 |
obsah předchozí část následující část |
Bestiář |
Fénix
Pták bájný a známý. Také velmi rozšířený, nesoucí nejrůznější jména. Od vln Atlantického oceánu až k vodstvům pacifickým, od egyptského benu po čínského feng chuanga nebo jihoasijského garudu.
Nejznámější fénix je fénix.
Podle Egypťanů i Řeků ho bylo možné najít v Indii (případně Arábii), pro středomořské kultury obvyklou lokalitou všech možných prapodivných tvorů. Ležela totiž dostatečně daleko, aby o tamní fauně přicházely jen zprávy z druhé ruky, a zároveň byla zemí dozajista existující, nevybájenou.
Už pro autory, kteří o něm jako první přinesli zprávy, byl tisíce let starou legendou, kterou nikdo na vlastní oči nespatřil. Vzhledem k délce fénixova života na tom není nic divného. Proto se také liší i detaily jeho popisu: peří má barvy zlaté a plamenné, někdy ovšem i modré. Podobá se orlu, na hlavě má korunku, připomíná páva ...
Nejznámější fénixovou vlastností je pověstné autodafé, kdy sám sebe upálí, aby se znovu zrodil z vlastního popela. To je ovšem pozdější zjednodušení příběhu; pták, o jehož legendě píše Hérodotos, přilétá do Egypta jednou za pět set let a přináší mrtvolu svého otce, aby ho v Héliově chrámu pohřbil. Podobně se chová i opeřenec ze záznamů Tacitových. Ten, kterého zmíňují Ovidiovy Proměny (kniha patnáctá, kapitola Pýthagoras), už se chová trochu jinak:
Tito tvorové však své zárodky od jiných berou,
ale jest jeden pták, sám sebe vždy rodíc znovu:
fénix asyrsky sluje. Ten nežije z býlí či zrní,
kadidla kapky ho živí a vonného amónu šťáva.
Jakmile skončí ten pták pět století života svého,
drápy a zobákem čistým si vystaví úpravné hnízdo
na větvích mohutného dubu či ve chvějné koruně palmy.
Když je kasií vystlal i klasy jemného nardu,
skořicí rozdrobenou a nadto i žlutavou myrhou,
usedne na své hnízdo a umírá ve voných látkách.
Potom prý z otcova těla se mladý narodí fénix,
jenž má tolikéž roků být naživu, kolik žil otec.
Jakmile vyspěje k síle, by mohl již unésti břímě,
vysokým větvím stromu to těžké odejme hnízdo
otcův to hrob i kolébku svou, a nesa je zbožně,
lehkými vánky vzduchu je dopraví do města Slunce. 1)
Vyprávění o fénixovi je ovšem jen krátkou pasáží v sáhodlouhém monologu, jímž je lidem vnucováno vegetariánství a který obsahuje mnoho tisíce let přežívajících přírodopisných nesmyslů, stejně tak i ukázek toho, že starověcí zoologové uměli nejen dobře pozorovat, ale i někdy i správně svá pozorování vykládat.
Později informace o cestě do Heliopole vypadla a celý příběh se místně zredukoval na hnízdo, v němž starý pták shoří, aby se narodil nový. Ani tohle – už u starých autorů zmiňované období – ale není popisováno jednotně. Podle Hérodota prostě snese fénix obvyklé ptačí vejce, podle Plinia nejprve hnízdo obývá červ, z něhož pták vyroste. Až ve čtvrtém století se objevila prostá teorie, dle níž z popela vystrčí hlavu mladý pták.
Délka fénixova života – nebo životního cyklu – také nebývala stejná. Nejběžnějších je již zmíněných pět staletí. Ale existují i informace, uvádějící hezky nezaokrouhlené číslo 1461, Manilius určuje toto rozmezí na Velký (platónský) rok (necelých 26 000 let běžných), v němž se astronomická tělesa dostanou zpět do výchozích poloh. Tacitus uvádí fénixův život číslem 12 094. Není to věk samoúčelný, představuje období, po jehož uplynutí se vesmír znovu nastartuje a opakuje.
Čímž se dostáváme do oblasti alegorií, jejichž se stal fénix čestným obyvatelem. Nejjednodušším výkladem se ukazuje opis vegetačního cyklu, jemuž byly podřízeny všechny zemědělské civilizace, fénixův příběh ale obsahuje i mnoho prvků náboženských – už výčet materiálu pro stavbu hnízda (případně pro obal, v němž přenáší mrtvé tělo svého předchůdce) představuje rostliny, užívané pro výrobu kadidel. Zřejmě se tu střetlo několik důležitých rituálů, které v průběhu doby metamorfovaly pod dalšími silnými vlivy v nepochopenou představu. Alibisticky to shrnu jednou krátkou větou: Je to přece Středomoří.
Ve vědeckých kruzích padla i otázka: jakého skutečného živočišného druhu by fénix mohl být? Vsázelo se na volavky, (dědictví po ptáku benu), vlhy nachové, nebo pávy. Jita Splítková by například souhlasila s docela obyčejným kohoutem, což není od věci, protože zase tak obyčejný pták to nebýval.
Konečně, ještě nedávno přivolával kokrháním den.
1) OVIDIUS. Proměny. Přeložil Ferdinand STIEBITZ. Praha: SNKLHU, 1958.
13.4.2009
Mombo Wa Ndhlopfu
Ochranné božstvo mosambických Rongů, jehož jméno lze přeložit jako Tvář slona, které se objevuje v podobě velkého hada, a jemuž jsou obětováni kohoutci.
26.4.2009
Sajara
I tenhle africký, přesněji songhájský bůh má hadí podobu. Ovšem podobu hada duhového (o jeho australských variantách tu byla řeč už před několika lety). Reprezentoval tedy tento atmosférický úkaz a zároveň déšť. Oběti představovali bílí berani, jejichž krev, stříkající na strom, který Sajaru symbolizoval, doprovázely rituální tance.
26.4.2009
Pinga
Eskymácká bohyně, která vládne Měsíci, pase divokou zvěř (mezi její oblíbence patří především jeleni karibú) a stará se o ekologickou rovnováhu – když to lidé přeženou s lovem, sešle na ně hladomor. Na druhou stranu léčí nemocné, řídí lidské osudy a dává pozor na to, aby Měsíc posílal lidské duše zpět k reinkarnaci. K tomu ji dopomáhá nespočet pomocných duchů.
3.5.2009
Asiak
Původně byla inuitskou krasavicí běžně lidského původu, protože si však nedokázala najít vhodného muže, unesla dítě a utekla na oblohu a stala se jedním z božstev, které mají v referátu počasí. Třeba dešťové srážky, právě Asiak totiž déšť z nebes setřásá. Jejím přičiněním – totiž třením dvou zvířecích kůží – vzniká i hrom. Také posílá na svět vítr a slunce.
Povídá se někdy, že se později proměnila z krásné dívky v muže, případně se stala oboupohlavní, ale z takových historek je cítit zaujatá účelovost.
3.5.2009
Sila
Někdy delším jménem Silap inua zažil coby dítě vraždu svých obřích rodičů. Uprchl tedy do nebes, kde se stal dalším z božstev, které řídí povětrnostní podmínky. Má ovšem na starosti i lidský rozum (v tom případě se mu někde říká Narcuk) a v podstatě i celý lidský život. Coby životní síla se totiž nachází uvnitř každého člověka, hýbe svaly, dýchá, myslí. V povětří, kam se po vraždě svých rodičů uchýlil, ho – stejně jako dnešního prvního hosta, Pingu – provázejí zástupy pomocníků.
3.5.2009
Vrtra
Vrtra (Vritra, občas i Vitra, aby se to pletlo), byl staroindický démon, stvořený podle jedné z verzí stvořitelem Tvaštarem coby odveta za smrt jeho syna Triširase, tříhlavého mudrce, který se stal trnem v oku a později i obětí boha Indry. Podle starších pramenů byl prostě jen drakem, asurou (což byla v podstatě generace starších božstev) a personifikací sucha. Tvrdilo se, že měl tři hlavy, podstatnější ovšem byl fakt, že ještě předtím, než zhltl samotného nejvyššího Indru, zastavil tok řek a způsobil tím všeničící sucho.
Podle různých verzí tohoto prastarého mýtu si to s Vritrou vyřídilo několik různých božstev, Indrův boj, i přes pozdější dehonestující přídavky, je ovšem nejznámější. Drak ho vyzval na souboj, boha spolkl a pustil ho až po mírových dohodách, v nichž stálo, že Indra nebude bojovat ve dne ani v noci, ani kamenem, ani kovem. Jak všichni víme, chytrá horákyně dokázala podobně dualistické zadání rádoby mazaného panovníka splnit bez váhání; pro Indru rovněž neznamenalo znění smlouvy velký problém. Hodil po démonovi mořskou pěnu (později s Višnuem, ukrytým uvnitř) a Vrtru zlikvidoval. Pro vraždu mudrce Triširase Indru ovšem dál trápilo špatné svědomí. Abdikoval tedy ve prospěch mladší generace a stáhl se do ústraní, jak praví novější verze příběhu.
17.5.2009
Gamajun, Alkonost a Sirin
Tři ptáci, poletující ruskými pověstmi.
Sirin se zdá býti příbuzným řeckým sirénám a to nejen podle jména. Hlavu a hruď má ženskou, tělo ptačí, to by sedělo. Libozvučně prozpěvuje, i tady nacházíme shodu. Nepořádá ovšem představení námořníkům, ale Nebešťanům. Lidé, kteří jeho zpěv náhodou zaslechli, se ale dostali do obdobné situace, jako posluchači řeckého vzoru – čekala je smrt, protože se za dokonalým hlasem pustili a nikdy nenašli jeho zdroj. Proto se před tímto byť v podstatě kladným tvorem museli lidé chránit. Opět podle středomořských zvyků, tentokrát příslušným ptákům stymfálským, jež Héraklés musel zahnat hlukem, stejně jako se sirin odháněl zvukem zvonů.
Alkonost (to je ten na obrázku) vypadá stejně jako sirin. I on zpívá, jeho hlasový projev ovšem nežene posluchače do neznáma, ba právě naopak, při jeho poslechu přichází zapomnění. Podle tradice snáší alkonost vejce na mořském břehu, nesedí ovšem na něm, ale svěří ho vlnám. Po celou inkubační dobu, po šest či sedm dní, je mořská hladina klidná, sotva se mladý alkonost proklube ze skořápky ven, propukne bouře.
A do třetice i gamajun má ženskou hlavu a ňadra, přebývá daleko na východě nedaleko Ráje, občas zalétne mezi lidi a stejně jako jeho druzi i on zná budoucnost a neskrývá své věštecké znalosti.
26.5.2009
Stymfalští ptáci
Minule jsem je zmínil, dnes je zanesu do sbírky: hejno ptáků, které terorizovalo stymfalskou bažinu a její okolí. Neocitli se v těch místech záměrně, ani z vlastní vůle, ani na příkaz, prostě tam – jak to ptáci dělají – přeletěli, když je v místech jejich předchozího útočiště ve Vlčí strži vyděsili právě vlci.
Nové bydliště jim tak dobře prospívalo, jak už se v přírodě někdy stává, až se značně přemnožili a stali se ekologickou hrozbou. Když totiž přelétali nad bažinou, bombardovali kraj pod sebou jedovatým trusem a peřím. To druhé nebylo, jak se na první pohled zdá, tak neškodné. Stymfalští ptáci totiž sice připomínali vzhledem ibisy a velikostí jeřáby, od těchto běžných ptačích druhů bylo je lze snadno rozeznat podle kovových, přesněji mosazných doplňků: z tohoto materiálu měli zobák, křídla a pařáty. Žili prý i v arabské poušti, kde se ovšem lidé naučili lovit je; lovec musel být vybaven krunýřem z pletené kůry, aby v nich nebezpečný zobák uvízl.
Jejich nejznámější vystoupení v řeckých mýtech byl střet s Héraklem, pro něhož představovalo odptáčnění Stymfalu šestou práci. Jak známo úspěšně splněnou, ale zpočátku to pro čackého reka nevypadalo dobře; když zjistil, že přemnožené opeřence kryje hustý les a se k nim nedostane, došly mu argumenty a nevěděl, jak se tentokrát vyznamenat. Naštěstí se mu dostalo boží pomoci, Athéna mu dala chřestítka, případně řehtačku, tady se prameny jako obvykle rozcházejí, prostě vyfasoval to, co vyžadují batolata a zachoval se stejně jako ona, spustil rachot.
Ptáci, stejně jako nic netušící návštěva, rodinná kočka a sousedovic akvarijní rybičky, zděšeně vyskočili – v tomto případě vylétli do vzduchu – a hrdina promptně snížil jejich stavy pohotovou střelbou z luku.
Zbytky hejna se přestěhovaly na Areův ostrov (ptáci totiž byli Areovi zasvěcení), kde na ně narazili Argonauté, plující za zlatým rounem do Kolchidy. Někdo říká, že v té době s nimi ještě plul i Hérakles a že na ostrově genocidu dokončil.
1.6.2009
Turul
Když už jsme se pustili do mytologické ornitologie, ještě u ní chvíli zůstaneme. Turul je známý zvláště směrem jihovýchodním od našich hranic: je totiž jedním ze symbolů Maďarska. Prastarým symbolem, vypráví se, že tento dravec (zobrazovaný jako orel, sokol, nebo jestřáb) přivedl Maďary z jejich původního domova daleko na východě až do Evropy, na úpatí Karpat. Zjevil se prý ve snu princezny Emese, byl to sen obvykle erotický a nebyl to sen ledajaký, protože se za příslušnou dobu narodil princezně syn Álmos. Tomu bylo předpovězeno, že zavede národ do nové země. Téměř. Když pak Álmos jednoho dne spatřil turula na obloze, an míří na západ, sebral lid a následoval ho. Došel až na zmíněné souřadnice, stejně jako biblický Mojžíš, ale neměl do země zaslíbené vstoupit. A taky nevstoupil, poslední kilometry vedl lid po smrti vůdce jeho syn Arpád.
8.6.2009
Valravn
Přilétl z Dánska, je to krkavec (havran) a z běžného příslušníka rodu Corvus se stává nadpřirozenou bytostí tím, že se živí mrtvými bojovníky na válečném poli. Umí se proměnit v rytíře když pozře dětské srdce a získat lidské znalosti když si zhltne srdce královské.
8.6.2009
Yatagarasu
V Japonsku se objevuje v mytologii ne tak vzácné zobrazení třínohého ptáka v podobě yatagarasu, velkého krkavce, který byl vyslán z nebes, aby se stal průvodcem prvního japonského císaře Jimmu na jeho cestě za trůnem.
8.6.2009
Wak Wak, Ek Ek a ještě jeden upír
Poletuje filipínskou nocí (pozor, neplést s filipojakubskou) a jeho jméno je onomatopoiea, čili vytvořeno popisem zvuku, jaký vydávají jeho netopýří křídla. Zaslechnout je není záviděníhodné, wak wak se totiž živí lidským masem a krví, přesněji řečeno zaměřuje se na srdeční sval, který z kořisti dobývá ostrými drápy.
Příbuzný wak wakův je ek ek, další tvor, vyhlížející jako člověk, v noci vybavený křídly a slídící v temnotě po kořisti. Na rozdíl od svého kolegy má v noční podobě zobák a nezdá se, že by se specializoval na konkrétní části anatomie. Jako mnoho takových z celého světa se ovšem zaměřuje na osoby snáze dostupné, v tomto případě na těhotné ženy.
S oběma výše uvedenými si občas Filipínci spletou manananggalu (penanggalan v nedaleké Malajsii). I on, respektive ona, protože toto stvoření bývá popisováno jako postarší, leč stále krásná paní, jde často po gravidních ženách, vysává je stejně dlouhým sosákem, jako má i Ek ek. To, ale co činí mananangall výjimečnou a co ti předchozí neumí, je tak trochu zvláštní praktika: zatímco se wak wak i ekek po soumraku prostě změní podobu v ptačí či netopýří potvoru, mananangall se rozdělí. Nepředstavujte si Dvojníka obvyklého stylu, kdy tělo odpočívá a duše vyráží na flám; tahle upírka jednoduše vyšle horní polovinu těla (opět vybavenou netopýřími křídly) ven, zatímco spodek dřepí doma. Podobně jako malajská pontianak, která vysílá na lov pouze hlavu. V nelibosti k česneku a soli si nezadá s upíry evropskými, démonologická rada jak se mananangall zbavit zní: Posolte spodní část, než se horní vrátí, upírka se nedokáže spojit a s úsvitem, jako každý takový tvor, zemře. Proto lze stejně jako v Transylvánii i na Filipínách nalézt svazek česneku u dveří či oken.
Konvergence, kulturní vlivy, nebo na těch upírech něco doopravdy bude?
17.6.2009
Raitaro
Raitaro je hlavním protagonistou obvyklého pohádkového příběhu o prazvláštní adopci. Nešlo o častou bezdětnost staršího páru, to se jednou, za velkého sucha, sužujícího úrodu, obrátil chudý japonský rolník Bimbo k Buddhovi s vroucí modlitbou o déšť. A byl vyslyšen. Spustil se liják, udeřil hrom a když se na to místo Bimbo podíval, leželo v trávě mimino. S manželkou se ho ujali a pojmenovali Raitaro, což znamená Dítě hromu. Byl to akt nejen záslužný, ale i po zásluze odměněný, protože jak od té doby hrozilo sucho, Raitaro přivolal déšť. Činil tak hezkou řádku let, učinil z chudého malorolníka Bimba bohatého velkostatkáře, načež v den osmnáctých narozenin poděkoval adoptivním rodičům za jejich péči, proměnil se v bílého draka a odletěl.
28.6.2009
Pardžanja
V indických Védách býval uváděn jako bůh deště a bouře, zosobněný bouřkovým oblakem. Jako mnoho méně populárních božstev ve všech světa končinách to vzdal a spojil se s úspěšnějším konkurentem téhož oboru. V tomto případě s bohem stejného oboru, tedy počasí, navíc však i Stvořitelem a bohem nejvyšším, Indrou.
6.7.2009
Akkorokamui
Tahle obrovská, sto metrů dlouhá chobotnice červené barvy pochází ze severu Japonska (tedy z moří kolem něho) a z pověstí Ainů, původních, dnes už nepočetných obyvatel Japonska.
13.7.2009
Sisiutl
Mořští hadi tu už kdysi propluli, tenhle příbuzný je ze západního pobřeží severní Ameriky a objevili ho Kwakiutlové. Má dvě hlavy na každém konci těla (podobně jako amfisbéna), plus další, lidskou, uprostřed. Hodí se, protože Sisiutl zvládá umění metamorfózy, a to – v nejčastěji zaznamenaných případech – v člověka. Také v lososa, případně samovolně plující kánoi. Umí též markantně změnit velikost, z několika centimetrů v obludu, schopnou ucpat ústí zálivu. Už pouhý pohled na něho může způsobit petrifikaci, čili zkamenění.
Není divu, že tak schopné monstrum se stalo pro Kwakiutly častým vzorem pro různá, především ochranná zobrazení, ať už malby či plastiky. A modelem pro samotnou obludu se pak nejspíš stal hroznýšek červený, kupodivu suchomilný (jinak ovšem dobrý plavec, to se nevylučuje) a nepříliš velký had s malou hlavou a ocasem té hlavě podobným. Při obraně, kdy se stočí do klubka, vystrkuje místo hlavy právě ocas, pokouší se jím útočníka zahnat – a i když do něho schytá nějakou tu ránu, je to mnohem lepší a životaschopnější, než je sbírat do lebky.
Sisiutlovu taneční masku vyřezal z cedrového dřeva Oscar Matilpi. Vyfotil Kabuto 7 at English Wikipedia [Public domain], via Wikimedia Commons
13.7.2009
Teggie
Příbuzný skotského monstra z jezera Loch Ness, žijící pouze o nějaký ten kilometr jižněji ve Walesu a v jezeře Llyn Tegid. Poprvé byl zpozorován roku 1920 a jako všichni jeho příbuzní je popisován coby velmi podobný druhohornímu plesiosaurovi. Případně krokodýlu. Povídá se také, že obluda je původem čarodějnicí ze sto kilometrů vzdálené vesnice Pontrhydfendigaid (kde se, mimochodem, narodil první Velšan, který vylezl na Mount Everest, horolezec Caradog Jones). O Mari Berllan Bitterové se už za jejího života říkalo, že se umí proměnit v zajíce, jak vidno zvládala toho pravděpodobně více.
13.7.2009
Huallallo Carhuincho
Huallallo Carhuincho býval hlavním bohem Yauyiů, obyvatel incké provincie Huarochirí. Coby božstvo vulkanické rád chrlil oheň a rád se živil lidmi. Za tímto účelem stanovil jednoduchou porodní politiku: každá yauyitská rodina směla mít pouze dvě děti, přičemž jedno z nich muselo být obětováno. Za jeho panování ve vysokohorském kraji panovalo přímořské podnebí.
Nikdy ovšem není zaručeno, že bůh, ať už má jakékoliv vlastnosti i moc, bude vládnout věčně. Sopečného lidožravce sesadil z trůnu Pariacaca. Ten se zrodil na vrcholu hory z pěti vajec v podobě pěti sokolů, kteří později metamorfovali v pět mužů. Kromě jiného se stali předky pěti lidských rodů, ale to už tak v demiurgických mýtech bývá. Především však vyhlásil(i) válku starému bohu kraje.
Proti jeho ohni zvolil jako zbraň vodu.
Coby osoba pěti osob spustil déšť z pěti stran, déšť červený a zlatý, zářící jako blesky. Ale Huallalův plamen takhle zvládnout nemohl, starý bůh soptil až do nebes. Pariacaca sílu svého protivníka nepodceňoval. Vyslal jedno ze svých já (jménem Llacsa Churapa) aby zbořením hory vytvořilo přehradu, pršel pak do ní, až ji naplnil a vodní masou ze vzniklého jezera protivníkův oheň uhasil. Blesky pak hnal Huallalla až do nížin. Než se mohl v klidu ujmout moci, musel ještě porazit démonku Mana Namce (jíž vyprovodil na západ do oceánu).
Celý tento příběh, zaznamenaný v Rukopisu z Huarochirí, představuje obvyklou výměnu kultur, kdy zemědělce vytlačili kočující pastevci; v tomto případě šlo mimochodem nejspíš o příslušníky stejného národa, jen různých způsobů obživy, což se tak často nepřiházívá.
20.7.2009
Knocker, alias Bucca Boo
Straší, i když nejlepší období kariéry má bohužel za sebou – v cornwallských dolech. Zlatou dobu pro něho znamenalo osmnácté a devatenácté století, než se doly v oblasti vyčerpaly.
Pidimužíci s velkým skobovitým nosem a tenkými končetinami žijí (dnes už jen přežívají) v nejhlubších a nejtemnějších místech. Stejně jako u jejich středoevropských příbuzných bylo možnost získat jejich přízeň malými dárečky (nejčastěji v podobě jídla) pokládanými v odlehlých partiích dolu; stejně tak ovšem nesnášeli, když se je někdo pokoušel špehovat. Případně označovat místa v dole znamením kříže. Následkem takové činnosti bývala samozřejmě smůla, jež začala dotyčného havíře pronásledovat. Nedoporučovalo se klení a pískání. Jinak byli knockeři mírumilovní a přející, ťukáním označovali horníkům slibná ložiska kovu. Mají jednoduchý smysl pro humor, jehož nejčastějším projevem bývalo náhlé juknutí, doprovázené šklebem.
O jejich původu se vypráví různé zkazky, zajímavá je ta, podle níž byli duchy Židů, pracujících v dolech v klatbě, případně obvyklá britská teorie, popisující takovéto skřítčí národy jako duše těch, kteří nejsou dost dobří pro nebe, ale ne tak špatní, aby skončili v pekle.
Waleští příbuzní knockerů se jmenují coblynau, chovají se obdobně, jen jsou více otravní a méně užiteční (což neznamená, že by nepomáhali vůbec, jen je to buď tolik nebaví, nebo mají s lidmi horší zkušenosti). Styl jejich oblékání diriguje, jako u většiny evropských permoníků móda, respektive momentální styl pracovního oděvu havířů.
29.7.2009
Nuno sa Punso
Trpaslíci filipínského folklóru, malí dědulové s dlouhými plnovousy. Žijí většinou v mraveništích a termitištích (také ovšem v dírách na březích řek či pod velkými balvany) a jak se zdá, stávají se strašidly pedagogickými, zjevují se totiž často dětem. Zvláště pak, pokud tyto ničí jejich příbytky. Příkladně za rozkopnutí mraveniště sesílají kletbu v podobě oteklé nohy. Podobně se starají i o dospělé, Filipínci si v nunech našli bytosti, zodpovědné – kletbou, jak jinak – za nejrůznější nemoci. Nunové pracují jednoduchým způsobem – jak se oběť přiblíží na dopliv, plivnou a dílo je hotovo. Libovolné, ať už jde o bolest kterékoliv části těla, zvracení krve, nebo nadměrně chlupatá záda, za všechno mohou oni.
Jak už to u podobným tvorů (připomenu naši polednici) chodí, existuje řada opatření, jimiž lze nebezpečí kletby eliminovat. Například zákaz dětského vycházení mezi polednem a třetí hodinou odpolední, včasný návrat v podvečer a důležitá upozornění vyhýbat se místům, kde by nunové mohli žít. Jinak musí nastoupit lékař. Nebo v souladu s místními tradicemi léčitel, zvaný albularyo, který provede příslušné obřady. Rodina prokletého pak nuny podplácí, ať už potravinami, nápoji, či drobnými dárky. Pokud to nefunguje, lze nuna chytit a rozmáčknout mu hlavičku mezi prsty. Spolehlivě to zabírá, na druhou stranu tím můžete vydráždit trpaslíkovy příbuzné a kamarády. Což už na první pohled není zrovna nejlepší situace.
2.8.2009
Wulver
Na Shetlandských ostrovech býval k nalezení nezvyklý druh vlkodlaka. Wulver byl povahy mírumilovné, vlčí hlavy a chlupatého lidského těla. Sedával na skále u moře, chytal ryby a občas úlovkem podaroval některou chudou rodinu. Bohužel ho už nějakých sto let nikdo neviděl.
2.8.2009
Parandrus
Na konec ještě jedno stvoření ze středověkých Bestiářů. Jak bývalo zvykem, žilo v Etiopii, z obludologického hlediska středověkém ekvivalentu starověké Indie. Čtvernožec velikosti vola, barvy medvěda a s kapitálním parožím. A dlouhou srstí. Popis by to byl sice nedokonalý, ale aspoň trochu dostačující k identifikaci, kdyby tarandus neuměl navíc měnit tvar. Podle Plinia (který ho objevil ve Skýtii) sice jenom barvu, ale i to ke zmatení stačí.
Parandros na ilustraci pochází z Harleyova bestiáře, díla, sepsaného ve třináctém století a dnes ulochovaného v Britském muzeu, See page for author [Public domain], via Wikimedia Commons
2.8.2009
Rarášek
Rarášek patří do početné chásky domácích pomocníčků (neboť jak známo, člověk je nátury od natury líné, proto vymyslel pluh, parní stroj, propanbutanový vařič či penzijní připojištění). Přesněji k domácím pomocníčkům domácím, čili tuzemským. I když to s prací někdy nijak nepřehání, na rozdíl od plivníků, šotků či diblíků. Někdy vyloženě jen škodí a jindy pouze straší. Jakoby tu do jednoho hnízda usedlo několik bytostí, což může být tak trochu pravda, pravděpodobnější ovšem je, že rarášek prošel onou dlouhou cestou degradace z domácího bůžka k nebezpečnému čertíkovi a v různých krajích přitom různě zabloudil. Pročež se i s ním někde můžete setkat jako s plivníkovsky černým zmoklým kuřetem, zvracejícím zlato nebo kvalitní pšenici. Běžnější formou je ale trpaslíček s červenou čepičkou, malý chlapeček černý jako půlnoc se svítícíma očima, nebo skřítek. Případně něco zvláštního, jak se za chvíli dozvíte.
Tradovalo se, že ten, kdo ho měl při sobě, míval štěstí ve hře, stejně jako varování před klením, proklínaný rarášek pak může klejícímu způsobit nepříjemné dermatologické potíže. Někde (v Labyrintem tajemna se praví, že v Horních Štěpanicích) doporučovali přivázat se ke stolu; ne že by snad rarášek po vzoru Sirén zpíval, ale tahle praktika prý od jeho kouzel pomůže. Jeden z nejznámějších rarášků, Zvíkovský (který není výmyslem Ladislava Stroupežnického, ale jím využitou pověstí), děsil, coby slušně vychované a tradice ctící strašidlo, návštěvníky zmíněného hradu, odpočívající v pokoji pro hosty, v běžnou služební hodinu, čili o půlnoci. Záslužnou – bohužel pozdní – činnost vykonal další jihočeský rarášek, který na Českém Krumlově zadávil pomateného nemanželského syna císaře Rudolfa, který v tamním azylu rituálně zavraždil svou milenku.
Poznamenal jsem cosi o vzhledu. Ne vždy měl rarášek tvar antropomorfní, případně drůbeží. Na jižní Moravě byl pozorován v podobě velké létající ryby, po dračím způsobu chrlící oheň a s ocasem ze stejného materiálu – tady je možná vidět jedna z posledních indicií, naznačujících, že šlo původně o domácího bůžka, neboť těm element ohně (v podobě rodinného krbu) začasto přináležel.
Místní raráškovou formou je pavůzník, stvoření příbuzné jihomoravskému poletuchovi. Při letu prý připomínal ohnivý snop. V České Třebové sídlil na vrbě, v jiném kraji na olši – ten se však nedočkal šťastného konce, byl zastřelen a při ohledání zjištěno, že má po těle šupiny jako kapr. Šupinami se ovšem kromě ryb chlubí i plazi a k mýtickým plazům patří i draci, takže se nám to trochu zamotává.
16.8.2009
Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem
Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů
Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde
obsah
předchozí část
následující část
