 |
obsah předchozí část následující část |
Bestiář |
Ištar
Babylonská a asyrská Ištar měla na starosti obě poloviny známého hesla hippies: byla jak bohyní lásky, tak i války. Blízké příbuzné, respektive dvojnici sumerské Inanny náležel lev a osmicípá hvězda. Kurtizáně bohů sloužily promiskuitní obřady chrámové prostitutky. A patřila k ní planeta Venuše a Večernice (což je astronomicky taky Venuše).
Jméno její východostředomořské kolegyně, s níž dnes bývá Ištar spojována a k níž se také dostaneme – Aštarté – dali staré semitské bohyni Řekové a srovnali obě se svou Afroditou. Případně – pro patrně ne neobvyklé – zobrazení rohaté Aštarté, s bohyní Měsíce Selenou. Atributy bohyně lásky ovšem převažovaly, pročež si i na Apeninském poloostrově nakreslili rovnítko mezi Aštarté a Venuši. Ačkoliv v tom Měsíc nebyl tak nevinně.
Než definitivně vyřídíme astronomii, upozorním na nenápadný, zato důležitý fakt, který v případě starých Měsíčních bohyň a jejich spojení s jiným nebeským tělesem mnohé vysvětluje. Měsíční bohyně jsou spojovány s posvátnými rohatci, ať už jde o krávy, býky, nebo jejich příbuzné, právě pro podobu rohů se srpkem měsíční fáze. Jenže ona se i planeta Venuše může pozemskému pozorovateli jevit jako srpek, i ona prochází fázemi. Volným okem neviditelnými, k pozorování je ale zapotřebí dalekohledu, což by navádělo k romantickému blouznění o pokročilých technologiích záhadného starověku. Které přenechám romantikům, stejně jako úvahy o tom, že zrak některých lidí je opravdu ostříží a uvedený jev dokáže vidět i bez protetických čoček. Jisté je, že mezi Měsícem a Venuší existuje z hlediska mytologické astrologie spojitost.
Bohyně lásky to v žádné kultuře neměly příliš jednoduché, pokud stály o opravdový vztah; potencionální partneři je většinou (a po právu, co si budeme namlouvat) považovali v lepší případě za nespolehlivé, v horších za nebezpečné.
Ištar například nepochodila u Gilgameše, jemuž se nabídla, když byl hrdina po likvidaci Chuvavy v nejlepším rozpoložení, formě i postavení. Přepočítala se: namísto očekávaného souhlasu jí vypočítal předchozí milence a osud, který je potkal. Jeden proměněný v žábu, další chycený do pasti, pták, jemuž zlomila křídlo, a další začarovaný ve vlka... Opravdu si Ištar myslí, že bude Gilgameš riskovat?
Bohyni takové jednání samozřejmě rozhořčilo a způsobilo hysterický záchvat. Pod vyhrůžkami kříšení mrtvých a jejich poštvání na živé si vynutila na svém otci Anuovi nebeského býka, jehož hodlala poštvat proti Gilgamešovi. Odneslo to na tři stovky uruckých mladých mužů a k úrazu přišel i hrdinův přítel Enkidu, než Gilgameš býka porazil. A porazil, myšleno po řeznicku.
„Běda Gilgamešovi, který mě pohanil, nebeského býka mi zabil.“ zakňourá (na tabulce VI., v překladu Lubora Matouše) Ištar, načež ji Enkidu upozorní, že kdyby chytili ji, mohla dopadnout stejně. A bohyně se raději stáhne...
Známý – a s tentokrát s Ištar, respektive s Inannou v hlavní roli – je i příběh, vyprávějící, jak sestoupila do podsvětí. Důvod se nedochoval, výsledkem byla ztráta šperků, atributů a moci (Země a její obyvatelé mezitím přišli o plodnost) a po smíření opětovné získání téhož v obvyklých sedmi krocích. Také obvyklý kalendář: manžel Tammuz (Dumuzi) bude trávit zimu v podsvětí a na jaře vyleze. Stejně jako jeho pozdější řecký odraz Adónis, o němž a Afrodítě s Persefonou se vyprávělo totéž, co mnohem dřívěji o bohyních a milencích z Mezopotámie.
Aštarté, s níž se Ištar dnes trochu plete, byla, jak už jsem poznamenal, bohyní stejného záběru, sloužící národům východního Středomoří. Podobně jako Ištar patřil k jejím symbolům lev, ale také holubice, sfinga a kůň, a namísto osmicípé kvězdy měla Aštarté hvězdu uvnitř kruhu. Venuši. A rohatou korunu, jejíž význam byl vysvětlen na začátku. Její popularita dosáhla až k Etruskům. Na svém původním území se stala manželkou Baalovou, aby později skončila, podobně jako on, na špatné straně, ona coby jeden z pekelných démonů Astaroth.
Doprovodný obrázek ozbrojené Ištar je snímek terakotového reliéfu, dnes ve sbírkách Louvre. a jeho autorem je Marie-Lan Nguyen, licence [CC-BY-2.5], zdroj: Wikimedia Commons
14.10.2012
Seléné
Bohyně a zosobnění Měsíce, jejíž kariéra – jak se astronomickým božsvtům stává – pokračovala dlouho po odchodu z veřejné služby. Dcera Titána Hyperíona a Theie dala jméno vědecké disciplíně, věnující se tělesu, které zastupovala: stejně jako nauka o Marsu je po Áreovi areologií, tak věda o Měsíci po Seléné selenologií.
Podobně jako její denní kolega a bratr Hélios, i ona jezdívala po obloze ve voze, táhlo ho ovšem pouze dvojspřeží koní. Nebo krav, což by k Měsíční bohyni sedělo lépe.
Jako mnoho řeckých krasavic, i ona se – aspoň podle řečí – zapletla s Diem a porodila mu dceru Pandeiu. Podle jiných se zamilovala do Endymióna, člověka postiženého krásou a věčným spánkem; detaily se liší v důležitém bodě, kdy jedna ze skupin tvrdí, že milovala Endymióna vášnivě a bohužel jen platonicky, neboť se jí ho nepodařilo probudit, zatímco druhá parta vypravěčů vzpomíná na padesát měsíčních dcer, které ti dva zplodili (a které představovaly padesát kalendářních měsíců, oddělujících od sebe olympijské hry). Dalším mužem v jejím životě byl Pán, jemuž se pro jeho vzhled u žen příliš nedařilo a Seléné dostal trikem, když se zamaskoval, respektive hezky oblékl do zářivě vypraného bílého roucha. Prostě Šaty dělaj‘ člověka. Nebo boha.
K Seléniným potomkům se někdy počítá Nemejský lev, první z Héraklových terčů ve službách Eurystheových.
Římským Seléniným protějškem je Luna, bohyně stejných parametrů, tedy i toho, že ačkoliv ztělesňovala Měsíc, za pravou Měsíční bohyni považovali v době klasické Řekové především Artemis a Římané zase Dianu, protože jejich kulty byly silnější a vydržely v civilizačním souboji s patriarchátem déle.
22.10.2012
Abaddon
Hebrejské slovo, které znamená Zkáza, a jehož nositelem je například jeden z pekelných démonů, jinak též příhodně zvaný Pán kobylek. Kompletní popis naleznete v Novém zákoně, Zjevení Janovo, kapitola devátá. Zde příslušná část v ekumenickém překladu:
1 Zatroubil pátý anděl. A viděl jsem, jak hvězdě, která spadla z nebe na zem, byl dán klíč od jícnu propasti;
2 otevřela jícen propasti a vyvalil se dým jako z obrovské pece, a tím dýmem se zatmělo slunce i všechno ovzduší.
3 Z dýmu se vyrojily kobylky na zem; byla jim dána moc, jakou mají pozemští škorpióni.
4 Dostaly rozkaz neškodit trávě na zemi ani žádné zeleni ani stromoví, jenom lidem, kteří nejsou označeni Boží pečetí na čele.
5 Ale nebyla jim dána moc, aby lidi zabíjely, nýbrž aby je po pět měsíců trýznily; byla to trýzeň, jako když škorpión bodne člověka.
6 V ty dny budou lidé hledat smrt, ale nenajdou ji, budou si přát zemřít, ale smrt se jim vyhne.
7 Ty kobylky vypadaly jako vyzbrojená válečná jízda; na hlavách měly něco jako zlaté věnce, tvář měly jako lidé,
8 hřívu jako vlasy žen, ale zuby měly jako lvi.
9 Měly jakoby železné pancíře a jejich křídla hřmotila, jako když množství spřežení se řítí do boje.
10 A měly ocasy jako škorpióni a v nich žihadla, aby jimi trýznily lidi po pět měsíců.
11 Nad sebou měly krále, anděla propasti, hebrejským jménem Abaddon – to znamená Hubitel.
Jak vidno, je Abaddon (známý též jako Apollyon, což je řecký překlad), Pán temnot, padlý anděl z bezedné propasti. Podle anonymního spisku Ophiolatreia ale také drak (ovšem opět převlečený Satan) a vlastně jinak popsaný řecký Pýthon. Vzhledem ke jménu pak teology taktéž považován za opis samotného Satana. Citování z mnoha míst židovských spisů ze stejného jazykového důvodu pomíjím, protože ačkoliv není personifikace míst až tak vzácná, skromně se domnívám, že v tomto případě jde pouze a jen o označení.
28.10.2012
Mamlambo
Zatímco stopaři z kmene kryptozoologů čichají dalšího přerostlého tvora, jehož existenci zkostnatělá oficiální věda zoufale popírá, jihoafričtí Zuluové berou Mamlambu jako vodní stvoření v podobě velkého hada. Nosí štěstí a bohatství, takže je velmi dobré jednoho vlastnit – v takovém případě ovšem pověsti vypráví o hadu normálního tvaru i rozměrů. Populárnější, přerostlá forma má hlavu koňskou, tělo rybo-hadí a délku přes deset metrů. A prý vysává mozky, tak pozor.
Jiné příběhy dávají této entitě jiný tvar a povinnosti: jde podle nich o osobu ženského pohlaví a božského statusu. A je tato dáma pak paní všech řek, které protékají Natalem, krajem obývaným právě především Zuluy. Zároveň plní ještě jednu božskou funkci, nám, Středoevropanům na jednu stranu známou a blízkou, na druhou trochu podezřelou: dohlíží na vaření piva (čemuž rozumíme, že) a je to bohyně ženského pohlaví, protože v tamních končinách pivo vaří právě ženy (což už tuzemský selský rozum může trochu rozhodit, protože určitě známe hodně sládků, ale sládkyň asi mnoho nebude).
28.10.2012
Pollo maligno
Zlé kuře je kolumbijským bubákem, který podle některých straší v lese lovce (straší až k jejich fyzické likvidaci sežráním), podle jiných je přitahováno cinkotem drobných u karet a jiných hříšných drobnůstek. Zlé kuře je kuře zbožné a trestá hříšníky, takže kdo zaslechne v noci podivné pípání, raději by měl vzít nohy na ramena. Důležitá rada: Stejně jako u mnoha jiných zvukem se ohlašujících strašidel – nenapodobovat!
Víra a strach z nebezpečného opeřence je dodnes velmi živá, vzpomínky dnešních dospělých na nedávnou dobu, kdy kvůli Zlému kuřeti nemohli usnout, hovoří samy za sebe.
4.11.2012
Ndaula
Ugandští Buňorové staví svatyně tomuto bohu smrti a nakažlivých chorob (speciálně neštovic, které tamní populaci trápily nejvíce) na hranicích svého území, to aby mohli Ndaulu požádat, ať zůstane, tam kde je. Tedy v podstatě u sousedů.
Původně byl Ndaula člověk, zakladatel královské dynastie Bachwezi. Jako první z rodu se pak stal bohem.
4.11.2012
Nyakakaikuru
Buňorská sluneční bohyně vypadá jako stařena, a její povinností je každého dne nosit Slunce z východu na západ. Přidržovat ho, aby nespadlo na zem. Při celodenním pochodu jí nejspíš hodně vytráví, protože večer většinu Slunce sní. Ze zbytku pak musí nejvyšší bůh Ruhanga přes noc udělat nové nebeské těleso.
4.11.2012
Mínós a další soudcové
Nejvyšší bůh Zeus měl celou řadu potomků. Božských i lidských, většinou nelegitimních – což žádnému z nich nebránilo vybudovat si úctyhodné postavení. Někteří to dotáhli hodně vysoko – teď mluvím o potomcích mezi smrtelníky – ale jen několika z nich se podařilo pokračovat v kariéře i po smrti. Héraklovi, například.
Krétský král Mínós byl z Diových pozemských synů tím, který dosáhl na mety nejvyšší. Kromě toho, že i největší skeptici považovali jeho existenci za prokázanou (už v klasických dobách, tj. ještě před naším letopočtem, kdy řecká civilizace dosáhla vrcholu, se mnohé mýty považovaly jen za mýty) byl Mínós i nejmocnějším panovníkem tehdejšího Středomoří. Spravedlivý vládce, který se o svých výnosech a soudech pravidelně radil se svým božským otcem, moudře postavil moc své země na obrovské flotile, pod jejíž ochranou mohli Kréťané snadno provozovat obchod v širém okolí.
Jak už jsme prozradili, Mínóovým otcem byl nejvyšší z bohů. Matkou pak byla Európa, jíž Zeus unesl v býčí podobě, zplodil s ní tři syny (o jednom z nich se ještě dozvíme) a nakonec jí provdal za krétského krále Asteria. Tak se Mínós dostal na trůn.
Druhé mýtické vystoupení našeho krále je nejznámější a týká se jednak následku nepovedeného sportovního klání v Athénách, jednak následku sexuálního hýření jeho manželky Pasifaé s Poseidonovým býkem. Krátce: Théseus versus Mínotauros, detaily naleznete na příslušném místě Bestiáře.
V celé té historii hrál důležitou roli též známý starověký konstruktér Daidalos, který stál také u Mínóovy smrti. Král totiž schopnému inženýrovi zakázal odchod z ostrova, což vyústilo v další vynález, ve smrt Daidalova syna Ikara, a v azyl na Sicílii u krále Kókala, kam se Daidalos uchýlil. Mínós ho vystopoval a pokusil se – zprvu po dobrém – přemluvit k návratu na Krétu. Osudnou se mu stala večerní koupel, do níž svému někdejšímu chlebodárci pustil konstruktér tajným potrubím vroucí vodu. Což organismus postaršího panovníka nevydržel.
Tolik k jinak bohatému Mínóově životu. Nebyl nezajímavý, pro nás je ovšem důležitější, že odchodem do záhrobí králova kariéra nekončila.
Stal se jedním ze tří soudců, kteří rozhodují o umístění duší, které se po smrti dostaví do Hádovy říše. Čekají je tři možnosti: Élysion, čili Ráj, určený spravedlivým, nebo Tartar, pokud se provinili opravdu závažným způsobem. Lidé, kteří nebyli ani dobří, ani zlí, odcházejí na asfodelové louky, místo nudné a jednotvárné.
Mínós podsvětnímu tribunálu předsedá a rozhoduje složitější případy. Běžné rozhodují jeho dva kolegové, a to podle místa původu nebožtíka.
Jedním z nich je Mínóův mladší bratr Rhadamanthys, který za svého života učil třeba takového Hérakla. Někteří autoři mu nepřiznávají vladařskou roli, podle jiných dostal třetinu Kréty a zařídil si ji po svém. Pokud jde o zmíněného Hérakla, vzal si Rhadamanthys po smrti jeho nevlastního otce Héraklovu matku Alkménu za manželku a pořídil slavnému hrdinovi další nevlastní sourozence. (Podle některých se ale za něho Alkméné provdala až v podsvětí.) Už za života byl považován za vzor spravedlnosti a vešel i do přísloví. Uvedl prý v existenci institut přísahy.
Na onom světě má na starosti příchozí z Asie.
Třetím mušketýrem podsvětního soudu, starajícím se o duše Evropanů, se nestal prostřední z Diových a Europiných synů, lykijský král Sarpédón, ale jiný Diův syn, Aiakos, jehož matkou byla nymfa Aigína, a který život strávil coby panovník ostrova, nesoucího jméno jeho rodičky. Jeho přístup k pravdě byl tak pověstný, že soudil i spory mezi bohy. Měl ovšem problémy s Hérou, která se, jako obvykle, mstila za manželovu nevěru.
11.11.2012
Blackeman, Grissell a Greedigut
Grissell a Greedigut byli dva démoni, kteří prý sloužili Joane Wallisové z Keystonu, dříve Huntigtonshire, dnes Cambridgeshire. Brali na sebe podobu černých psů, což je stejně nápadné, jako kdyby Joaně seděla na rameni černá kočka a ve stodůlce parkovalo nastartované koště. Anebo dokázala léčit rýmu, lidští i nadpřirození aktéři tohoto příběhu totiž pocházejí z roku 1646 a z pronásledování takzvaných čarodějnic.
Pomocníčci prý přinášeli své velitelce dva až tři šilinky týdně, podle svědectví Elizabeth Weedové, prý čarodějky stejného covenu, byla Grissell a Greedigut dvě štěňata, jedno bílé, druhé černé. Vyprávěla i o mladém muži, který zmíněné pomocníčky její přítelkyni zprostředkoval. Jmenoval se – nebo trpěl na přezdívku Blackeman, a byl to démon (čti Ďábel), jemuž Wallisová prý až třikrát týdně propůjčovala své tělo.
19.11.2012
Anapel
Korjacká Anapel je bohyní porodů. Přezdívaná někdy jako Babička. Předává do novorozence duši některého z předků, v tomto rituálu hraje velkou roli otec dítěte, který přeříkává jména z obou rodin, svíraje přitom klacek na němž je přivázán kámen: Anapel rozechvěje strunu a tím i kámen u jména vybraného předka.
19.11.2012
Fene
Maďarský démon, protivník božstva světla Istena, se lidem staral o nemoci a podobné nepříjemnosti. Proto přežil i nástup křesťanství, v němž se stal přímo domovem všech zlých duchů, a dodnes přežívá v kletbách jako „Egye meg a fene!“ či „A fene vigyen el!“
19.11.2012
Shekkasoh
V Barmě mají horečnaté nemoci, obzvláště malárii, na svědomí stromoví natové jménem Shekkasoh. Obyvatelé kmenů přestanou škodit pokud napadený složí ke stromu příslušné obětiny.
19.11.2012
Tarasque
Přesně před sedmi lety, 25. listopadu 2005, se jedné nadpřirozené bytosti dostalo cti být uvedena v seznamu Mistrovských děl ústního a nehmotného dědictví lidstva, jež sestavuje UNESCO. Nejde, pravda, přímo o zmíněnou bytost (byť je v centru dění) a den, který byl v listopadu toho roku zapsán, je poslední červnová neděle, ale tyto detaily v zájmu rychlého vyřízení věci pomineme.
Tarasque je už podle jména původu francouzského, a pokud je Francie nějakými monstry pověstná, pak jsou to draci. A Tarasque je jedním z nich. Šest nohou medvědích, tělo býka se želvím krunýřem, lví hlava, šupinatý ocas se štířím trnem na konci. Oblast působení Provence. Oblast původu: Galatie. Rodiče: Leviathan a Onachus. Škody: sežraní podaní a dobytek, těžce poškození rytíři. Likvidátor: Svatá Marta. Město, nesoucí drakovo jméno: Tarascon.
Akce, o níž byla zmínka v první větě dnešního povídání, je La fete de la Tarasque, a její historie sahá až do roku 1469, kdy neapolský král, hrabě provensálský, et cetera, vévoda René d'Anjou nechal na počest svaté Marty vypravit dvě veselá procesí – jedno ve zmíněnou neděli, druhé devětadvacátého, na svátek příslušné světice. Chtěl, aby se tak dělo i v letech následujících, což se sice na první pokus nezdařilo, po několika sezónách svátek zanikl, ale později byl obnoven, průvod pořádán a pořádán, až se uspořádal coby světové kulturní dědictví.
Představuje historku, která se v okolí města Tarascon odehrála kdysi dávno, ještě v dobách, kdy byla Provence spolehlivě pohanská a kdy jí procházeli misionáři nové víry.
Drak, který žil na břehu Rhony, se jak bývá zvykem krmil vším, na co narazil, včetně hospodářských zvířat a hospodářských zaměstnanců, lidé ze širého okolí se ho báli, a jak pověsti obvykle připomínají, jen trpěli. Až se jednoho dne vypravilo šestnáct odvážných mladíků v plné zbroji rovnou na potvoru.
Osm se vrátilo, osm jich drak sežral. Výsledek nepovedené výpravy přinutil svatou Martu, toho času přebývající ve městě, k protiakci. Vyrazila na draka sama, vlezla přímo do jeho sluje, postříkala monstrum svěcenou vodou, hodila bestii kolem krku stuhu, a odvedla si ji jako pejska. Náhlé hrdinství, které poté zachvátilo udatná srdce místního lidu vedlo jednak k ukamenování obludy, druhak k přijetí křestu.
Takto podaný příběh se stal námětem pro zmíněná procesí, v němž osm mladíků, představujících sežranou polovičku odvážných, kráčí v průvodu v masce, respektive v modelu draka, zatímco druhá osmička jde podél. Druhý průvod se pak soustředil na slečnu v bílém, která vede draka na stuze.
Doprovodný obrázek je ilustrací neznámého středověkého autora, licence Public domain, via Wikimedia Commons
25.11.2012
Onachus
Z jistého úhlu je Onachus tak trochu podobný quinotaurovi. Kombinace býčího těla s plazími prvky. Monstrum žhavé, které spálilo čeho se dotklo. Obluda prý pověstná, já nalezl jedinou zmínku, a to v pověstech o draku Taraskovi, jemuž byla jedním z rodičů.
25.11.2012
La Velue, jinak Peluda
La Velue, česky Chlupatice, jinak též Peluda byla obluda, která se svého času vyskytovala v okolí francouzského města La Ferté-Bernard. Velikosti býka, se zelenou srstí, plnou jedovatých jehlic, vybavená smrtícím hadím ocasem, byla k nalezení na březích řeky Huisny. Chrlívala též oheň, když ji něco – nebo někdo – rozčílil.
Pokud si s ní chtěli sedláci vyřídit noční přepady stájí a chlívků – neboť kromě obvykle bezbranné dětské a panenské stravy se soustřeďovala právě na hospodářská stavení a jejich čtyřnohé obyvatele – vrhala se Chlupatice do Huisny. Navzdory Archimédovu zákonu pak voda z řeky vystoupila tak vysoko, že záplavové škody mnohokrát převýšily ztráty na domácím zvířectvu.
Záliba v lidském, přesněji v nevinném mase se jí ale stala osudnou. Jednou si ulovila jednu z místních panen, což na její stopu přivedlo dívčina snoubence. Ten pak usekl Chlupatici ocas a nebohé monstrum pošlo, protože ocas byl jedinou jeho Achillovou patou.
3.12.2012
Itonde
Pro příslušníky konžského kmene Mongo je Itonde bohem smrti a bohem lovců v temných koutech pralesa. Je na krysí dietě a vlastní zvonek elefo, který prozrazuje, kde se smrt objeví. Jeho rodiči byli Lonkundo a Ilankaka.
3.12.2012
Lunang
Afghánská bohyně řeky Prasun. I dalších říčních toků, když na to přijde. Manipuluje vodou, zvlášť ráda užívá víry. Jako většina duchů tohoto elementu je nestálá a rozmarná, a její nálady se projevují v chování vody.
3.12.2012
Pitao Cozobi
Zapotécký bůh kukuřice, jehož sochy také bývávaly kukuřicí zdobeny. Ochraňoval, jak jinak, sklizeň, i její obhospodařovatele. Některé – sekundární, čili moderní – prameny o něm hovoří jako o ní.
3.12.2012
Bres Mac Elatha
Ve starém Irsku se o úrodu i jinou zeleň staral syn fomorského krále Elathy. Dával pozor, aby sama země měla dost živin. V boji mezi Fomory a lidem bohyně Danu stál na straně svých, což ovšem znamenalo, že se tím zařadil mezi poražené.
3.12.2012
Lono
Stará se o hudbu, plodnost, zemědělství a déšť. Žil ještě v dobách, kdy žádné doby, natož svět, ani neexistovaly. (Byli takoví hned čtyři: Lono, Ku, Kane a Kanaloa). Mírumilovný bůh později sestoupil na zem po duze, aby se oženil s bohyní bohatství, písní a tanců Lakou. Na jeho počest drželi staří Havajci několikaměsíční svátek Makahiki, jak bývá u vegetačních božstev obvyklé, vymyšlený na kalendářním základě.
Historie ovšem vypráví o Lonovi i jiné příběhy. A ten nejznámější ho spojuje se slavným kapitánem, který záměnou identity a špatným načasováním přišel kvůli Lonovi o život, Jamesi Cookovi. Určité nedorozumění ovšem může být i interpretaci samotné události, v každém případě, tady ji máte, jak bývá zmiňována:
Když slavný objevitel dovedl svou loď ze severního Pacifiku k Havaji, přistál v zátoce Kealekekua. Byl potěšen přívětivým přivítáním, místní obyvatelé totiž považovali Cooka právě za legendárního Lona v jeho lidské podobě a funkci náčelníka. Podle pověstí se měl ke svému lidu vrátit na létajícím ostrově - a jak vidno, vrátil se. Nadšení a pocty nebraly konce.
Záměna s bohem se anglickému kapitánovi rozhodně zamlouvala. Škoda jen, že si neposlechl příběh celý.
Tu a tam se objevuje v humoristických románech vtip na účet turisty, který je lidojedy přivítán se všemi poctami, načež zjistí, že právě takové poskytují svátečnímu obědu, nebo zavalí materializované božstvo (jak popsali například Terry Pratchett nebo Vladimír Neff) požadavky a stížnostmi. Na Maui se odehrálo něco podobného. Doopravdy.
Když se Cook na ostrov vrátil – zpět ho zahnala bouře, nadšení, které provázelo jeho první návštěvu, bylo to tam. Žádné adorování, dříve přátelští domorodci se ukázali z druhé strany, hádali se, a dokonce kradli. Pronásledováním zlodějíčků se Cook vydal na svou poslední cestu – operace se zvrtla, Angličané museli ustoupit, a právě při ústupu na loď zasáhl kapitána do zad oštěp, vržený prý náčelníkem Kalanimanokahoowahem. Tolik stručná historie, k níž se přidává výklad, podle něhož nebyla druhá Cookova návštěva vítána proto, protože období, zasvěcené Lonovi a oslavám už skončilo, a protože Lono za svého někdejšího funkčního období nebýval zrovna milý a přátelský panovník. A teď si to mohli s krutým ex-vládcem ex-podaní vyřídit. Tolik legenda moderní.
9.12.2012
Jocahu
Haiti je pověstné svým voodoo, ale na Haiti nežijí (nebo nežili, jako v tomto případě) jen potomci afrických otroků, ale i původní obyvatelé. A i oni měli svá božstva, duchy i démony. Jocahu byl syn Velké bohyně Atabey, žil na Slunci, a věřili v něj Tainové. Podle nich reprezentoval také maniok, jako zásadní tainskou plodinu, zároveň symbolizoval i moře.
9.12.2012
Cocijo
Zapotécký bůh bouře a deště, jehož jméno znamená blesk. Svým dechem stvořil svět, od nebeských objektů až po objekty pozemní, včetně ročních období. Dochovaná zobrazení ho představuje s dlouhým rozeklaným jazykem, širokou tváří s tupým čenichem; vzhled by měl symbolizovat spojení nebeského hada a zemského jaguára. Existoval ve Střední Americe, pročež si za přivolání deště nechával platit lidskými obětmi.
Doprovodný snímek zapotéckého Stvořitele By Siren-Com (Own work) [CC BY-SA 3.0 or GFDL], via Wikimedia Commons
9.12.2012
Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem
Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů
Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde
obsah
předchozí část
následující část
