ani zdaleka nekončí.

Ve funkci bohyně lásky doprovází Afrodítu početná družina. Kromě jejího nejznámějšího syna Érota do ní patří bohyně půvabu Charitky, dohlížitelky na roční období Hóry, taky bohyně lichotivé přemlouvání Peithó, nebo bohyně vášnivé touhy Hímeros – ta se, pro stejné jméno – často plete s Lakedaimonovým synem Hímérem, kterého si Afrodíta podala tak, že se nakonec studem utopil. Ještě je tu bůh chtíče Pothos, a pro všechny případy zaměstnává Afrodíta i boha sňatku Hymena.

S odstupem máme tendenci považovat Afrodítu za bohyni spíš milou, než nebezpečnou; obávám se, že to je spíš následek příběhů červené knihovny a pohádek o lásce, která hory přenáší, než znalosti mýtů (a jak mi mnozí potvrdí, i skutečného života.

Je sice pravdou, že bohyně Pygmalionovi oživila sochu ideální partnerky, a že své oblíbence chránila kde mohla, na druhou stranu byla stejně krutá, jako její božské kolegyně. O tom by mohl vyprávět kupříkladu takový Narkissos nebo Hyppolitos. Zúčastnila se i bojů ve zmíněné trojské válce, přílišnou statečností se ale nevyznamenala. K útěku v slzách ji ale dokázalo přimět pouhé škrábnutí Diomédovým kopím.

Coby bohyně lásky nesměla – podobně jako kupříkladu šlechta v rakouské monarchii – pracovat. Což jednou nevydržela a potajmu si sedla ke stavu, ke své smůle byla přistižena Athénou; bohyně řemesel a umění si hlasitě postěžovala, Afrodíté pak musela slíbit, že už nikdy pracovat nebude.

 

Doprovodný snímek je snímkem kopie antické sochy, autor: Codex (Own work) [CC-BY-SA-3.0], via Wikimedia Commons

17.12.2012

Jólasveinarnir

Vánoční chlapíci. Třináct kdysi ne zrovna následováníhodných postaviček islandského folklóru. I jejich počet se měnil, stejně jako bývaly rozličné i jejich zvyky. Někteří jen zlomyslně škádlili, jiní jedli děti. Jak bývalo zvykem v dobách mezi pradávnem a dneškem, kdy staré bytosti měnily charaktery i povolání, rozsah býval značný a lišil se kraj od kraje.

Klíčovým se pro Vánoční chlapíky, potomky nechvalně známé Grýly, stal začátek dvacátého století, kdy se do světa rozletěl americký Santa Klaus, a kdy z kontinentální Skandinávie dorazili k islandským dětem tamní vánoční skřítci, Julenisser, bytůstky mnohem milejší, než jejich islandští bratranci. Naroubováním obou štěpů se třinácti Vánočním chlapíkům dostalo privilegia lepší budoucnosti. Jejich rodiči zůstali Grýla a Leppalúði, jejich jména nesou význam jejich chování a jejich pověst se od zlomyslných kriminálníků postupem času měnila k lepšímu, až skončili jako roznašeči vánočních dárků. V tomto povolání oblékají červenou uniformu, model Santa Klaus. Původně samozřejmě nosili běžné islandské oblečení nebo hadry, jak se na správná strašidla sluší.

Jólasveinarnir přicházeli škodit, a dnes přichází s dárky, třináct dní před Vánoci, pěkně každý den jeden, od dvanáctého do dvacátého čtvrtého prosince. A setrvávají třináct dní, takže zatímco Stekkjastaur, který se objevil dvanáctého, to zabalí hned pětadvacátého na Boží hod, jeho bratr Kertasníkir slouží od 24. prosince do 6.ledna. Nakousl jsem jména, tak už je vysypu všechna, včetně obvinění z činů, které dříve páchali, a v pořadí v jakém přichází.

 

Stekkjastaur, který škádlíval ovce.

Giljagaur, číhající v kanálu, aby v nestřeženém okamžiku pronikl do stáje a kradl mléko

Stúfur, prcek, který kradl koláče a nechával po sobě jen okousané kůrky.

Þvörusleikir, velmi hubený olizovač lžic.

Pottaskefill, zaměřený na zbytky z hrnců.

Askasleikir, který se schovával pod postelí, ale nebafal odtud, jen tiše čekal, až pod postel někdo odloží nádobu s jídlem.

Hurðaskellir, jenž s oblibou v noci třískal s dveřmi.

Skyrgámur, milující skyr, islandskou verzi jogurtu.

Bjúgnakrækir, kradoucí klobásy z komína.

Gluggagægir, šmírák, který skrz okno nekouká ani tak po lidech, jako po tom, co by mohl ukrást.

Gáttaþefur s obrovským nosem, jehož využívá k vyčenichání místního vánočního koláče, jemuž Islanďané říkají laufabrauð.

Ketkrókur, používající hák ke kradení masa.

Kertasníkir, zloděj svíček. Kdysi lojových, tudíž jedlých.

22.12.2012

Mester Stoor Worm

Zlá obluda z orknejských pověstí, která – na hrdinu ale nezapomínejme – měla na svět, alespoň v rámci severní Evropy, podstatný horotvorný vliv.

Ideový souvěrec japonského seismického Jinšin-Uwa a alter ego přesmořského Jormungandra byl obrovský plaz, o jehož původu se vedly spory, které většinou končily šalamounským: může za to zlý duch. V každém případě tu Stoor Worm byl, ležel v mořských hlubinách, obrovský, s hlavou jako hora a očima jako velký temná jezera. A s dechem smrdutým a jedovatým tak, že dokázal otrávit cokoliv živého. Velké koráby louskal jako skořápky a rozeklaným jazykem dokázal smést z povrchu zemského celé město. Nebo rozbořit stěny toho nejpevnějšího hradu. Ať už jen tak, ze zlé povinnosti, nebo proto, aby obsah těch zajímavých hromad cihel a střech, tedy lidi, sežral.

Staré pověsti orknejské mu přiznávají, že ač je to obluda s enormně jedovatým dechem, jeho chuti jsou jemné. Proč, hned prozradím. Stejně jako to, jak skončil a co jeho konec způsobil.

Stoor Worm míval jeden obzvláště nepěkný a dobře známý zvyk: v zemi, která se rozkládala na pobřeží, u nějž ležela jeho hlava, se nechával krmit místním obyvatelstvem. Každou sobotu při svítání se probudil, otevřel tlamu a devětkrát zívl. Očekával pak výpalné v podobě sedmi panen. Tak to šlo týden za týdnem a zemi za zemí až...

Žádné změny nečekejte. Až v jedné zemi přišla na řadu i královská dcera, protože jistý mudrc prohlásil, že jedině její oběť zbaví království nemilého strávníka. A král, ač jinak otec milující, se podvolil. Ano, je to pohádka. Vlastně pověst.

Nemínil dát jediné dítě obludě k snídani jen tak, bez boje. Vyslal posly na všechny strany a slíbil první poslední tomu, kdo princeznu zachrání. Hrdina se našel. Na poslední chvíli, jinak by to nemělo cenu. Králova cena, jíž jsem odbyl obratem první poslední, obnášela mimochodem celé království, princeznu a meč jménem Sikkersnapper, původně prý Ódinův.

Nezískalo ho dvanáct rytířů, kteří se pokusili, a kteří v hrůze prchli. Poslední, kdo výzvu přijal, byl – povídal jsem, žádné změny nebudou – nejmladší syn místního farmáře, líný, který na rozdíl od rodičů a šesti bratrů nejraději polehával doma u krbu. Jmenoval se Assipattle, všichni ho považovali za hlupáčka, rodiče si zoufali a starší sourozenci ho trápili.

Nevyrazil nijak zvlášť ozbrojen, vzal si jen malou loďku a kus rašeliny, jíž doma topili v krbu.

V sobotu ráno otevřel Stoor Worm tlamu a začal zívat. To rozbouřilo hladinu, Assipattle skočil do loďky a nechal se strhnout do monstrózní mordy. Cesta chřtánem do útrob byla dlouhá a nebezpečná, ale Assipattle se přece jen dostal až tam, kam potřeboval, k játrům obludy. Vytáhl nůž, udělal v nich díru a vycpal ji doutnající rašelinou. Skočil pak do člunu aby se pokusil včas uniknout, než monstrum vzplane.

Stihl to Luke Skywalker, stihl to na poslední chvíli i  orknejský Hloupý Honza. Z nozder obludy se vyvalil kouř, Stoor Worm v bolesti vystřelil vzhůru a rozeklaným jazykem se chytil měsíce, který byl právě ve fázi Cé, takže se bylo čeho chytit. Jenže had se neudržel, spadl a země pod ním pukla.

Trhlina se vyplnila vodou nárazem vzniklé vlny a dnes jí říkáme Baltické moře.

Stoor Worm se v agónii znovu zvedl, zaškubal hlavou a vypadly mu zuby, které utvořily nejprve ostrovy Orknejské, poté Shetlandské – a nakonec, když už padal had mrtvý k zemi, poslední šplouchnutí dalo vzniknout ostrovům Faerským.

A bylo to.

Vlastně ne. Svatba princezny s Assipattlem, největší událost toho druhu, jakou kdy svět viděl, se konala hned týden na to, co Mester Stoor Worm odešel k předkům.

22.12.2012

Agnes z Tennessijské střední

Dnešní výlet do světa nadpřirozených bytostí nás zavede za oceán, do amerického státu Tennessee, který, stejně jako zbytek zeměkoule, hostí celou řadu duchů. A protože dámy mají přednost, a takhle navíc začíná prvním písmenem abecedy, začneme Agnes z Tennessijské střední.

Jak se jmenovala zaživa, nikdo neví. Najdete ji v bristolské Tennessee High School, ve společnosti několika dalších duchů. Atleta, jehož prý porazilo auto, a vlaku. Ano, několika tun železa na kolejích, které projíždí z posluchárny halou do staré tělocvičny. Mějte ale na paměti, že jde o střední školu, takže strašidelný fantomatický vlak nemusí být tím nejdivnějším, na co můžete na takovém místě narazit.

Z vyjmenovaných se Agnes zjevuje nejčastěji a k jejímu původu se vypráví následující: Stalo se jednou, že ráno, po večírku, jemuž na Tennessee High School říkají Class Night, a který je loučením s maturanty, nalezli jednu dívku utopenou ve školním bazénu. Začala strašit, zdržuje se ale pouze ve staré části školní budovy. Do nové, která za jejího života ještě nestála, nevkročí.

30.12.2012

Margaret (Clarksville, TN)

Předchozí slečna nedosáhla středoškolského vzdělání, Margaret pro změnu nedostudovala univerzitu. Konkrétně Austin Peay State University v Clarksville. Podle vyprávění bývala prý studentkou herectví, jež zemřela z dnes neznámých příčin ještě před úspěchem na jevišti, pročež začala strašit. Nejčastěji v třetím patře (druhém po evropsku) Trahern Fine Arts Center, což je jedna z univerzitních budov. Ráda si střílí z lidí, posílajíc kupříkladu výtah libovolně vzhůru či dolů. Když ji někdo v noci zavolá jménem, nezjeví se, ale třískne dveřmi.

30.12.2012

Alice, ETSU, Johnston City, TN

Další vysokoškolský duch státu Tennessee je původem zajímavější. Zjevuje se na East Tennessee State University v Johnson City, v tamní Cooper Hall, a je vážným kandidátem na nejznámějšího ducha této školy. Tím nejznámějším zatím stále zůstává duch děkana Johna Gilbreatha, který i po smrti kontroluje morálku studentů a především studentek. Na ETSU je ovšem nejrůznějších duchů celkem hodně, straší snad v každé budově. Kromě něho se tu vyskytují duchové sebevrahů i duchové původu neznámého. A také vřískající Alice.

Podle některých historek jde o ducha dcera místního bohatého obchodníka George Cartera, která se otrávila jedem na krysy, když jí rodiče neschválili ženicha. Běžná romantická povídka. Slabá díky matrice, v níž lze dohledat, že zmíněný pán nikdy žádnou dceru neměl. Ale snad i proto jde univerzitním světem i fáma, že duch je duchem tolik chtěné a přesto nikdy nenarozené dcery George Cartera. Což je hezké – a taktéž romantické – novum. Nebo aspoň původ ne zrovna běžný.

30.12.2012

Henry a Bob, nemocniční duchové

V Baptistické nemocnici v Knoxville, v jednom z nejlepších zdravotnických zařízení státu Tennessee, straší dva rozpustilí duchové, podle popisu nejspíš poltergeistři. Nijak zvlášť neškodí, jen Bob, bydlištěm na Jednotce intenzivní péče, občas s chutí otevírá a zavírá dveře, rozsvěcí a zhasíná světla, tu a tam rozhází papíry. A občas se i ukáže. Nebo se aspoň naznačí.

Henry z jiného oddělení pro změnu rád schovává věci. Když je ale slušně požádán, strašení na nějaký čas nechá.

30.12.2012

George (Blountville, TN)

Jeho původ není znám, místo, na němž od čtyřicátých let minulého století straší, ano. Je jím budova Sullivan County News, v níž kdysi sídlila stejnojmenná redakce, v okrese Sullivan, Tennessee. George patří k duchům, kteří se nespokojí s pouhým samovolným otevíráním dveří (které se, mimochodem, dělo v pracovní době redakce), ale který má tu slušnost, že se ukáže i v nějaké podobě. Několikrát byl svědky spatřen, jak vchází zadními dveřmi coby muž v šedém obleku. Stalo se také, že na něho jeden z rozčilených redaktorů vystřelil. Protože jde o ducha, tak samozřejmě bez úspěchu.

30.12.2012

Old Dawg

Prozatím byli všichni představení tennessijští duchové mírní nešťastníci, nebo jen rozpustilí rošťáci, teď už musí přijít něco nebezpečného.

Na starém hřbitůvku Jobe v Erwinu se v noci objevuje přízrak tuláka, jemuž přezdívali a přezdívají Old Dawg, a který byl už za svého života obávaný násilník, schopný zabít člověka jen proto, protože ho porazil v kartách. A takový jinak, než coby duch skončit nemůže.

30.12.2012

Tanit

Tanit se lví hlavou

Punská bohyně bohyně plodnosti, příbuzná Aštarty a bohyně Měsíce Tanit, bývala jedním z nejvyšších božstev Kartága. Dnes je o něco známější, než její manžel Baal-Hammon, hlavní kartaginský bůh, jemuž se obětovaly děti a jehož kult byl doma i na Maltě, Sicílii a Sardínii. Porážku kdysi mocné říše ale neustál ani jeden z nich. (Pověsti o obětování dětí, které se často pokládaly za pouhou římskou propagandu mimochodem potvrdily ve dvacátých letech minulého století archeologické nálezy Pierra Cintase.)

Symbol Tanit Tanitiným symbolem – objevil se někde vpravo – byl trojúhelník, na něm vodorovná čára a kolo, podle některých názorů sluneční. Nevím, mně připomíná stylizovanou lidskou (nebo boží) postavu, a taky trochu egyptský ankh. Sama bohyně mívala výtvarnou podobu mladé ženy, tu a tam s křídly, v doprovodu holubice, ryby, granátového jablka, samozřejmě měsíčního srpku. S otevřenou dlaní. Všechno dobře známé božské atributy. Někdy mívala lví hlavu, jak ji některá zobrazení, včetně ilustrace tohoto povídání, zobrazují. To napovídá, že další Tanitinou funkcí mohlo být ministerstvo války. Znovu: nedaleko od Kartága, coby poušť karavanou zdolal, byl Egypt a jeho lví Sachmet.

Tanitino jméno převzala po pádu Kartága importovaná římská Junó, Římané potlačili původní kult, ale odstranit Tanit by tak jednoduché nebylo. Bohyní, příslušnou Měsíci, se pak stala Caelestis (Junó Caelestis), Tanitin ideový potomek.

Kult někdejší kartaginské První dámy později převzali – ve své vlastní, svébytné podobě – severoafričtí Berbeři, v podobě Tanith se stalo její jméno jménem celé řady ať už skutečných, nebo literárních postav.

 

Doprovodný snímek: By Bardo_National_Museum_tanit.jpg: Sarah Murray derivative work: — Habib M'HENNI [¿tell me?] (Bardo_National_Museum_tanit.jpg) [CC-BY-SA-2.0], via Wikimedia Commons

6.1.2013

Ilazki

Světlo mrtvých, Jiným jménem Ilargi a několik dalších variant tohoto slova. Baskické ztělesnění Měsíce. Kombinovaného charakteru, někdy je tato bledá dáma hodná, někdy naopak. Jejím nejznámějším úkonem, který prozrazuje i její jméno, je poskytování pomocného vodící linky duším zesnulých. Pro posmrtný život je velmi dobrým znamením, započal-li, když byl Měsíc v první fázi.

6.1.2013

Ngalindi

Kdysi to býval líný tlouštík, kterého vlastní manželky prohnaly sekerami. A pěkně ho přitom osekaly. Pokusil se utéct po vysokém stromě ke Slunci, ale zranění byla natolik fatální, že jim podlehl. Tři dny byl mrtvý, pak znovu ožil a začal přibývat na váze. Po dvou týdnech ho ale manželky znovu dostihly – a koloběh se opakoval.

Lidé australského národa Yolngu si tenhle příběh vyprávějí o Měsíci. Také dodávají, že před prvním útěkem, prvním napadením a prvním zmrtvýchvstáním bývali lidé i zvířata nesmrtelní, ale Ngalindi je všechny před svou první smrtí proklel, a této výsady (až na sebe) všechny zbavil.

6.1.2013

Chup-Kamui

Původně byla Chup-Kamui, podobně jako ostatní dnešní hosté, božstvem, starajícím se o Měsíc. Později přešla na pozici Velkého slunce; nelíbilo se jí totiž, že musí po nocích pozorovat cizoložníky. Na vlastní přání si vyměnila místo se slunečním bohem a začala dohlížet na Ainy ve dne. Obyvatelé severu japonských ostrovů si svého Slunce vážili, ale jak zmínil ve svém cestopisu Alone with the Hairy Ainu (1893) antropolog A. H. Savage Landor, jeho uctívání nebylo – aspoň na sklonku devatenáctého století –, nijak osudové; více než strachem a pokorou před všemocnou bytostí, byl vztah Ainů ke slunci vztahem uznalého obdivu.

6.1.2013

Laran

Etruskové měli ve své sbírce bohů většinou varianty okolních celebrit. Včetně příběhů, občas mírně pozměněných, protože původně museli být bohové střední Itálie svým pozdějším řeckým vzorům mnohem vzdálenější.

Laran byl verzí boha války Área (Marta po římsku), zobrazovaný etruskými umělci coby mečem, kopím a helmicí vybavený někdy nahý mladý muž. Většinou nedělá nic. Až na jedno zobrazení, na němž pronásleduje Celslanse. Syna bohyně země Cel.

13.1.2013

Cel

Bohyně Země, pro Etrusky nejspíš totožná s řeckou Gaiou. V Etrurii představovala jednu z bohyní matek.

Její syn, obr Celslan, je známý ze situace, při níž je proháněn bohem války Laranem. Zdá se, že jde o výjev ze vzpoury obrů, známé z řecké mytologie jako vzpoura Gigantů.

13.1.2013

Uni

Etruská První dáma, manželka tamního Nejvyššího boha Tina, byla – jak se pro starověké Středomoří slušelo – přirovnána ke slavnější řecké Héře a římské Iunó. Té druhé byla předchůdkyní a jedním z pramenů původu a také jí předala i své jméno. Přebírala pak i životní peripetie svých slavnějších kolegyň. Požívala ovšem větší vážnosti než Héra, a podle dochovaných vyobrazení a zlomků pověstí se zdá, že i její manželství bylo klidnější, než to řecké. Spolu s manželem a Menrvou pak patřila k triumvirátu vládců etruského pantheonu.

Měla také opačný vztah k etruské verzi Hérakla, Herclemu. Zatímco u Řeků Héra manželova levobočka pronásledovala, Uni nad ním držela ochranou ruku.

13.1.2013

Fufluns

Východně od Apeninského poloostrova známější jako Dionýsos. Patron vína patřil k důležitým etruským božstvům, nachází se na mnoha dochovaných obrázcích. A na jednom z nich je výjev z historky, kdy Dionýsos/Fuflans cestoval lodí, kterou přepadli piráti. V domnění, že ulovili nějakého zazobaného šlechtice, a že dostanou tučné výkupné, nesetrvali dlouho, bůh je proměnil v delfíny. Přesněji – jeho vlivem začalo plavidlo bleskurychle obrůstat vinnou révou, piráti se lekli a naskákali do moře, kde se proměnili v mořské savce čeledi Delphinidae. Jedna z verzí vypráví, že nešlo o pirátský přepad, ale o chamtivou posádku lodi, na níž bůh cestoval, ale piráti, kteří se vyskytují i u etruské varianty, jsou zajímavější. Proč? Protože šlo o mořské lupiče tyrrhénské, tedy etruské. Kteří, kupodivu, nepoznali vlastního boha.

13.1.2013

Nethuns

Ačkoliv byl později spojován s Neptunem a Poseidonem a mívával v ruce trojzubec, nešlo o boha vody slané, ale sladké; měl u Etrusků na starosti prameny a řeky. Obětovalo se mu víno.

13.1.2013

Usil a Tiur

Slunce a Měsíc. Sluneční Usil je etruskou verzí Hélia, Tiur je Měsíční dáma Seléné. Mnoho památek se na obě nebeská tělesa nedochovalo, v případě Usila to může poukazovat i na pozdější římský nezájem o božské kvality naší rodné hvězdy, které přisoudili oficiální božský status až více něž dvě stě let po startu našeho letopočtu.

13.1.2013

Trubák

V den, kdy zemřel následkem střely vypálené podváděným žilovským sedlákem, objevuje se trubač, čili trubák na místě svého skonu, u cesty z Žilova do Příšova (je to kousek od Plzně, směrem severozápadním). Záletný vojenský hudebník neměl smrt lehkou, postřelen byl z okna místní hospody, kůň ho donesl až na místo, na němž je dodnes k nalezení kříž, kde se dnes říká U trubáka, a na němž smrtelně zraněného muže roztrhali ovčáčtí psi. Jak už bylo připomenuto, straší jeden den v roce, místo ale z bubákologického hlediska opuštěné nebývá, tu a tam se tu objevují podivná světýlka, zvaná podle místa žilovská.

20.1.2013

Roten Iván

Rudý Iván straší na rakouském hradě Bernstein. Dnes je z něho hotel, Rakousko, přesněji Burgenland (česky Hradsko) taky není daleko, takže můžete vyzkoušet sami, zda se vám poštěstí narazit na někdejšího hraběte Ivána von Guessinga, který ve třináctém století zabil biskupa a potloukl panovníkovi spoustu rytířů, následkem čehož začal strašit. Zjevuje se u dětských lůžek, ďábelsky se chechtá, a více než dnes nezvyklé středověké suknice si na něm všimnete ohnivě zrzavých vlasů.

20.1.2013

Geffroy

Útes Geffroy's Leap na ostrově Jersey se nejmenuje po Geffroyovi jen tak. Bývalo to místo, na němž místní občané praktikovali demokratickou spravedlnost, čili shazovali odtud do moře zločince. Geffroy byl jedním takovým. Zločin neznámý, pamětníci už také žádní, jen se vypráví, jak spravedlivý dav shodil Geffroye ze skály do moře, a jak to shozený kupodivu přežil. Vrátil se na břeh, což předtím jednotný zástup rozdělilo na dvě skupiny. Jedna chtěla vyřizování účtů dokončit, druhá tvrdila, že přežití vlastně dokazuje nevinu.

Vyřešil to sám trestaný, který skočil z útesu podruhé. Z vlastní vůle. Dopadlo to tak, jak předpokládáte. Druhý pokus nepřežil, skála dostala své jméno, Jersey známou místní pověst a také ducha, který na tom místě začal zjevovat aby, jak jinak, litoval svého nepředloženého činu.

20.1.2013

Bloody Hutchinsons

Každý pátek třináctého prochází George ‚Bloody‘ Hutchinsons ballymoneyskou Main Street (Severní Irsko, hrabství Antrim) s velkou kovovou koulí u nohy. Dolů – a zase zpět. Pokud se najde někdo odvážný, kdo ho zastaví a zabrání mu noční pouť dokončit, zbaví ho prokletí navždy.

20.1.2013

Jake

Divadla a duchové jdou dohromady, to je jisté. Proč, to by vydalo na poněkud delší článek, k jehož sepsání se necítím dostatečně povolaný. Prostě to tak je, a divadelní budova dbalá cti nějakého toho fantoma mívá. Byť se obvykle nevměšuje do představení a většinou ani nedělá větší potíže.

V aberdeenském His Majesty's Theatre jednoho takového ducha mají. Jake býval kulisák, který někdy ve třicátých letech minulého století přišel o hlavu. Začal strašit a strašil až do roku 1982. Ne že by ho někdo vysvobodil, to jen byly dokončeny stavební práce a Jake si vzal volno. Zvuky vzdálené chůze se znovu začaly ozývat před šesti lety, kdy se do budovy vrátili za účelem rekonstrukce dělníci.

20.1.2013

Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem

Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Mastodon

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv

Poslední změny