Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část třicátá druhá

Quetzalcóatl

Quetzalcoatl

Známý Opeřený had patřil mezi božstva, uctívaná v celé Střední Americe; proto nebude lehké se s ním vypořádat.

Byl synem Ometeotl, což není ani bůh, ani bohyně, ale prvotní princip, dualistická entita obojího pohlaví, žijící mimo prostor a čas. Podle Aztéků měl tři sourozence – Tezcatlipocu, Huitzilopochtliho a Xipe Toteca, a spoustu identit, někdy býval spojován s bohem deště Tlalokem, jindy s větrným Éhecatlem; narážíme tady na obdobný problém, jako u středomořských mytologií, totiž na syntézu mýtů různých národů a kultur.

Původ Opeřeného hada leží nejspíš u Olméků (jména jejich bohů jsou bohužel ztracena), jejich – dnes tak nazývaný – Bůh VII. se honosil podobným vzhledem, totiž hadím trupem a hlavou, a křídly. Jako Kukulkána ho znali Mayové, Quiché mu říkali Gucumatz, Huastékové Ehécatl. Kteréžto osobnosti pro dnešek vynechám, jednak aby mi zbylo místo, druhak proto, abych měl později o čem psát.

Stejně jako mnoho jemu podobných, měl Quetzalcóatl celou řadu funkcí a povinností, byl otcem bohů a stvořitelem, dohlížel na vědy, umění i řemesla, na zemědělce, vládl nad větry a nad světovými stranami (u většiny národů symbolizovaných právě vzdušným prouděním). Spolu s Xólotlem byl součástí dvojitého božstva Venuše, nazývané Tlahuizcalpatecuhtli, v němž představoval jitřenku. Jeho nejslavnější inkarnací byl Ce Ácatl Topiltzin Quetzalcóatl, toltécký král, k němuž se ještě vrátím.

V zajímavém a pro Ameriku typickém stvořitelském mýtu měl Opeřený had podstatnou roli a to hned na dvou místech, respektive ve dvou světech, protože podle Aztéků se k dnešní podobě země dokodrcala přes pět sluncí.

Světu toho prvního, obydleného obry, vládl Tezcatlipoka a právě Quetzalcóatl (respektive jeho jaguáři) byl příčinou jeho konce. Druhému slunci pak panoval on, než se lidé proměnili v opice a svět zničily větry. Ani třetí slunce, nad nímž měl patronaci bůh deště Tláloc, nebylo ušetřeno katastrofy – pro změnu ohnivých dešťů a transformace obyvatelstva v ptáky. To samé v bledě modré, pardon, mokré, platilo i pro následující svět čtvrtého slunce, který postihla potopa a proměna lidí v ryby.

Při pátém pokusu se na trůn posadil sluneční bůh Tonatiuh, lidé zůstali lidmi, respektive Aztéky, a čekají, až i je postihne celoplošná katastrofa, v tomto případě zemětřesení.

Stvoření tohoto světa bylo konsenzem mezi bohy, kteří se v Teotihuácánu rozhodli neponechat už nic náhodě a spojili své síly. Začali od základů; dva dřívější protivníci Tezcatlipoka a Quetzalcóatl proto sestoupili z nebes, narazili však na obludu Tlaltecuhtli, stojící nad nekonečnými vodami. S něčím takovým nepočítali a ani počítat nechtěli, proto se rozhodli obludu zničit. To se jim povedlo (Tezcatlipoka přitom přišel o nohu, což je zvláštní, protože útočili v podobě hadů), roztrhli Tlaltecuhtli vejpůl, z horní části se stala pevnina, ze spodní obloha. Tu, aby nespadla na zemskou novostavbu, podepřeli Opeřený had a Tezcatlipoka v převtělení ve stromy.

V budovatelské jednotě to ovšem začalo brzy skřípat (podrobnostem nechávám místo v příslušné plánované kapitole Stvoření světa), a do jednoho z kompetenčních sporů musel opět vstoupit Quetzalcóatl, to když obsidiánových nožem vyřízl bohům, kteří se rozhodli pro sebeobětování, srdce. Stanovil tak precedent, který znamenal pro deseti tisíce lidí nepříjemnou jistotu rituální smrti stejným způsobem.

Zatím neměl kdo koho obětovat, svět pátého slunce sice fungoval, ale nebyl obydlený. Byl to znovu Opeřený had, koho bohové ze svých řad vybrali, aby tenhle problém vyřešil; bůh se tedy vypravil do podsvětí, aby přinesl kosti obyvatel předchozího věku. Existují nejméně dvě verze příběhu dobrodružné výpravy, v níž se pouhá žádost zprvu souhlasícímu pánu podsvětí Mictlantehuctlimu, proměnila, a ani jedna se mi sem už nevejde. Na konci byl každopádně úspěch, páté pokolení lidských bytostí spatřilo světlo světa – s nepatrným neplánovaným nedostatkem, nemělo co jíst. Což představovalo další úkol pro Opeřeného hada. Zatímco jeho božští kolegové bezúspěšně hledali a bezvýsledně pátrali, Quetzalcóatl si všiml červeného mravence, nesoucího zrno, v přestrojení za mravence černého ho tajně sledoval až do nitra hory Tonacapétl, kde nalezl ohromné zásoby kukuřičných zrn i semen dalších kulturních plodin.

Posledním velkým činem při stvoření světa, který Opeřený had – tentokrát ovšem v podobě větrného božstva Ehécatla – vykonal, bylo seznámení lidstva s alkoholem, o němž si můžete přečíst v povídání o Mayáhuel.

Na začátku jsem vzpomenul ještě slavného toltéckého panovníka Cea Ácatla Topiltzina Quetzalcóatla, středoamerický ekvivalent západoevropského Artuše. Stejně jako legendární keltský král, i Ce Ácatl Topiltzin s největší pravděpodobností skutečně existoval. Aztékové, kteří na své toltécké předchůdce nedali dopustit, ovšem historické události zabalili do složitého přediva mytologických a náboženských vztahů. V první řadě zatáhli do příběhu obvyklého Quetzalcóatlova protivníka Tezcatlipoku a z Topiltzinových rodičů učinili bohy. I z jeho chůvy.

V každém případě se Topiltzin narodil ve vyhnanství po smrti svého otce, odvedl svůj lid z Mexické kotliny, založil Tollán a i z něho byl vyhnán. Mezitím stačil vylepšit kalendář (kterým jsou středoamerické civilizace pověstné), zdokonalit metalurgii a zavést několik důležitých revolučních prvků v zemědělství.

Na pobřeží Mexického zálivu se po prohraném konfliktu s nepřáteli svého otce obřadně upálil, aby se stal Jitřenkou. Nebo vstal z mrtvých, případně odplul přes oceán na východ, což je, díky španělským dobyvatelům, verze nejznámější. Právě ji totiž využil Hernán Cortéz a začal se představovat jako Quetzalcóatlovo vtělení.

 

Ilustrace author unknown, Public domain, via Wikimedia Commons

28.10.2007

Yacu-Mama

Je padesát indiánských kroků dlouhý a obývá brakické vody v ústí jihoamerického veletoku Amazonky. Jako každý takový, čili mořský netvor, je nebezpečný, třeba už jen tím, že se živí nácucem vody v dosahu jeho tlamy a polknutím všeho živého, co obsahuje. Proto se tamní domorodci jistí jednoduchou protiobludní technikou: než vlezou do vody, zatroubí na lasturu; když je yacu mama poblíž, na ten zvuk se vynoří. Nevynoří-li se, není poblíž.

Což neznamená, že trubače nemůže sežrat něco jiného.

4.11.2007

Bukavac

Šestinohé a rohaté vodní monstrum, které straší v Srbsku, kde za nocí vylézá z jezera a pořvává. Taky s oblibou skáče na lidi i zvířata, děsí je a škrtí.

11.11.2007

Drekavac

I Drekavac je křikloun, i když v tomto případě jde o zvuk poněkud jiného charakteru. Jde totiž o duši nekřtěňátka, strašící v Srbsku a Bosně.

I když jde často o bubáka pedagogického, je rozsah drekavacova pole působnosti větší; jako zjevení předpovídá smrt (v podobě dítěte lidem, v podobě zvířete hospodářským zvířatům). Jako dítě se objevuje i u hřbitovů a žadoní u kolemjdoucích o křest. Záznamy ovšem hovoří i o ptačí formě, o tvaru psovité šelmy s trochu delšíma zadníma nohama, také o tělíčku s nepřirozeně velkou hlavou.

Nejčastějším obdobím jeho činnosti je pak časné jaro a v dvoutýdenním období před vánocemi, což by prozrazovalo původně pohanský původ. S ním také souvisí další z drekavacových praxí, někde se totiž realizuje i jako noční můra a ve spánku dusí lidi. Noční můry jsou trochu vulgarizovanou a zjednodušenou formou dvojníků, dvojníci jsou spjati se záhrobím a záhrobí odjakživa s vegetačním cyklem.

11.11.2007

Plakavac

V Hercegovině mu říkají Plakavac, ale podobného tvora znají po celém slovanském území. Vlastně nejen na něm.

V malého ducha se proměňuje duše novorozence, jehož udusila vlastní matka. Nedělá nic jiného, než v noci vstává z hrobu, chodí po domě a pláče.

11.11.2007

Bar Juchne a Ziz

Mají mnoho společného, především tvar, velikost a původ; to třetí se vztahuje ke kulturnímu okruhu, jde totiž o dva obrovité ptáky židovských mýtů.

První, Bar Juchne, je příbuzný Ruchchovi, podobně jako on (i jim podobní poletuchové z jiných končin světa, je takových rozměrů, že když roztáhne křídla, způsobí tím zatmění slunce. Často se připomíná historka o vejci, které vypadlo z jeho hnízda na vrcholku hor. Polámalo na tři stovky stromů a zaplavilo šedesát vesnic.

I když se ten druhý, Ziz, dnes celkem často objevuje v moderních židovských pohádkách, je to tvor více mýtický a méně folklórní, než pták předchozí. Bývá spojován s leviathanem a behémotem, každý z nich představuje to největší ve svém živlu. I on křídly zastíní slunce, velikost v tomto případě ovšem není podstatná, Ziz, byl stvořen jako král a ochránce všech ptáků a bez jeho existence by tito potomci dinosaurů vyhynuli. Což připomíná legendy ještě starší ...

Nejen povahovými, i tělesnými rysy je Ziz blízký perskému Símurghovi, na obrázku, který můžete vidět na Wikipedii, (kde se objevuje ve společnosti behemota a leviathana) ho autor zpodobnil stejně, jako v Íránu modelovali svého ptačího krále.

18.11.2007

Draugr

Ve skandinávském folklóru jsou draugar prostě jen obecným výrazem pro strašidlo, dříve se ale nepřirozené a nadpřirozené bytosti třídily méně ledabyle. Draugr totiž není fantomem bez těla, ale jakousi severskou zombií, oživlou mrtvolou.

V Norsku to mnohdy bývají to duchové utonulých námořníků, kteří přinášejí svým živým kolegům neštěstí, křesťanskou tradicí díky tomu, že sami nemohli být pohřbeni v posvěcené půdě. Motají se ve vodě kolem lodí, v hlavách mořské rostliny (což je obdoba našich vlhkých šosů), někdy se mění na pobřežní kameny, v kteréžto podobě opět číhají na námořníky.

Islandská a starší varianta draugar je kupodivu méně vodnická, obývá staré pohřební mohyly, často se věnuje strašení příbuzenstva, někdy neškodí a jindy naopak útočí na lidi i zvířata. Nevypadají nijak vábně, co taky můžete od mrtvoly očekávat. Pokud se jich chcete zbavit, pomáhá jeden z upírských receptů – setnout nemrtvému hlavu a položit ji na hýždě (draugrovy, ne vlastní) a poté tělo spálit.

18.11.2007

Íris

Iris

Římané dceři mořského boha Thaumanta a Ókeanovny Élektry říkali krátce Iris, což není na první pohled vůbec žádný rozdíl, pro internetové vyhledávače ovšem někdy celkem velký a proto ho poznamenávám hned na začátku. Ale k věci.

Íris byla ztělesněním duhy a jako taková sloužila coby poštovní doručovatelka, podobně jako Hermés vyřizovala boží zprávy. Pro své nižší postavení sice příkazy sama neprováděla, zato si k nim občas něco přimyslela. Zůstanu politicky korektní, když to nebudu komentovat.

Podle některých měla se západním větrem Zefyrem synka Érota; tahle varianta zůstává ovšem daleko vzadu za nejznámějšími rodiči: Afroditou a Áréem, a vychází z hlav básníků, kteří si nejspíš ono lyrické spojení Noci s Větrem a následný vznik světa, vymysleli.

Nenosila jen zprávy, jako kurýrní služba se někdy potýkala i s mnohem rozměrnějšími náklady, například s bednou, v níž přenášela nemejského lva do Nemeje; v téhle verzi mýtu ovšem zvíře nebylo potomkem Echidny a Týfóna, ale stvořené Selenou z mořské pěny na Héřinu objednávku. Mnoho toho ovšem po Íris v mýtech nezůstalo, nebyla postavou ani tragickou, ani hrdinskou, prostě jen dělala svou práci, pročež ji připomínají nanejvýš v komparsu některých slavných legend, iniciativu až nevlastní (šlo o rodinu) projevila snad jen při přímluvě za harpyje, které pronásledovali Argonauté Kalais a Zétes.

S harpyjemi ji mimochodem nepojí jen oficiálně uznávaný příbuzenský vztah, ale i atributy; stejně jako ony, měla Íris křídla (a k tomu heroldskou berlu a džbán vody, v němž nosila vodu pro mraky). Také trochu společnou profesi, i když ne přímo mytologicky. Harpyje totiž svého času létaly jako poslíčci pro krále podsvětí Háda (respektive převážely duše mrtvých do podsvětí).

Pro absenci u významných událostí se také Íris neobjevuje tak často v tehdejším výtvarném umění či zpodobněná do kamene, výjimku tvoří – z pochopitelného hlediska – vázy, na nichž ji naopak můžeme nalézt docela často.

 

Zeus (uprostřed) vysílající své posly Herma a Iris: FRANÇOIS LENORMANT, Public domain, via Wikimedia Commons

2.12.2007

Mari

Baskická bohyně Mari je sice ztělesněním Země, ale jako božstvo nejvyšší vládne i větru a hromu. Proto na sebe někdy bere podobu velkého bouřkového oblaku nebo duhy, jindy cestuje po obloze ve vozíku, taženém čtveřicí koňů, případně beranem. Aby to bylo ještě zamotanější, bývá zobrazována s měsícem za hlavou. A jejím atributem je srp.

S manželem, démonem hromu Maju, měla dva syny, zlého ducha jménem Mikelats a jako protiváhu ducha vlídného, Atarrabiho. Atmosférické poruchy ji provázejí i za její křesťanské kariéry. Jako uctívaná bohyně se dočkala i této, převtělila se do Svaté Mariny, ochránkyně před kletbami a bouřemi.

2.12.2007

Chlupáč od Jezurů

Zatímco v Londýně měly prostitutky strach z Jacka Rozparovače, v Praze v podobném oboru kdysi působilo strašidlo, známé podle toho místa jako Chlupáč od Jezurů. To místo – hostinec zvaný jak bývá zvykem podle majitele, podnik pověsti nevalné (nebo bráno z druhé strany, vyhlášené) se nacházelo v Konviktské ulici a patřilo k vykřičeným místům opravdu nízké kategorie.

První obětí plavě chlupatého bubáka mužské postavy a kolíbavé medvědí chůze, s vousy až do pasu, se stala lehká děva s přezdívkou Jikavec, strašidlo k ní – opět po medvědím, po čtyřech – vyšlo ze tmy tamního dvorku, před dívkou se postavilo a chystalo se ji škrtit. Hrůza způsobila své, a když napadená začala ječet, chlupáč se ztratil, zato přiběhlo osazenstvo hospody. Nevěřili sice vyděšené prostitutce ani slovo, ale stejně, pro legraci, dům prohledali. Pochopitelně bez výsledku. Jikavec, neschopna práce, šla raději spát. Jenže po půlnoci přišel chlupáč znovu, do jejího pokoje a ráno … ráno ji našli s podlitinami na krku a ukousnutou špičkou nosu.

Ale živou. Historka měla i víceméně dobrý konec, protože slečna zanechala řemesla (co jí také zbývalo?) a živila se od té doby poctivě. Čímž to skončilo pro ni, ne ovšem pro další dámy. Po čase se totiž chlupáč objevil znovu – premiérové zjevení mimochodem nikdo nepovažoval za nadpřirozené, ale za akci nějakého, nejspíš nespokojeného klienta, zaměřeného právě a jen na Jikavce – a jal se děsit všechny zaměstnankyně. V pokojích a zejména na dvorku, kde se kdysi zjevil poprvé.

Po čase rozšířil pole působnosti i na obdobné sociální zařízení U Silbernaglů, kde se choval stejným způsobem, děsil, shazoval dívky ze schodů a škrábal je drápy. To už se jeho existence stala věcí veřejnou a hlas lidu pravil, že dozajista vychází z Vltavy. Ani pro důvod jeho řádění se nemuselo daleko: jak U Jezurů, tak U Silbernaglů dříve než prostitutky chodívali lidé mnohem vznešenějšího poslání; první hospoda se nacházela v někdejší faře vedlejší kaple Svatého kříže, druhá vznikla adaptací kostela Svatého Jana.

9.12.2007

Falkenhund

U Jablonného v Podještědí, ze zříceniny hradu Starý Falkenburg, vybíhá, jak se na správného ducha sluší, každého večera velký černý pes s dlouhým huňatým ocasem. Prohání se po okolí, aby k ránu opět zalehl do pelechu. Jako mnoho takových, má fantomatické zvíře ověřený a dobrý původ – jde prý o zakletého rytíře.

9.12.2007

Červený mužík

Skřítek v červeném plášti, zvaný Červený mužík, je jedním z mnoha strašidelných obyvatel podzemí zámku ve Slezské Ostravě. Jako mnoho takových prostor, i tamní sklepy prý skrývají poklady. Skřítkovi (podle některých verzí ovšem černému, to už tak bývá) tedy dělá společnost obvyklý černý pes s ohnivýma očima, zlatá kachna s kachňátky a želený rytíř, čili dobře známé figury, najímané za účelem střežení depotu.

Červený mužík ale nepůsobil jen na zámku, je spojen i s pověstí, která je pro ten kraj tak typická, že typičtější být nemůže, totiž s objevem černého uhlí, respektive s objevem jeho užití jako velmi výhřevného topiva. Skřítek v sáňkách, tažených malým koníkem, se jednou zastavil u chudého, leč poctivého kováře, nechal si tahouna okovat a protože chudý, leč poctivý kovář neměl dost dřeva, aby rozpálil výheň, poradil mu, ať do ohniště naháže to černé kamení z pole za domkem. Což chudý, leč poctivý kovář učinil, koně okoval a technologii přijal za vlastní, díky čemuž brzy ztratil přídomek chudý. Bohatý a poctivý také nezůstal dlouho, když pod nátlakem nabídek zámeckých pánů prodal objev uhlí i pole, načež se jeho existence v příběhu končí obvyklou moralitou: peníze se rozkutálely, lehce nabyl, lehce pozbyl a tak podobně. Červený mužíček ještě v nově vzniklých prvních uhelných šachtách způsobil první důlní neštěstí a odcestoval, nejspíš do dalších místních pověstí.

9.12.2007

Gwyllgi

Z blížících se dnů volna prosakuje atmosféra lenivosti a nějak se mi nechce nic vymýšlet, proto jen opíšu nastavení z minulého týdne, čili: jeden pes, jeden duch a něco o skřítcích, jen změním zemi. Na Británii.

Ten pes straší ve velšském městečku Laugharne na pobřeží carmathenského zálivu. Gwyllgi je vlastně běžný příslušník své čeledi, fantomatický pes s ohnivýma očima, běhající nocí po staré cestě z hradu k městu.

16.12.2007

Old Jacobus

Ve skotském kraji Dumfriesshire se nachází sídlo jménem Rammerscales, které si vystavěl někdejší lékař ruské carské rodiny James Mounsey. Utekl domů po převratu, při němž byl sesazen zánovní car Petr III. (a který zorganizovala jeho manželka Kateřina, později Veliká); aby zmátl tajné agenty, které měl – nebo si to aspoň myslel – v patách, předstíral svou smrt i pohřeb, každá místnost v jeho sídle měla dvoje dveře, aby mohl snadněji uprchnout …

Stihomam se ho nejspíš držel i po smrti, protože začal ve svém domě, přesněji v knihovně, strašit. Jako tradicí dbalý britský duch vydržel dodnes. Například v dobách nepříliš vzdálených, za druhé světové války, kdy byla v Rammerscales ubytována škola, vyděsil nezvané podnájemníky tak, že se raději z útulného domu přestěhovali do stájí.

16.12.2007

Spriggan

Sprigganové jsou příslušní do Cornwallu a příbuzní pixiům (po kornvalsku piskiům). Čili skřítci, ovšem nijak se nesnažící pomáhat, ba právě naopak. Straší v opuštěných zříceninách, u mohyl a menhirů, mají na svědomí špatné počasí, špatnou úrodu, špatný zdravotní stav. Často také zaskakují za bludičky a svádějí za nocí pocestné do bažin, nebo na útesy. Jako mnoho malých národů, i sprigganové mívají tendenci vyměňovat své děti za lidské. I když jsou obvykle podměrečného vzrůstu, dokáží někdy v mžiku narůst do rozměrů přímo obřích, proto se někdy věří, že jsou duchy obrů, jimiž cornwallské pověsti nijak nešetří.

V současné době se sprigganové objevují celkem často, naštěstí jen jako stejnojmenné pivo z cornwallského pivovaru Skinner.

16.12.2007

Sarut a Bagat

Oba dva jsou k nalezení na Filipínách, oba nejsou příliš nebezpeční, ovšem pouze do chvíle, než je vyděšený člověk sám napadne, případně vyprovokuje. A oba mají zvířecí podobu, takže by se zdálo, že patří spíš do nějakého zoologického pojednání. Ale přece jen jde o bubáky.

Ten první, Sarut, na sebe bere vzhled trochu zvláštního zvířete nebo hmyzu, a rád se objevuje tam, kde se hodně objevují i lidé. Reakcí na již zmíněnou reakci vystrašeného, je nemoc, kterou na člověka sešle.

Bagat mívá ověřenou podobu velkého psa a pro změnu straší na opuštěných stezkách, obvykle za úplňku, případně když mrholí a viditelnost tedy není zrovna nejlepší.

23.12.2007

Culebre

A ještě si přišpendlíme do sbírky jednoho draka. Culebre je evropsky klasický had s netopýřími křídly, poletuje nad španělskou Kantábrií, a jako každý svého rodu je velmi velmi nebezpečný a velmi velmi vyhledávaný dobrodružnějšími povahami, protože jako každý svého rodu obvykle někde skrývá velmi velmi velké poklady.

23.12.2007

Anna Perenna

Pro Římany bývala bohyní Nového roku, pročež, jak se zdá je vhodným kandidátem pro dnešní kapitolu Bestiáře. Až na nepatrnou drobnost – novoroční oslavy ve starém Římě se konaly patnáctého března. Půl měsíce po narozeninách Martových a tím i půl měsíce po začátku římského roku. Ale protože i náš první leden je v podstatě jen orientační bod, od něhož se kalendář odpichuje k vytrvalostnímu běhu Země po oběžné dráze, není důvod přítomnost této dámy dále obhajovat.

O původu Anny Perenny vedli spory už její uctívači, to ostatně nebývalo v Římě, nasávajícím bohy širokého okolí jako výkonný vysavač, nic zvláštního. Přisuzovali jí následující původy:

Mohla být najádou, pokud by její jméno vycházelo z amnis perennis, čili věčný proud. Mohla být měsíční bohyní, jestliže se jmenovala po roce (annis). Možná také měla něco společného s Annou, sestrou karthaginské královny Dídó (což mi přijde jako příliš ex-post vybudovaná hypotéza).

Každopádně zasáhla do římských dějin, když ve známých sporech mezi patriciji a plebejci stála na straně těch druhých, když je nenechala zemřít hlady.

Co tuto dámu spojuje s dneškem, je obvyklý ráz jejích slavností, odehrávajících se v háji u Flaminiovy silnice. Stejně jako dnes o novoročních oslavách, i tehdy tekl alkohol (konkrétně víno) proudem více než vydatným.

1.1.2008

Nain Rouge

Zdálo by se, že červený trpaslík bude strašidlem francouzským. Ano, jistý nain rouge je připomínán v normanských pověstech, ale protože o něm nic dalšího nevím, budu se věnovat stejnojmennému tvoru zaoceánskému.

Kanada? Těsně vedle.

I když má francouzské jméno, je nain rouge pověstnou předzvěstí věcí zlých v spojenostátní Americe, konkrétně v Michiganu a ještě přesněji v Detriotu.

Jeho prvním zaznamenaným vystoupením byla srážka se zakladatelem města Antoinem de la Mothe Cadillacem, která předznamenala všechna další zjevení; Cadillac brzy na to přišel o pověst i štěstí, zatímco nain rouge pověst získal. Od té doby do dnešních dnů věští jeho zjevení nemalé problémy. Viděli ho například britští vojáci předtím, než je zlikvidovali Indiáni, zjevil se před požárem, který město zpustošil v roce 1805, stejně jako před velkou sněhovou vichřicí v roce 1976. Což jsou jen příklady.

Pokud jde o vzhled, svědkové se nijak zvlášť v popisu neliší: stvořeníčko je to prý malé, rudého či černého kožichu, někdy se žhnoucíma očima a zkaženými zuby, občas vydávající krákavé zvuky. Jistá dáma ho popsala jako rohatého paviána. Není jisté, zda před všemi těmi nehodami, neštěstími a špatným počasím červený trpaslík varuje, nebo je má na svědomí, v každém případě jde o strašidlo v aktivní službě, jehož činnosti dosud neodzvonilo a jak se zdá, ještě dlouho neodzvoní.

Ještě malá poznámka na závěr: stejně jako britský spriggan nebo holandská Witte Wieven, stal se i detroitský skrček patronem místního piva, což může někdy zavinit i neplánované zjevení s nečekanými následky.

6.1.2008

Trasgu

Asturský skřítek el trasgu, je místní verzí plivníka či šotka, domácího pomocníčka, jaké zná kdejaká kultura. Od sedmdesáti do devadesáti centimetru vysoký, rohatý a ocasatý, s čepičkou či v kapuci, veselé a hlučné povahy, obývající staré domy, kůlny s harampádím nebo sklípky pod podlahou, stěhující se s lidskou rodinou, pokud tato mění bydliště, to je popis tvora jaksi evropsky multikulturního, jakoby poslepovaného z nejrůznějších příbuzných, od browniů přes penáty až k domovikům.

Jako jedni z takových, i trasgové rádi vykonávají drobné domácí práce, patří ovšem ke skupině těch nealtruisticky trvající na mzdě: platí se jim jídlem a ubytováním. Nedostanou-li příslušné odměny, začnou vyvádět, budí lidi ze spaní, rozbíjejí nádobí nebo stěhují věci z místa na místo. A kradou sladkosti.

Pokud se jich chcete zbavit – třeba proto, že už na nějaké zatracené skřítky nevěříte, nebo jste si na úklid pořídili manželku – stačí využít toho, že trasgové (stejně jako mnozí lidé) trpí přehnanou sebedůvěrou ve vlastní inteligenci. Stačí zadat tři stupidní úkoly, které jsou nad skřítčí síly, příkladem obvyklé přenášení vody v řešetu, které trasgu nesplní a v hanbě odejde, případně nechat skřítka něco spočítat. Pokud vyberete něco nad dvanáctku – víc čísel neznají – pak jste za vodou a skřet v tahu.

20.1.2008

Bonnacon

Bonnacon

Nastal čas opět zalovit ve skutečných středověkých Bestiářích. V síti uvízli tři docela zajímaví tvorové, které dnes nenajdete ani v přírodě, ani v zoologických zahradách, ale ve své době byli uznanými biologickými druhy.

Rohaté zvíře bonnacon se u některých autorů jmenuje bonasus, což prozrazuje jeho příbuzenské vztahy k přežvýkavcům. Od obvyklých turovitých se ovšem trochu liší. Hlavu sice má býčí, rohy se mu ale kroutí k sobě, pročež je v případě nebezpečí nemůže použít jako bodných zbraní. Proto používá zajímavější způsob obrany. Otočí se k protivníkovi zadkem a – no, mnoho zvířat si trusem značkuje revír, ale bonnacon si pro něj našel jiné užití. Vystřelí exkrementy do širokého okolí, na rozdíl od tchořů nejen za účelem zastrašení, vedlejší produkty bonnaconova zažívacího traktu zapálí na co dopadnou.

 

Ilustrace: Unknown authorUnknown author, Public domain, via Wikimedia Commons

28.1.2008

Yale

Plinius starší umístil tohle černé nebo někdy světle hnědé zvíře do jemu známé, leč bezpečně vzdálené země jménem Etiopie. Proto mohl současníky udivovat popisem tvora o velikosti koně, s ocasem sloním a chrupem divočáka. Na rozdíl od předchozího bonnacona umí své opravdu dlouhé rohy použít; navíc dokáže každý namířit jiným směrem, takže se kryje zepředu i zezadu.

Jméno pravděpodobně pochází z hebrejského yael – horská koza – což prozrazuje kudy a kam se ubírat za skutečným zvířetem, jež se v dávných dobách stalo nechtěným rodičem tohoto zajímavého tvora.

28.1.2008

Muscaliet

Dnešní poslední host je – aspoň pokud jde o popis – nejzajímavější. Muscaliet má tělo menšího zajíce, nohy a ocas veverky, uši lasičky, čenich krtka, chlupy prasečí a zuby kančí. Poskakuje po větvích a čistí stromy od listí a plodů, hnízda si ovšem staví na holé zemi, neboť sám o sobě je příliš horký a kdyby si na stromě třeba jen na chvíli sedl, mohl by ho zničit.

28.1.2008

Myrmecoleo, jinak též Mravkolev

Myrmelea, čili mravkolva můžete najít – pokud víte jak vypadá, samozřejmě – takřka všude. Ve své biologické přítomnosti je to (většinou) noční motýl s dlouhými křídly a krátkými tykadly. Populárnější než dospělci jsou larvy, které díky svým důmyslným pískovým pastem a stravovacími návyky přinesly celé čeledi Myrmeleonidae jméno i slávu.

Mravkolev bestiářový je ale tvorem naprosto odlišným. Zoologii se vyhýbá i jeho jméno, složené z obou rodičů, protože u kříženců bývá zvykem pojmenovat je první polovinou otce a druhou matky, myrmecoleo je ovšem synem lva a mravenčí matky, po otci zdědil hlavu, po druhém z rodičů tělo.

K existenci přišel, chudák, nejspíš špatným pochopením starých hebrejských textů, a sama jeho existence také za moc nestojí; protože rodiče se každý živí jinou potravou (mýtičtí mravenci jsou kupodivu býložravci), nemůže jejich potomek ani maso, ani trávu a tím pádem vyhladoví. Což mi připomíná hezkou pasáž z Carollovy Alenky za zrcadlem:

„Všimni si, u nohou ti leze,“ řekl Komár (a Alenka hned zděšeně ucouvla), „motýl Vánočka. Křídla má z citrónové kůry a z mandlí, trup z třeného těsta a hlavu z cukru a vanilky.“

„A čím se živí?“

„Slabým čajem s kapkou smetany.“

V Alence se ozvala nová pochybnost: „A co když žádný čaj nesežene?“

„Potom ovšem hyne.“

„Ale to se jistě děje často,“ řekla starostlivě Alenka.

„To se děje napořád.“ 1)

 

1) CARROLL, Lewis. Alenka v kraji divů a za zrcadlem. 3. vyd. Přeložila Hana SKOUMALOVÁ, přeložil Aloys SKOUMAL. Ilustrovala Markéta PRACHATICKÁ. Praha: Albatros, 1983.

3.2.2008

Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem

Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Mastodon

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv

Poslední změny