 |
obsah předchozí část následující část |
Bestiář |
Kobold
V pozdějších dobách se německý skřítek nastěhoval pod zem do dolů, aby se stejně jako permoníci staral o horníky (a později dal jméno kobaltu). Ale z hlubin času se vynořil jako modla, zástupný symbol, vytvořený z vosku či dřeva, který představoval ochránce domu. Dostávalo se mu potravinových obětin, za něž se očekávalo totéž, co v jiných kulturních oblastech plnili domovikové, browniové či gardsvor. Jeho původní funkci prozrazuje i jeho jméno, postavené ze slov kobe, místnost a walten, ovládat, případně holt, slušný, dobrý. Je docela možné, že předchůdci dřevěných figurek byly ranně středověké modly, vytvořené z mouky či chleba.
Teprve s postupem času se z domácího pomocníčka stal důlní trpaslík ve špičaté čapce, škádlící havíře. Taky pomáhající, jak už to v podobných případech bývá. Změnu povolání může vysvětlit jednak postupné splývání kdysi různých mytologických tvorů do obecnějších modelů, odehrávající se za pomalého ústupu z lidských myslí, jednak prostá záměna v dobách, kdy na ně skutečně nikdo nevěřil a z někdejší víry zbyla jen hrstka co kdyby pověr.
Což je vlastně totéž.
1.7.2007
Berndietrich
nebo jak mu říkají ve Varnsdorfu Banadietrich, je jedním z Divokých lovců, vedoucích za novoluní Štvaní. Původem ovšem byl člověk, šlechtic, jehož zbožnost byla, jak už to v takových přípa ... příbězích bývá, trnem v oku ďáblově, a tak se satan snažil a snažil, až se mu povedlo rytířovu mysl zpracovat. Existuje několik verzí čertova postupu, jedna hovoří o pouhém přesvědčování lovumilného pána k návštěvě lesa i v neděli. To se také zdařilo, jenže nebeský dohled nespí, ovečka, chybějící v kostelní lavici byla dostižena v přírodě a když na dotaz shůry:
„Banadietrichu, jak dlouho budeš lovit?“ odpověděl tázaný: „Tak dlouho, jak Bůh chce,“ nemohl čekat jinou, než obvyklou odpověď: „Tak tedy až do Soudného dne.“ A následující trest.
Jiná verze příběhu představuje rytíře o něco zbožnějšího, který nedělní mši nikdy nevynechal, pročež musel ďábel použít jiou taktiku. Proměnil se v komického dědka a Banadietricha rozesmál. Narušení obřadu mělo za následek odnětí výsady, které se šlechtici do té doby dostávalo – stejně jako otci Školastikovi ve známé Drdově pohádce i varnsdorfskému rytíři nosili andělé jídlo z nebes. Pověst pak pokračuje ve známých kolejích, Banadietrich nakonec naschvál nosil chléb v botách, což obvykle končí prokletím.
Berndietrichovo Štvaní tvořili většinou vlci, ale u Broumova, kde mu říkávali Lesní lovec, míval čtyři ohnivé psy, před nimiž běhala stejně plápolající slepice. Tady ale nejspíš splývají pověsti dvě.
8.7.2007
Noční lovec
Soused předchozího rytíře straší po nocích na českosaském pomezí, jezdě na kozlu s ohnivou hlavou, za doprovodu svých dvou psů. Vyjíždí z hory Taubenberg, hvízdá na psy a míří ku Guttelsbergu, to vše za temných, větrných nocí, tedy ve stejném čase jako většina Divokých lovců. Opět jde o prokletou duši, v tomto případě o myslivce z taubenbergské myslivny, který rád a přes míru jedl (opět motiv nedostatku potravy, jako jednoho z největších strašáků doby), a to i v časech, kdy v kraji panovala bída. A protože jednou o Vánocích vyhnal hladové prosebníky, zmizel jednoho honu i se psem a začal strašit.
8.7.2007
Oni
Oni wa soto! Fuku wa oči!
Žádný strach, já taky neumím japonsky, jen jsem si opsal pokřik, užívaný při tamních foklórních slavnostech zvaných setsubun. Tenhle svátek se slaví den před začátkem každého ročního období, ale nejznámější je setsubun třetího února, japonský Nový rok a krok do jara. Nu, a úvodní větičku, znamenající Odstup démone, vejdi štěstí, vyvolávají lidé, když hážou vařené sojové boby ze dveří domu na člena rodiny (nejčastěji otce) v masce démona.
Dnešní oni jsou lidského vzhledu, většího vzrůstu, s trojicí očí, ostrými drápy a rohy. Kůže bývá povětšinou červená, ale jiným barvám se také nevyhýbá, stejně jako velkému železnému kyji. Jako démoni správného vychování kradou duše a odnášejí je do pekel, děsí obyvatelstvo odlehlých končin či pilotují dešťové a bouřkové oblaky. A žerou lidi. Což nijak nebrání tomu, aby jejich podobizna na střeše odháněla od domu jiné zlé potvory.
Původní (přesněji řečeno jeden z původních) oni, byl pravděpodobně neviditelný a beztvarý démon, kterému byly dávány za vinu všechny nepříjemnosti, jaké život přinášel, všechny ty nemoci, tragédie a katastrofy. Mohl na sebe brát nejrůznější podoby, ani v jedné nebyl příjemným společníkem. Další z kořenů dnešního rohatého obra sahá k čínské Bráně démonů (kimon), ale také k hinduistickým a budhistickým jakšům a rákšasům, zkrátka do běžného kulturního kotle, do něhož se za tisíciletí lidské existence ponořilo mnoho bytostí, aby splynulo s duchem času a vystoupilo v nové podobě.
13.7.2007
Rosmerta
Většinou, když přijde řeč na Kelty a jejich mytologii, se automaticky hovoří o legendách irských či waleských. Jejich popularita je logickým odrazem skutečnosti, že ostrovanské pověsti přežily dobu železnou, zatímco o kontinentálních Keltech se dozvídáme více ze zkomolených zápisků jejich sousedů.
Rosmerta je právě jednou z bohyní Galie, i když ji znali i v Británii, je totiž znatelně poznamenána římským vlivem. Její kult byl natolik silný, že ji dobyvatelé adoptovali do nafukovacího římského pantheonu a provdali za Merkura (do něhož převtělili boha Esuse). Jako bohyně plodnosti obsluhovala všechny spřízněné oblasti, čili smrt, léčitelství, ale třeba i oheň. Po svém římském manželovi zdědila Aeskulapovu hůl, jiným jejím doplňkem byl Roh hojnosti nebo koš s ovocem. Také váček na peníze (neboť s plodností mnohdy souviselo i bohatství) a sekera s dvojitým ostřím, což jsou pravděpodobně původnější atributy.
29.7.2007
Tarro-Ushtey
I když jsem nedávno slíbil dodat na tyto stránky několik japonských bohů, nějak se mi do toho zatím nechce. Jsou prázdniny a tudíž příležitost k omluvitelnému lenošení. Pročež jen tak tak udržuji Bestiář při životě náhodnými výběry z poznámek a věřím, že až se noci prodlouží, přinutím se nejen k plnění slibů.
Tarro-Ushtey je manskou variantou skotského vodního býka jménem tarbh uisge, o němž jsem tu před lety nenapsal téměř nic; protože lze předpokládat, že jde o příbuzenství nepříliš vzdálené, bude nejspíš platit totéž i pro něho. Stejně jako pro tarbh eithre z hebridského ostrova Skye.
Farmáři nemají tohle nadpřirozené zvíře v podobě zvláštního velkého býka s velkýma očima a krátkými ušními boltci v oblibě. Rád totiž navštěvuje stáda jejich dobytka a odvádí nejlepší kusy. Navíc, i když vypadá jako výstavní jedinec, očividně se odmítá nechat chytit, potvora. Všechny historky o takových pokusech končí tím, že poté, co pronásledovatele pěkně povodil krajinou, nakonec hupsl do vod jezera. Na rozdíl od vodních koní ale není nijak nebezpečný.
5.8.2007
Kuréti
Svých pět minut slávy si tihle horští duchové z Kréty vychutnali v době, kdy se na jejich ostrově narodil a ukrýval novorozenec Zeus. Stáli na stráži před Diktejskou jeskyní a rachotili zbrojí sotva se mimino dalo do pláče. Krkavčí otec Kronos tak nemohl zaslechnout hlas svého budoucího přemožitele. Později si svou službu zopakovali, to když je Zeus nechal hlídat svého utajovaného syna Zagrea (jehož matkou byla Persefona). Titáni, kteří se chtěli Nejvyššímu bohovi pomstít, ale Zagreův úkryt vyčmuchali a když měli ochránci pauzu, nalákali batole na hračky a pokusili se ho sníst, což se jim téměř podařilo.
V polozapomenuté verzi mýtu o Daktylech se téhle personifikaci prstů přiznává, že jejich mužská pětice – Hérakles (ne onen slavný hrdina), Paionios, Epidémes, Iasios a Akesidas – byli právě Kuréty, kteří po propuštění ze služby odešli do Élidy a pro jistotu, aby byli krytí na obě strany, postavili tam Kronův chrám. Detaily nechávám na později, k samotným Daktylům, kteréžto zařazuji do seznamu nesplněných přání.
Říká se, že Kuréti byli prvními lidmi, kteří vyrostli ze země po dešti (podobně jako jejich příbuzní Korybanti), jiné verze mýtu jim přisuzují matku Rheiu. Možnou skutečností šlo o královskou ochranku, v jejichž jméně se může skrývat jejich víra, mohlo jít o vyznavače bohyně Kár.
V řecké mytologii a historii se objevilo ještě několik skupin, nazývaných Kúréty, většinou ve slabé nebo žádné spojitosti s krétskými démony. Říkali si tak lidé z města Pleurónu, Artemidini uctívači z Messény. Na původní Kúréty si hráli krétští Diovi kněží. Ti na podzim s pláčem pohřbívali boha, aby ho na jaře hlučným tancem vyvolávali k životu; jde o prastará mystéria, většinou příslušná Velké Bohyni, která prozrazuje, že to patriarchální Helléni neměli s vnucováním své víry jednoduché.
Rheia, Kuréti, Amaltheia a malý Zeus na obrázku:
By Numérisation Google (Galerie mythologique, tome 1 d'A.L. Millin) [Public domain], via Wikimedia Commons
12.8.2007
Gluskap
O tom, jak se vlastně Gluskap narodil, by se daly vést spory. Mnoho z algonkinských kmenů, Indiánů ze severovýchodního pobřeží Ameriky, má totiž pro tento případ svou vlastní verzi.
Kupříkladu Abenakiové věřili jednak v samostvoření z prachu, který zůstal po stvoření Adama, což je očividně vyprávění poznamenané křesťanstvím, jednak, že onen prach zbyl na rukou jejich vlastního stvořitele Tabaldaka poté, co dokončil práci na lidech. Spolu s Gluskabem se ovšem narodilo i jeho zlé dvojče Malsumis.
Mikmacká varianta hovoří o třech blescích, první uhodil do písku a zanechal po sobě stopu ve tvaru lidského těla, druhý práskl do stejného místa a tělo oživil. Ne však rozhýbal a tak musel Gluskap nějaký čas ležet s hlavou k východu, rozpaženýma rukama na sever a na jih. Teprve po čase požádal ležící muž Slunce o laskavost a třetí blesk ho postavil na nohy.
Jiné algonkinské kmeny – mimochodem, právě z jazyka téhle indiánské skupiny pocházejí dnes obecná slova jako tomahavk, mokasin, totem či wigwam, – Gluskapovo stvoření neřeší, důležitější jsou jeho činy.
Byl vlaštovkou v ekologickém nazírání na krajinu, když vysvětlil lovcům, že příliš intenzivním lovem naruší rovnováhu v přírodě. Zlikvidoval orla, někde známého pod jménem Wučowsen, který z vysokého kopce na severním konci nebe pouštěl na svět vichřice, vyřídil si to s obrovskou žábou, která vypila všechnu vodu (existuje velice podobný mýtus z Austrálie, ale tam žábu nikdo nezabije, aspoň ne přímo, bláznivá ropucha praskne smíchy). Stvořil acháty, původně pro svou babičku, ale v Novém Skotsku jich zbyl dostatek až do dnešní doby.
A dokázal mnohé další, například vynalézt kánoe a předat lidstvu pochybnou rostlinu jménem tabák.
19.8.2007
Tzitzimitl
Konkrétní Tzitzimitl byla aztéckou boží babičkou, právě tou, která se tady už objevila – v příběhu o Mayáhuel, nad kterou držela ochranný dohled. A který neudržela. Proto se se svými příbuznými stejného jména pustila do pronásledování a následné likvidace své svěřenky.
Ony nekonkrétní tzitzimime (což je plurál od tzitzimitl), jsou neviditelné noční démonky, které při soumraku i svítání bojují se Sluncem. Neviditelnost není věčná a dokonalá, když dochází k onomu dnes tak turisticky atraktivnímu astronomickému úkazu, totiž k jeho zatmění, jsou ku spatření jako hvězdy.
Ilustrace z Codex Magliabechiano, Unknown author / Public domain
1.9.2007
Vucub Caquix
Není to záležitost jen mýtů a legend, ale v nich se bohorovní pitomci aspoň dobírají zasloužených konců. Jedním z takových byl po mayské potopě i namyšlený obludný pták Vucub Caquix, který o sobě prohlašoval, že je Sluncem, Měsícem a pochopitelně i Pánem světa. Známí hrdinové Húnahpú a Ixbalanque se mu to pokusili svými foukačkami rozmluvit; v prvním kole, kdy na něj číhali pod ovocným stromem, se jim to nepodařilo, navíc přitom přišel Húnahpú o ruku. Teprve dva dědové, jež hrdinové požádali o pomoc, dokázali obludu ošálit, když v převlečení za léčitele vyměnili Vucubovi oči a zuby (ano, pořád je to pták) za obilná zrnka. Což v konečném důsledku vedlo k jeho konci. Jako skuteční léčitelé pak stařečci vrátili amputovanou paži Húnaphuovu tělu.
Vucub Caquix měl dva syny, ovšem nikoliv ptáky, ale obry. Starší, Zipacná, se proslavil zejména trikem, jakým se zbavil svých protivníků – předstíral, že je poražen a mrtvý; když se pak čtyři stovky jeho přemožitelů pustily do bujarých oslav, Zipacná se zvedl a zbořil dům, v němž jásali. Nebi tak pomohl k čtyřem stovkám hvězd, do nichž byly duše bojovníků přeneseny. Ani on se ovšem nevyhnul výše uvedeným dvojčatům. Ta ho nalákala na chutného kraba do jeskyně a když se pustil do jídla, svrhli na něho horu.
I jeho bratr Cabracán, ničitel hor, skočil Ixbalanqueovi a Húnahpúovi na špek, tedy na trik s jídlem. Když bratři přišli na to, že silou se s obrem měřit nemohou, podstrčili mu otrávenou potravu a zesláblého intoxikací ho poté zlikvidovali.
1.9.2007
Amaterasu-Ó-Mi-Kami
Když se japonský bůh Izanagi musel očistit v řece Cukuši, narodil se z jeho levého oka měsíční bůh Cuki-Jomi-No-Mikoto, z nosu bůh moří Susanoo a z pravého sluneční bohyně Amaterasu. Izanagi jí věnoval náhrdelník a nebeská pole, zatímco s mořským bohem ztratil trpělivost, když se Susanoo bez přestání dožadoval návštěvy země stínů a matky Izanami. Místo vlády nad mořem tedy Susanoo dostal padáka.
Předtím, než z nebe odešel, zastavil se u sestry. Amaterasu návštěva zaskočila, měla strach, že jí chce bratr sebrat zemi, proto ho přivítala s lukem v ruce a patnácti sty šípy v toulci. Ale Susanoo měl v plánu něco jiného. Sliboval, že do nebeské říše nikdy nevstoupí jako dobyvatel, na oplátku požadoval milostný vztah. Jako svatební dar přinesl meč, který bohyně snědla, stejně jako on její dary, čímž vzniklo možství nižších bohů.
Potom skutečně odešel. Jenže nebyl pryč dlouho, za nějaký čas se na nebe vrátil, tentokrát s jinými úmysly. Poničil tamní rýžová pole, znečistil Amaterasin palác a zabil jednoho z posvátných koní, kterého staženého z kůže hodil do místnosti, v níž bohyně se svými družkami tkala na stavu. Amaterasu to pochopitelně rozlítilo, místo boje se ale nesmírně urazila a odešla ze světa. Ukryla se v jeskyni, což znamenalo, že nebe přišlo o světlo. Ve věčné noci se bohům nelíbilo, navíc vyschla nebeská řeka a situace začala být opravdu vážná.
Jak ale dostat Amaterasu ven?
Nejprve to zkusili zpěvem nočních ptáků, poté s lákadly kvalitních látek, zrcadel a šperků, nalíčenými před jeskyní. Ani na to bohyně neskočila. Nakonec Ame-no-Uzume-no-Mikoto zatančila tanec plodnosti. Nahá, což shromáždění mužští bohové ocenili nadšenými výkřiky. Amaterasu zvědavě vykoukla z jeskyně a v tu chvíli ji někdo nastrčil zrcadlo.
Když se sluneční bohyně spatřila, usoudila, že tak krásnou tvář přece nemůže skrývat a přestala trucovat.
Život v nebi se vrátil do starých kolejí, přibyla k němu i každoroční slavnost návratu Slunce z temnot, kterou později převzali i lidé.
9.9.2007
Dévové
Stará Persie byla obydlena celou řadou více či méně nebezpečných oblud, nadpřirozených bytostí, bohů či démonů. Dévové patřili k těm nejnebezpečnějším a dodnes nejznámějším, anglické slovo devil vzalo původ právě od nich. Nejen slovo, protože i v pozdějších íránských mýtech jsou dévové jako doma, jako obecné jméno, označující démony nejrůznějšího kalibru. Na druhou stranu, když už jsme načali etymologii, ze stejného indoevropského základu vychází i řecké Zeus či římské deux, tedy Bůh.
Peršané přejali dévy, stejně jako mnoho dalšího, z hinduistické Indie. Tamní dévové ovšem nejsou nijak nenásledováníhodné potvory, ale prostě mladší božské bytosti, které se díky konfliktu s generací starších bohů (asurů) dostaly trochu do řečí. Ale i nadále zůstalo jejich jméno jen jménem, bez vedlejších, natožpak hlavních významů. V prastaré Persii tomu nejspíš nebylo jinak. Jenže při nástupu nových náboženství – což dobře známe i z Evropy – se často role rychle vymění a z někdejších idolů se stávají ďáblové. Peršané začali brát dévy za špatné či falešné bohy a po vzniku zoroastrismu za démony, roznášející nemoci a bojující proti jakékoliv víře, (což připomíná islámské džiny, mezi nimiž je nemálo ateistů). A s touto praxí pak za služebníky a horlivé následovníky Ahrímanovy. Mezi nimi vyniklo několik jmen, přesněji řečeno sedm nejvýše postavených dévů.
Aesma Daeva, (česky Šílenec) byl démonem vilným, pomstychtivým a vzteklým, miloval válku a násilí. Spolu s démonem smrti Astoem Vidatuem chytal duše, mířící do nebe. Z jeho jména lze snadno poznat, že se uchytil i v judaismu a křesťanství, jako démon Asmodeus.
K svádění proroka Zarathuštry vyslal Ahríman Aku Manaha, personifikaci smyslných tužeb, zatímco Indra (neplést s hinduistickým Indrou), byl personifikací odpadlictví od víry a Nanghaithya arcilotrem a ztělesněním věčné nespokojenosti. Posledními ze Sedmi statečných byl Saurva a dámy Tawrich, personifikace hladu a Zarich, představující Stáří.
Přestup do záporného týmu nebyl tak náhlý, starší zoroastrické texty se k někdejším kladným bytostem chovaly s respektem (někteří z dévů se přidali k Zarathuštrovi, o jiných se vykládalo, že pomáhají lidem). Teprve s postupem času, jak se na staré bohy zapomínalo, změnili i dévové barvu.
S dévy se nemohl nestřetnout slavný íránský hrdina Rustam. V Knize králů Šáhnáme představují dévové nepřátelské panovníky, s nimiž Íránci bojovali. Konečným přemožitelem démonů se stal Tamuras (který si proti nim osedlal samotného Ahrímana), ale pro další hrdiny vždycky nějací démoni zbývají. Rustam při svých sedmi dobrodružných výpravách narazil na různé nadpřirozené tvory a jedním z nich byl Dév-e Spéd, Bílý démon (plus armáda jeho podřízených). Ten unesl krále Kobáda, který v jeho zajetí přišel o zrak a jen tři kapky krve jeho věznitele mu ho mohly vrátit. Proto se Rustam vydal proti dévům, probil se přes početné vojsko a v jeskyni pak – se zřejmým výsledkem – zápasil se samotným Dév-eou Spédem.
Stejně jako v mnoha jiných kulturách, přežili dévové v lidové slovesnosti a pohádkách. V nich se objevují většinou ve své obecně známé podobě, ale občas jakoby se vracela jejich prastará minulost a oni hrdinům tu a tam pomáhají. Přivolat je lze vhozením špetky jejich chlupů do ohně.
16.9.2007
Belfegor
Čas od času otevřu šuplík opravdové démonologie (jednak z čistě profesního zájmu, jednak taky proto, že ďáblové zvyšují návštěvnost). Je jich v něm nepřeberné množství, takže je opravdu z čeho vybírat.
Belfegor patří mezi jména známější. Podle démonologických kapacit šestnáctého století je nejsilnější v dubnu, ale ne, že by mu jiný měsíc v kalendáři bránil pomáhat lidem objevovat a vynalézat. Pozor – i když vám tahle činnost, zvláště dnes – může připadat neškodná, Belfegorova nadační podpora směřuje k projektům s jediným cílem, sebeobohacení. Kabbalistické texty k tomu ještě přiznávají, že má mezi lidi vnášet neshody, zvláště při domluvách o dělení zisku, dosaženého díky jeho podpoře.
Na ilustracích mívá podobu krásné obnažené ženy, nebo vousatého rohatého ďábla s ostrými drápy.
Jak už to v mnoha případech bývá, jde mimochodem o někdejšího boha, který se ocitl na historicky špatné straně. Jméno Belfegor totiž vychází z Baal-Peor, Pán z hory Peor, což byl moabitský bůh slunce a měsíce, mužského i ženského principu, uctívaný, jak už pojmenování prozrazuje, především kolem hory Peor, tyčící se na levém břehu řeky Jordán.
23.9.2007
Legie, čili Množství
Tohoto démona můžete najít v Novém zákoně, a to hned na několika místech (ovšem v jednom příběhu). Posedl gadarénského muže, na kterého narazil Ježíš, sotva do té krajiny přišel. Nebožák, jen co Mesiáše spatřil, běžel k němu a prosil o pomoc. A Kristus mu samozřejmě vyhověl:
Vyjdiž, duchu nečistý, z člověka tohoto. I otázal se ho: Jakť říkají? A odpovídaje, řekl: Množství jméno mé jest, neb jest nás mnoho. I prosil ho velmi, aby jich nevyháněl z té krajiny.
Marek 5:8-10
citováno z Bible kralické, protože ekumenický překlad mám pouze tištěný a nechce se mi přepisovat. Tam (a také v Lukášovi, kapitola osmá), se můžete dočíst i pokračování, totiž, že Ježíš vyhnal démony do blízkého stáda vepřů a jak ho poté místní prosili, aby raději odešel a jak … no, já myslím, že není problém se s tímhle příběhem seznámit v originále.
Třetí verze (po Markovi a Lukáši) pochází z evangelia Matoušova. V ní ovšem jsou démoni pouze dva, zato každý zvlášť, a beze jmen.
23.9.2007
Paimon
Ani Paimon není jen tak nějakým rohatým od kotlů, ale jedním z pekelných králů, Luciferovi nejvěrnější. Velí stu (nebo dvěma stům) legií čertů a přivolán může naučit všem vědám, filozofii a umění, zná též všechna tajemství země, větru a vody. Celkem užitečnými dary, kterými disponuje, je schopnost učinit člověka váženým, důvěryhodným a snadno ovládajícím své spoluobčany. Ovšem pozor – je to ďábel, takže zadarmo to asi nebude.
Když přichází (při vzývání je třeba hledět k západu, případně severozápadu, kde obvykle Paimon přebývá), je slyšet jeho mocný hlas, pokud jde o vzhled, není nijak děsivý, pokud vás nepřekvapí muž s korunou a ženskou tváří, jedoucí na velbloudu. Málokdy se zjevuje sám, často ho předchází zástup démonu (lidského vzhledu), hrající na různé, převážně hlasité a zvučné, hudební nástroje.
23.9.2007
Loco
Minule jsem citýroval bytosti pekelné, dnes se na pár vět podívám po méně známých loa haitského voodoo. Bývá totiž zvykem nahlížet na tohle zajímavé náboženství, směs starých afrických kultů a křesťanství, jako na cosi ďábelského, což pochopitelně není pravda.
Ale pojďme k dnešním hostům. Loco je vegetačním božstvem, převážně spojovaným se stromy. Stará se o to, aby listí vybraných druhů mělo léčivé vlastnosti, proto je také patronem lékařů a léčitelů. Jeho oblíbenými barvami jsou bílá a červená, občas poletuje převtělen do větru, i když nejčastější jeho (aspoň ztvárňovaná) podoba, je motýl.
1.10.2007
Brise
Opravdu velký a opravdu černý loa z kopců je také vegetační démon, přímo Pán lesů. Má rád děti a má citlivou povahu. I když přebývá ve stromech, občas se objevuje v podobě sovy. Obětovány jsou mu v obecném povědomí dobře známé strakaté slepice.
1.10.2007
Sousson-Pannan
Na rozdíl od předchozího nevypadá tenhle haitský loa zrovna vábně. Je pořádně ošklivý, posetý boláky a ani jeho zvyky nejsou nic moc, pije přes míru a to, kromě alkoholu, také krev.
1.10.2007
Hurakán
Zatímco mezi řeckým Týfónem, vířivým větrem, a čínským velkým větrem, (t'ai fung) tajfunem je spojení jaksi znepokojivě nejisté, hned tři i v češtině známá jména silného větru, totiž orkán (převzatý z holandštiny), uragán (via francouzština) a hurikán (španělského rodokmenu), jsou spojeni v jednom středoamerickém bohovi a nádherně odrážejí evropskou historii, totiž dobyvatelskou, kolonizační a kulturní přítomnost tří mořeplaveckých velmocí v karibské oblasti.
Tři jazyky přebraly slovo od antilských Indiánů, a původní obyvatelé tamních ostrovů zase z kontinentální mayské mytologie. V ní se objevoval Hurakán, (což znamená Jednonohý), prastarý bůh větru a bouře, Stvořitel i ničitel. Z prvotních vod vyzvedl pevninu, stvořil z kukuřičného těsta první lidi, ale když se na ně bohové rozzlobili, neváhal a lidstvo zlikvidoval.
7.10.2007
Mejenkwaar
Štastní budoucí otcové z mikronéských Marshallových ostrovů se vypravují na moře, aby nastávající rodičce přinesli dárky a něco kvalitního k snědku. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby jim nehrozilo, že pokud se mimo domov zdrží příliš mnoho, může se jejich manželka proměnit v démonku mejenkwaar. Ta často sní vlastní novorozeně a když se vrátí, i manžela.
15.10.2007
Nanmadolská zvířata
Nan Madol je jedním ze zapomenutých, u nás toliko záhadologům známých míst. Ale pověstné platinové rakve tu probírat nebudu, vylovil jsem tři obyvatele tamních mýtů,
Žraločí pár Oun Muolusei a Lieoun Muolusei, není až tak nadpřirozený (snad jen manželským vztahem, který paryby obvykle neuzavírají), zato při zcela jistě kouzelném výkonu asistoval. Sídlil totiž ve vodách u ostrova Nan Muolusei a každý, kdo chtěl navštívit Nan Madol, musel jimi proplavat. Návštěvníci, pochopitelně z šlechtických kruhů, lidem nižšího původu se o cestě na umělé ostrovy mohlo jen zdát, naštěstí v těch dobách ovládali kouzlo, jímž dokázali oživit kámen. A právě tady ho zhusta užívali – proměnili kamení v živou bytost, hodili ji do vody, a zatímco se žraloci hnali za návnadou, mohli skuteční lidé doplavat ze vstupního ostrova ke králi.
Třetí tvor – krokodýlice Nan Kieil Mau, byla tchyně jednoho z nanmadolských saudeleurů, čili vládců. A také aktérkou tragického a v mýtech či legendách ne neobvyklého příběhu.
Její dcera ve všech detailech vypadala jako člověk, zatímco matka měla své původní zvířecí vzezření, o němž její zeť měl jen nejasné představy. Zpočátku mu v úctě k manželčině matce vůbec nebránily, když jednoho dne ohlásila Nan Kieil Mau příjezd, nechal jí na ostrově Pan Kadira postavit velký dům, choval se vzorně a pohostinně. Pohlédnout do její tváře ovšem nedokázal, i když v něm hlodala zvědavost.
Ukojil ji pozdě večer, kdy na ostrově už nikdo nebyl; nenápadně nakoukl do domu – a když spatřil, co spatřil, zrůdnou tvář, v náhlém zděšení stavení podpálil. Požár přilákal jeho manželku, a ta, když zjistila, že uvnitř hoří její matka, skočila do ohně za ní. Teprve v tu chvíli se vládce probral. A co jiného mu zbývalo, než se vrhnout za milovanou ženou?
Protože jsme v mýtu, tak to také udělal.
15.10.2007
Rimenanwe
A ještě na skok zpět na Marshallovy ostrovy. Kromě jiných nadpřirozených bytostí, žijí tu také rimenanwe, mrňaví darebáci, kteří kradou čluny, jídlo i další nezbytné věci. Snaží se sice držet lidem z očí, ale jejich přirozenost jim nedá. Mají příbuzné po celém světě, protože jedna z nejběžnějších lidských vlastností je svádět vlastní chyby na někoho jiného.
A to by bylo pro dnes všechno. O Mikronésii – a tamních mýtech zvlášť – totiž plně vypovídá už název tlustého cestopisu Miloslava Stingla: Neznámou Mikronésií.
15.10.2007
Ika-Tere
Na závěr třicátého prvního dílu Bestiáře se ještě rychle zastavím v Polynésii. (Protože jsem prostě nestihl napsat otvírací povídání pro část třicátou druhou, tak je to.)
V nadpisu zmíněný Ika-Tere je nejznámější jméno známého polynéského rybího boha, vnuka mořského boha Tangaroy. Ika-Tere je otcem všech mořských tvorů, kromě běžné fauny se mezi jeho potomky objevují i mořské panny a mořští muži; ti sice mívali rybí a lidskou část, na rozdíl od zvyků evropských neprobíhala dělící čára v pase, ale podélně – obvykle měli pravou stranu zvířecí, levou člověčí. Jinak bohatou fantazii Polynésanů to nejspíš unavovalo, protože časem začaly Ika-Terovy děti přicházet na svět v plně lidské podobě.
21.10.2007
Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem
Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů
Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde
obsah
předchozí část
následující část
