Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část třicátá třetí

Héra

Héra

První dáma řeckého panteonu strávila, stejně jako její sourozenci, část existence v otcově žaludku; tehdejší nejvyšší bůh Kronos se tímto způsobem jistil před státním převratem. O čemž se tu už vyprávělo. Povídá se také, že se narodila na ostrově Samu (nebo v Argu), že byla vychovávána Temenem a Hórami v Arkádii. A že ji, sotva se podruhé objevila na světě, unesla bohyně Tethys a internovala až na kraji světa v nekonečných vodách Ókeanu, kde ji také začal Zeus po vítězství své strany, navštěvovat. A svádět. Jiné verze přiznávají, že nemusel cestovat tak daleko, že ji našel v krétském Knóssu či na argolidské hoře Thornaku, v každém případě k ní novopečený nejvyšší bůh definitivně pronikl až v podobě kukačky, nechal se útlocitnou bohyní vzít do náručí, a teprve potom se ukázal v pravé podobě a konal.

Ve vší počestnosti si ji potom vzal, strávil s ní tři staletí trvající svatební noc, načež ji usadil na zlatý trůn vedle svého a spokojeně vládli světu bohů a lidí. Ehmm, spokojeně …

Héře se dostalo funkcí s rolí partnerky nejvyššího boha souvisejících, byla ochránkyní manželství, zajišťovala budoucí potomstvo a pomáhala při porodech. Ze své skutečné minulosti si přinesla výsadu udělovat věštecké dary lidem i zvířatům, a nenápadně také svůj někdejší vliv na počasí, konkrétně větry, jak prozrazuje její intervence v případě Aiolově. Zasvěcená jí byla kukačka (důvod výše), páv a jeřáb. Také granátová jablka, coby symbol plodnosti. Uměla měnit podoby, ovládala bouře, mlhy i jiné meteorologické jevy.

Manžel se s ní často radil o závažných věcech, o nichž neměli ostatní Olympané ani potuchy, plnil jí téměř všechna přání, protože jinak hrozila monumentální hádka, které se, jako většina mužských, raději vyhnul. Pokud ovšem Héra zkřížila jeho plány – jako tomu bylo pronásledováním Hérakla – z titulu funkce si to s ní uměl vyřídit. A tak, třeba ve zmíněném případě, skončila na čas spoutaná zlatými řetězy. Se zlatými náramky a s kovadlinami na nohou také visela na nebesích i po nevydařené vzpouře, kterou spolu s Apollónem a Poseidonem vedla proti Diovi, tahle scéna může souviset i s historkou, v níž ji Héfaistos lapil do jím vyrobeného zlatého trůnu a odmítal uvolnit dříve, než se přizná kdo je jeho skutečným otcem (překvapivě nikdo).

Z manželského lože vzešli totiž pouze tři legitimní potomci: bůh války Árés, právě kovář Héfaistos a věčné mládí Hébé, která podle některých autorů nebyla potomkem Diovým, ale Héřiným parthenogenním. Někdy je připomínána i čtvrtá dcera Eileithýia. Aby to nebylo jednoduché, vedou se šeptandy i o ostatních dětech, (Héfaistovým otcem také mohl být Talós, synovec Daidalův, ale tahle pověst je ještě zapomenutější, než ta o parthenogenezi). Varianta samopočetí předpokládá, že i Hébé vznikla, když se Héra dotkla salátu, zatímco Áres s dvojčetem Eridou po sáhnutí na jistou květinu. Ale řecké mýty často připomínají proslulé české pavlače.

Oficiální verze ovšem hovoří hlasem jasným, stejně jako v případě zástupu manželových levobočků, které, včetně matek, pochopitelně, Héra z celého srdce nenáviděla a pronásledovala. S Héraklem, jak známo, jí to příliš nevyšlo, většinou ovšem její akce proti mužovým milenkám měly úspěch. V podobě stařenky například namluvila těhotné Semelé, že otec budoucího dítěte by se měl ukázat ve své pravé podobě, ať dokáže, že nic neskrývá – to skončilo Semelinou smrtí a donošením syna Dionýsa v Diově stehně. Nejhůře se vyřádila na dětech libyjské královny Lamie, které bez milosti pobila a matku proměnila v příšeru. Své si svého času vytrpěla i Létó, matka pozdějšího spoluspiklence Apollóna.

Jiné děti ovšem dovedla chránit, často stejně nemilosrdně, jako trestala Diovy nemanželské. Takový Athamas, boiótský král, který se oženil s Héřinou kopií Nefelou, to poznal z obou stran, jednak se do něj nejvyšší bohyně pustila kvůli jeho chování k Nefeliným dětem Frixovi a Hellé, jednak proto, protože nezakročil proti Ínó, když v jeho domě vychovávala Dionýsa.

Nejvíce se připomíná její přítomnost v mýtu héraklovském a paridovském, což jsou příběhy dostatečně známé, takže se o nich rozepisovat nebudu, pouze připomenu, že v případě největšího z Diových lidských synů se postarala o to, aby se dříve narodil jeho nevlastní bratr, zatímco u kořenů trojské války musel Paris volit boží královnu krásy mezi Hérou, Athénou a Afroditou, což dopadlo jak dopadnout muselo, totiž Afroditiným vítězstvím. A následnými intrikami poražených, které to nechtěly nechat být. Známý výjev je, mimochodem, mytologickým nepochopením mytologie, Paridův soud totiž nepředstavuje trójského prince, předávajícího jablko nejkrásnější bohyni, ale nejspíš Hérakla přijímajícího jabloňovou větev od Hesperidek (Trojjediné bohyně).

V holé skutečnosti představovala Héra nejvyšší bohyni ustupujícího matriarchátu, Měsíční božstvo, které museli Helénové porazit. Byl to běh na dlouhé tratě, trvalo mnoho generací lidských a čtyři božské, než Velká matka definitivně odešla ze scény. Tento vývoj není na první pohled vidět.

Kukačka prý mohla znamenat, že někteří helénští uprchlíci, kteří se uchytili na krétském a mykénském dvoře, se zachovali jako kukaččí vejce a zosnovali spiknutí, (boha, svádějícího v podobě kukačky můžete najít i v indické v Rámájáně – tam je jím Indra -, čili kořeny mohou být opravdu hluboké). Znásilnění a jím přinucení ke sňatku už hovoří jasněji. Podstatnou stopou je i zmíněná Héřina výsada obdarovávat věšteckým darem, protože věštecké schopnosti byly jednou z posledních výsad, které ženám po dórské invazi zůstaly.

10.2.2008

Nefelé

Tuto obyvatelku několika řeckých mýtů jsem nemohl nezařadit za Héru. Byla totiž – alespoň do vzhledu – její věrnou kopií, však také smysl její existence spočíval v dublérství. Ale vezměme to od počátku.

Když Zeus očistil z vraždy Lapitha Ixióna (který přichystal past pro svého nastávajícího tchána Éionea, a jehož nižší bohové očistit nechtěli), pozval ho také na Olymp a ke svému stolu. Těžko říci, co k tomu nejvyššího boha vedlo, Graves připomíná, že nejspíš stejná povaha obou záletníků. Jisté je, že Ixión se nerozpakoval svádět samotnou Héru, což byla do nebe volající troufalost, která mu nemohla projít. A neprošla. Zeus čtoucí myšlenky svého hosta, stvořil z oblaku Héřinu kopii, vmanévroval Ixióna do sexuálního dobrodružství a v nejlepším ho jakoby náhodou přistihl. A mohl exemplárně potrestat.

Jak se ještě praví v mýtu o Kentaurech, stali se Ixión s Nefelou rodiči prvního z nich.

Falešná Héra nějaký čas zůstávala na Olympu, než pro ni ta pravá našla vhodného manžela, boiótského krále Athamanta. Zpočátku to vypadalo dobře, zvláště poté, kdy Nefelé porodila králi tři děti, Frixa, Leukóna a Hellu. Jenže … ano, vstupujeme do největšího dobrodružství řecké mytologie, do propletence bohů, hrdinů a odvážných činů, do legendární cesty za zlatým rounem. Nefeliny děti stály na jejím počátku. Athamás se totiž zamiloval do Inó (která mu tajně porodila dva syny, Learcha a Melikerta). Nefelé si postěžovala Héře, ale i když se nejvyšší bohyně za ni postavila, Athamás i Inó měli svou zemi dokonale zpracovanou. Namísto toho, aby se dočkala Hérou posvěcené likvidace nevěrného manžela, zjistila Nefelé s hrůzou, že se boiotští chystají obětovat jejího vlastního syna Frixa (což zařídila Inó podplacením poslů z věštírny). V předposlední chvíli ho zachránil Hérakles – později popluje nějaký čas i s Argó – a v minutě poslední Héra, která pro děti své dvojnice poslala okřídleného zlatého berana.

Jako bohyně oblaků (co jiného, když byla z této matérie stvořena), ještě Nefelé nepatrně zasáhla do Héraklovy bitky s kentaury, když se silným deštěm pokusila zneschopnit hrdinův luk a znemožnit mu pohyb. Příliš se jí to nezdařilo.

17.2.2008

Jalpari

Nebezpečí číhá všude. A vodníci snad nejsou jen na Sahaře a kdo ví jestli. V indickém Pandžábu můžete v blízkosti říčních toků narazit na jalpari, vodnice, které jsou (jak už se děje ve folklóru celého světa), celé žhavé vstoupit do svazku manželského se smrtelníkem. Tak žhavé, že při lovu na potencionálního partnera někdy tohoto prostě zabijí.

24.2.2008

Judy

Tyhle příbuzné bulharských samovil se objevují převážně v Makedonii a v rodopském pohoří. Jak už u slovanských víl či rusalek bývá zvykem, lze je často spatřit, jak si na březích vodních toků rozčesávají vlasy, stejně tak i rády tančí a kdo ze smrtelníků se dostane do jejich kola, stává se začasté minulostí. Nejsou to dívky zrovna vábné, jejich těla připomínají hady, povaha taky není bez chyby. Do jejich rozpuštěných dlouhých vlasů se někdy chytají plavci; je v tom samozřejmě úmysl, protože judy, jak je u podobných bytostí zvykem, topí lidi.

24.2.2008

Vadatajs

U nás má takové věci v referátu především bludný kořen (i když spolupráce jiných bytostí se nezříká), v Lotyšsku se o bloudění starají vadatajs. V lidské podobě třeba číhají na křižovatkách a posílají poutníky do špatné odbočky, častěji ovšem metamorfují do tvarů zvířecích. A vodí lidi za nos.

24.2.2008

Pták Ohnivák

Pták Ohnivák

Opeřenec, dobře známý díky Karlu Jaromíru Erbenovi, není jen hrdinou Stravinského baletu, Jeršovova Koníčka Hrbáčka nebo řady ruských pohádek, ale i folklórní (a původně mýtickou) figurou Východních Slovanů.

Stejně jako mnoho jeho souputníků, i on se narodil kdysi dávno za časů pohanství a očividně patřil k bytostem ohnivého elementu, od těch dob se ovšem mnoho zapomnělo. Erbenovská představa ptáka, který přilétá z dalekého království, aby kradl zlatá jablka, nebude z těch nejstarších, (v nichž se odráží i perské a arménské vlivy); původní Žar-ptica (ať se držím originálního jména) byl velkým ptákem barvy plamenů, tedy rudé, zlaté (žluté) a oranžové, domovem ve vzdálené zemi. Ve shodě s pozdější pohádkovou vulgarizací ho nebylo jednoduché polapit, pokud se to povedlo, mohl svého majitele obdarovat štěstím nebo ho přivést do záhuby. Tato mýtická loterie bývá celkem běžná, stovky hrdinů celého světa často vyrážely na obdobné výpravy s podobně nejistým výsledkem. V našem případě to obvykle byl nález jednoho jediného pera (které dokáže dobře osvětlit i velký sál), následuje strastiplná pouť, která prověří především morální kvality vyzvaného. Svatý grál budiž tím příkladem nejznámějším.

3.3.2008

Beyla

V severské mytologii byla Beyla nejspíš patronkou běžných denních prací, pravděpodobně proto není nijak známá. Ví se o ní, že s manželem Byggvirem patřila k týmu boha Freyra, pročež se předpokládá, že šlo o elfy. Některé výklady jdou trochu dál a z podobnosti jména Beyla a slova bee, odvozují, že dotyčný manželský pár má na svědomí medovinu a pivo.

16.3.2008

Tunek

Je čtyři metry vysoký, děsivý, velmi rychlý a žije v ledových polích, inuitští lovci tuleňů ovšem mohou svého patrona někdy spatřit v mlhách, jak ve svém kajaku vyráží na lov.

16.3.2008

Haili'laj

Strašlivý a neúplatný démon, přinášející epidemie, připlouvá ke kanadským Haidům pod velkými plachtami v kanoi zhouby, ne náhodou podobné evropským lodím, jejichž plavci seznámili Indiány s kdečím, hlavně však s neštovicemi.

16.3.2008

Vari-ma-te-takere

Polynéský vesmír je velký kokosový ořech. Dutý, a v dutině se nachází podsvětí Avaiki. Svět je to zajímavý a my se do něho vypravíme na krátkou nevyčerpávající exkurzi. Respektive na návštěvu k jednomu z jeho obyvatel.

Až dole u dna, ve stísněném prostoru známém jako Te Enua-teki, kde může sedět jen ve skrčené poloze, takže se její kolena dotýkají brady, sídlí Vari-ma-te-takere, Počátek všeho, ženský démon, matka několika mocných bytostí.

Přesněji šesti. A protože jsme v mýtech, nemusíme pátrat po otci, žádný není. Vari-ma-te-takere přistoupila k mateřství zajímavým, možná trochu bolestivým způsobem. Když zatoužila po potomkovi, prostě si vytrhla kus masa.

Začala na levém boku a tak se narodil Vatea, první člověk (a otec bohů a lidí v jiných mýtech), jehož vzhled byl ovšem trochu jiný, než by antropolog předpokládal. Z levé strany (ano, pracujeme s vertikální osovou nesouměrností, v mýtech ne tak populární, ale přesto se vyskytující) vypadal jako člověk, z pravé jako ryba. Respektive velryba, ale Polynésané nebyli v zoologické teorii zběhlí tak, jako v praxi, takže jim toto faux pas můžeme odpustit.

Coby příbytek dostal nejhořejší oblast oře- vnitřního světa, Te Papa-rairai, Tenkou zemi, později zvanou též Jasná Vateova země, Te Enua-marama-Vatea.

Jeho mladší bratr z pravého boku, Tini-Rau, byl co do vzhledu Vateovi podobný, jen jeho rybí polovina patřila jinému druhu. Bydlel o patro níže, v zemi Motu-tapu, zatímco další dítě z levého boku, Tango, se nastěhoval na první volnou (tedy následující) adresu, do Země rudých papouščích per, Motu Tapu.

I další dvě děti Vari-ma-te-takere zajistila pozemky; Tumu-teananoa dostalo čtvrtou zemi Te Parai-tea, Raka se stalo vládcem a otcem větrů, které z jeho země Hluboký oceán, Moana-irakau, fičí z otvorů na horizontu na tu naši. Děr je dvaatřicet, Polynésané je dobře znali, protože jim pomáhaly při navigaci, a já tuhle kapitolu přeskočím, protože je docela zajímavá a tudíž je kandidátem na samostatné povídání.

Posledním potomkem, který se narodil v podstatě proto, protože levá Vari-ma-te-takerina strana trpěla víc a bylo třeba bolest rozložit, byla Tu-metua, která zůstávala s matkou v Te Enua-teki. Jako dítě nejmladší (byť původně jen do počtu), stala se dítětem nejmilejším. Domlouvala se s matkou pomocí posuňků, (jinou, než znakovou řeč v těch místech neznají) než se stala manželkou slunečního boha Ra.

23.3.2008

Adaro

Duše Melanésanů je složená ze dvou prvků. Tím prvním je aunga, dobrá část, která po smrti odchází na lepší místa, zatímco adaro špatný kousek) je duchem, strašidlem v onom obecném smyslu slova.

Na Šalamounových ostrovech si legendu o adarovi ještě trochu vylepšili. Učinili z něho zlého vodního démona, napůl člověka a napůl rybu, s žábrami za ušima, rohem tvaru pověstné žraločí hřbetní ploutve a ostrým rohem mečouna na hlavě, s ploutvemi na nohou. Žije prý na slunci a cestuje na zem v duze. Po lidech háže jedovaté létající ryby, zásah sice nemusí skončit smrtí, silnou nevolností určitě.

30.3.2008

Habaek a jeho dcera Yuhwa

Hraniční řeku Amnokkang, oddělující korejský poloostrov od kontinentální Číny (na jejímž břehu se toku říká Ja-lu-ťiang), obýval, jako mnoho jiných po celém světě, říční bůh. Jmenoval se Habaek a měl tři dcery. Začíná to jako pohádka, a taky to má pokračování jako pohádka, však taky pohádky – aspoň ty původní – jsou začasté deformovaným obrazem mýtů.

Takže král, pardon, bůh, měl tři dcery, které se jmenovaly Yuhwa, Hweonhwa a Wuihwa. Té nejstarší se dostalo pocty stát se pramáti královské dynastie země Koguryeo, ale to jsem přeskočil až na konec. Začalo to tím, že solární bůh Haemosu, putující každého dne – další obecná náležitost, tenhle příběh je jich plný – po nebi ve svém slunečním vozíku z východu na západ, si Yuhwy jednoho dne všiml, zamiloval se, a unesl ji. Obvykle to takovou akcí končívá, jenže Yuhwa nebyla obvyklá a vzpírala se, navíc Habaek silně protestoval – samozřejmě ne proti svému budoucímu zeti jako takovému, ale proti způsobu, jakým se ho dobral. Pročež musel sluneční bůh pěkně s prosíkem za tatíkem.

To už Habaekovi vyhovovalo. Došlo pak k oficiálnímu, tolik oblíbenému závodu v proměnách. V prvním kolem Habaek transformoval v kapra, Haemosu ho prohnal jako vydra, další pokus v podobě jelena stíhal sluneční bůh coby vlk, a nakonec, když se říční bůh proměnil v křepelku, kontroval Haemosu metamorfózou v sokola, čímž (očividně mytologicky) nejen vyhrál, ale potvrdil svou božskou nadvládu nad vzduchem, zemí i vodou.

Habaek poté s radostí provdal svou dceru za vysoce postaveného muže, jenže – a takhle už to pohádky nepopisují – Yuhwa tím příliš nadšená nebyla, a než se sluneční vůz znovu vyšplhal na oblohu, utekla z něho a vrátila se zpět k otci. Toho to nepotěšilo, ba přímo rozzuřilo, znemožnil neposlušné dceři mluvit a hodil ji do vody. Tedy vypustil do proudu, ve vodě už přece žili. A opět zpátky do pohádky, čili k osvědčeným vypravěčským trikům – po čase králův rybář zatáhl sítě a vylovil místo hromady ryb dívku, třemi řezy jí otevřel ústa, takže mu mohla poděkovat, vzal ji ke králi Keumwovi, panovník slečnu přijal do svého domu –, načež přichází pro změnu scéna klasicky mytologická, v níž zavržený boží manžel oplodnil manželku v exilu slunečním paprskem.

Po patřičném čase snesla Yuhwa z levého podpaždí vejce. Pro jejího lidského protektora to byl šok. Vejce? To je … nepřirozené. Zrůdné. Zničit!

Nebudu to prodlužovat. Koně ve stáji ho nerozšlapali, divá zvěř v horách ho nesežrala ale naopak chránila; chytrému napověz, hloupého vezmi něčím po hlavě, Keumwa byl to první, takže nemusel ani vidět (i když viděl), jak vejce i přes mraky zahřívá sluneční paprsek, aby mu došlo, že od takových věcí raději ruce pryč. Vrátil vejce matce, a u ní se z něho za příslušnou dobu vyklubal Chumong, pozdější zakladatel výše zmíněného korejského království Koguryeo, jež dle historiků vzniklo sedmatřicet let před Kristem, takže máme dnešní povídání i hezky ukotvené v čase.

6.4.2008

Dýmovec

Ani hustá síť turistických značek mnohdy nezabrání statisticky pravděpodobně ne zcela zanedbatelnému počtu výletníků sejít z cesty, aby po několika minutách/desetiminutách/hodině (dle vlastní zkušenosti škrtněte nevyhovující), začali nervózním zrakem těkat po okolí a zírat do mapy. Jsou lidé, kteří (ano, dobrovolně se k tomu přiznávám), dokáží ztratit cestu i s GPS navigací. Konečně, bloudění má někdy své kouzlo (a bez něho – další osobní vzpomínka – bychom nikdy nenašli les Sláva už jsme venku), a ve Střední Evropě dvacátého prvního století už je málokdy životu nebezpečné.

Bývávalo hůře. Na nepozorné poutníky číhaly bludičky či bludné kořeny. I další, méně geograficky rozšířená, či ne tak populární strašidla. Dnešní návštěvník patří k revenantům striktně lokálním, objevuje se v okolí vesnice Stachy na Vimpersku. Stejně jako jmenovaní měl v popisu práce svádět poutníky z cesty, na rozdíl od bludiček ovšem nelákal na světýlko, ale naopak, snažil se člověka vyděsit natolik, aby dotyčný utekl a orientaci ztratil hrůzou; je to modus operandi mnohem jistější, než spoléhat na zvědavost. Dýmovec sám je výtvorem ďáblovým a objevuje se, jak jméno napovídá, jako mlžná postava, případně vizuální efekt, jež mlha či tma dokáže dát stromům, keřům či kamenům.

20.4.2008

Maahinen

Skřítkové, čili nárůdky bytostí podměrečných, tu a tam škodících a tu tam pomáhajících, jsou rodem s mnoha druhy a celosvětovým rozšířením. Maahiset (což je plurál od jednotlivce, zvaného maahinen) patří Finsku, a k té skupině skřítků, která se na domácí práce nijak zvlášť nespecializuje. Podobně jako britští pixiové nebo lužičtí ludkové, se i maahiset věnují pomoci spíše příležitostné, žijí si svým vlastním životem pod zemí (pročež, dle obvyklých tradic, jsou velmi velmi bohatí). Vzhledem se také nijak neliší od běžných požadavků – jsou mrňaví a oškliví, až na příslušnice ženského pohlaví, které jsou naopak krasavicemi. Mladé skřítky dostávají ostatně tak velké věno, že na tom zase tak nezáleží.

Zajímavější jsou jiné náležitosti, které k maahiset patří. Den každého maahinena trvá padesát člověčích roků, prsty na nohou má obráceně, a levou stranu přehozenou s pravou.

Lidé si je předcházeli, protože rozzlobený a tudíž škodící maahinen kradl děti z kolébek nebo sváděl z cesty, zatímco skřítek spokojený, v dobrém rozpoložení se naopak staral o úrodu. Neboť ta, jak je známo, roste ze země, čímž nad ní maahiset, coby elementu země, náleží správa. Je to koncept na první pohled tak trochu výjimečný, hlubší studium, do něhož se rozhodně nebudeme pouštět, by ovšem prozradilo hluboké kořeny nikoliv flóry, ale mytologie, v níž půda a její plodnost připadá nebožtíkům, v čemž se odráží vegetační cyklus s obligátně na zimu umírajícími, do podsvětí odcházejícími a na jaře ožívajícími a z podsvětí vycházejícími božstvy, stejně jako fakt, že skřítci a trpaslíci vždy patřili k předkům, čili k mrtvým, a tudíž je všechno v nejlepším pořádku.

27.4.2008

Rugidboba

O obilných matkách tu už několik slov padlo, většinou šlo už jen o zástupné symboly v podobě posledních klasů či snopů. Vegetační démoni tohoto typu se ztratili v čase a zůstaly po nich jen tradice, ovšem tradice živé až do dnešních dob. Baltská rugidboba, někdejší bohyně plodnosti, zůstala víceméně svou. Jako ostatní žitné matky přebývala v obilných polích, kde chránila úrodu před přírodními živly. V dávných časech jí obětovali děti, ještě dlouho po změně ritu se tradovalo, že každé dítě, které rugidboba najde na poli, rozmáčkne na prsou. Rituál se ostatně tolik nezměnil, obvyklý poslední snop býval vytvarován do podoby dítěte a polit vodou, to kvůli přivolání dostatečné závlahy pro příští období.

27.4.2008

Kua Fu

Čínský obr Kua Fu je další dnešní bytostí, která má určitý vliv na vegetaci. Na rozdíl od předchozích ovšem žádné hlídání, vystrkování klíčků z půdy na slunce, nic takového. Kua Fu má na svědomí, že určitá vegetace prostě je.

Byl synem démona Kung-kunga, obrem s dechem tak silným, že vyvolával vichřice a bouře. Taky obrem docela sebevědomým, tak sebevědomým, že se jednoho dne rozhodl předběhnout slunce. Závod vyhrál až v cílové rovince, na západě, v údolí, do něhož naše životadárná hvězda každý večer dorazí. Dehydrovaný po usilovném běhu vypil dvě řeky najednou, jenže obrovské tělo si žádá příslušně obrovské dávky, a tak nestačilo a ni to a Kua Fu zemřel žízní.

A to by bylo – ale ne, já zapomněl na zmíněnou určitou vegetaci. Tou se stal hustý les, který vyrostl z hole, jíž obr zabodl do bažiny, a která v ní po jeho konci zůstala a zakořenila.

27.4.2008

Mnohohlavá božstva z Korenice

Větší počet hlav nemívají jen draci nebo obři. U Západních Slovanů, jak už tu kdysi bylo řečeno, se mnohohlavostí pyšnili sami bohové. Třem z nich postavili věřící svatyně v rujánské Korenici, a díky tomu a Saxu Grammatikovi, o nich dnes něco málo víme.

 

Rugievit,

dle jména Pán Rujány, byl co do hlav obdařen nejhojněji. Korenický idol, jak ho Saxo popisuje, měl sedm tváří, sedm mečů u pasu a osmou zbraň v ruce. Taky vlaštovčí hnízdo pod jedněmi ústy, což ovšem nebyl sakrální symbol, ale dílo přírody. Jako jiným jeho slovanským druhům byl i jemu zasvěcen bílý kůň, sloužící k věštbám.

 

Porevit

byl vzhledu trochu střízlivějšího. Neozbrojený, s pěti hlavami. Jeho funkce je dnes dokonale zapomenuta, takže můžeme přejít k poslednímu, a tím je

 

Porenutius.

Porenutiovo jméno prozrazuje, že se zachovalo jen v latinském přepisu. Obecně že soudí, že pravým jménem tohoto božstva mohlo být Perunic, čili Perunův syn. I on měl pět tváří, ovšem jen čtyři na krku, ta pátá shlížela na věřící z hrudi.

 

Tři rujánští bohové nebyli jen doplňkovými lokálními službami, jejich kult se rozšířil i za geografické hranice tehdejšího poloostrova. Zmiňuje se o nich i Knytlinsága, epos o rodu Knutovců, která trojici uvádí pod jmény Rinvit, Puruvit a Turupit, ten poslední by měl být Porenutiem, i když to tak nevypadá. Všem třem prameny připisují i jistou zvláštnost, související patrně se společným dohledem na kult plodnosti. Souložící pár (což je obvyklý rituál, běžný v mnoha starověkých kulturách) nebylo v obvodu města možno oddělit.

2.5.2008

Xana

Xany jsou překrásné asturské vodní víly, žijící, jak už to v podobných případech bývá, v pramenech, vodopádech, lesních bystřinách, zkrátka všude, kde lze vodu nazývat čistou. Jsou menšího vzrůstu, mívají, což je také obvyklá vlastnost vodních panen, dlouhé zlatavé nebo světle hnědé, často kudrnaté, vlasy, které si rády pročesávají zlatými nebo stříbrnými hřebeny. Ze společného evropského dědictví toho pobraly ještě více: například starost o potomky; protože se samy nedokáží o své děti postarat, kradou ty lidské a podstrkují za ně své. Takoví novorozenci se ovšem mnohdy prozradí rychlým vzrůstem. K dokonalému odhalení jejich původu se užívá stejného triku jako ve waleské pohádce o Vaření skořápek, kterou do své sbírky zachytil Joseph Jacobs, a která ukazuje, že víra v xany pochází z dob, kdy ve Španělsku žili Keltové. U ohniště se nechají ležet skořápky z vajec, examinátor se skryje, a když uslyší, jak mimino nechápavě kroutí hlavou a říká: Sto let jsem na světě, ale tolik skořápek u ohně jsem ještě nevidělo, je případ jasný. A aby byl také příjemnější na čtení, připojím ke svému tupému překladu ještě verše z Jacobsovy knihy Celtic Fairy Tales (v překladu Martina Pokorného), které sice nepatří k verzi španělské, ale britské, nijak zvlášť na tom však nesejde. Tam podvržené dítě komentuje situaci následovně:

 

Buk má z bukvic počátek

Z vejce roste slepice

Ale kdy kdo ze skořápek

Vařil oběd pro žence?

11.5.2008

Arkan Sonney

Když někdo chytí tohle těžko polapitelné kouzelné prase, bílé, s červenýma ušima, které dokáže měnit velikost, bude mít štěstí. Aspoň na ostrově Man se to povídá.

11.5.2008

Bakeneko

Bakeneko

Japonské kočky se mohou dobrat zajímavějšího životního cyklu než jejich nejaponské příbuzné. Stačí jim k tomu dožít se příslušného věku, či prožít určitý počet let (není to skoro totéž?), narůst do příslušné velikosti. Nebo si pořídit druhý ocas, respektive mít dostatečně dlouhý, to se potom rozdvojí (a magické kočce se v tom případě neříká lev z českého státního znaku, ale nekomata).

Bakeneko – nebo jeho dvouocasá varianta nekomata – už není roztomilým domácím mazlíčkem, ani neohroženým lovcem myší, much, kosů či parních válců. (Naše kočka se kdysi pokusila ulovit letadlo; když po vražedném skoku dopadla na zem, pozorovala tu hnusnou věc, k jejímuž dosažení jí chybělo málo, jen několik set metrů, obvykle skelným loveckým pohledem, a čekala, až se ten zbabělec snese nížeji. Nepoměr rozměrů jí očividně nechal chladnou.) Bakeneko straší v domě, kde žije, děsí spící majitele, má na svědomí fantomatická světýlka, divné zvuky, a co je nejhorší, dokáže na sebe vzít lidskou podobu. Obvykle své někdejší paničky, kterou utrápí a poté nastoupí na její místo, protože se v kočičí podobě zamilovala do páníčka. Umí také probouzet mrtvé, to když se dostane do místnosti s tělem a nebožtíka přeskočí. Oživlá mrtvola, jako každá správná zombie, je pak děsivé kočce podřízena.

18.5.2008

Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem

Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Mastodon

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv

Poslední změny