 |
obsah předchozí část následující část |
Bestiář |
Janus
Dvě tváře, jedna hledící kupředu, druhá zpět, protože konec je začátkem dalšího, to je nejčastější podoba římského boha Jana. Patří mezi nejstarší božstva a původně snad byl jen ochráncem domovních dveří, možná později povýšil na boha slunečního oběhu a světla, ale dnes je znám jako bůh počátku všech věcí a ochránce dveří a bran.
Podle tradice byl latinským králem, jehož hrad stál na jednom ze sedmi legendárních římských pahorků, jehož dnešní jméno Gianicolo je toho přesvědčivým důkazem, jde totiž o moderní italskou verzi původního Ianiculum. Jako bůh byl přívětivý, svůj hlavní svátek slavil na Nový rok, čili prvního ledna (januaria, ve slovenštině či jazyce anglickém patří tento měsíc Janovi dodnes). Patřila mu také první modlitba, symbolizovala ho brána a klíč. Pro Římany totiž opravdu představoval počátek jakékoliv věci, především dne.
(27.2.2005)
Pygmajové a Kerkópi
Dnes se to slovo používá v nepatrně jiném tvaru: pygmejové, a označuje některé africké kmeny, známé nižším vzrůstem, případně – což je nám bližší a už to tu padlo – je jménem elementálů příslušících zemi. Ale původní řečtí pygmajové byli národem maloasijských trpaslíků, malých vzrůstem, ale velkých drzostí a odvahou, s níž kupříkladu ukradli zbroj samotnému Héraklovi. Protože se tahle historka občas připisuje Kerkópům, dalšímu miniaturnímu nárůdku, budeme ale raději věřit tvrzení, podle něhož pygmajové žijí na břehů samotného Ókeanu. Ve známém světě na ně totiž číhá přece jen mnoho přerostlých a nebezpečných věcí.
Už v době klasické patřili mezi největší nepřátele malých pygmajů bůhvíproč jeřábi. Ta informace, jak vidno z doprovodné ilustrace, přežila až do středověku, ale podobné výjevy lze spatřit už na antických vázách.
Kérkópi, maloasijský národ Diem z blíže neurčených důvodů proměněný v trpaslíky, je více než jménem známý příběhy. Ne, že by jich (z)bylo mnoho, ale jsou tu. Třeba o tom, jak se pokusili u Efesu okrást Hérakla. Anebo jak se u Thermopyl pokusili okrást Hérakla.
Ten druhý případ má svá jména. Byla to kerkópská dvojčata Olos a Eurybalos (případně Sylos a Triballos nebo Passalos a Akmón, jak už to v řeckým mýtech bývá, prameny se ve jménech rozcházejí), známí podvodníci. Byli syny Ókeana a Theie, to už je mytologii vlastní, že všechny vystupující postavy mají doložený původ, tím lepší, s čímž výše postavenou osobou se dostanou do konfliktu. Matka své nezvedené potomky varovala, ať si s Héraklém – Černým zadkem – nic nezačínají. Nu, neposlechli. V podobě masařek tak dlouho otravovali spícího hrdinu, až je tento chytil a proměněné do normální podoby je přivázal hlavou dolů na tyč. Jak ji tak nesl přes rameno, dvojčata zjistila, že zírají na zčernalou kůži héroovy zadnice, kterou Héráklův oděv z kůže nemejského lva nezakrýval. Byť v prekérní situaci, Kerkópové to nevydrželi a začali se smát. Nakonec rozesmáli i Hérákla a ten je pustil.
Podvodníčci ale neskončili dobře, povídá se, že když si vyšlápli na samotného Dia, proměnil je v kámen nebo v opičáky. Což tak trochu nesouhlasí s pravděpodobnou pravdou, dvojčata totiž byla skřítky – nočními můrami, nad takovými špatnými sny měl moc právě Hérakles ve své božské podobě a noční můry staří Řekové zaháněli prosbami k němu.
(6.3.2005)
Moddey Dhoo
O černých psech, volně pobíhajících po Britských ostrovech, už tu řeč byla. Třeba o barghestovi. I Moddey Dhoo, případně Mauthe Dog, račte si vybrat, je členem téhle fantomatické smečky. Se vším všudy co k ní patří, především svou chmurnou funkcí předzvěsti smrti. Tahle předzvěst straší na ostrově Man, kde zastupuje již zmíněného anglického barghesta nebo skotského cu sitha.
Na hradě Peel míval ve zvyku strašit ve strážnici, kam se nastěhoval po soumraku a mizel za svítání. Pro strážné to představovalo nepříjemné omezení – nesměli ve službě mluvit. Což se jednomu opilému vojákovi nepovedlo. A do tří dnů bylo po něm. Ovšem i po přízraku, který se na hradě od té doby neobjevil.
(13.3.2005)
Black Shuck
Ještě jsem vydoloval jedno psisko, pro tentokrát se potuluje Norfolkem, je velké jako tele a zeleně svítící oči má – nečekejte nic originálního – jako talíře. Což je opět popis jak z pohádek Boženy Němcové nebo bratří Grimmů. Kdo zmíněného potká, tomu se dobře nepovede. Ve východní Anglii se mu, mimochodem, vyhýbají už od vikingských dob
(13.3.2005)
Pugut
Venku je přes protesty kalendáře ještě zima a tak na dnešní závěr si odskočíme do teplejších končin. Třeba na Filipíny. Do podoby divokého psa nebo černé kočky se tu občas transformuje Pugut, jinak velké noční stvoření, procházející se po laních nohách a tu a tam, pěkně v soukromí, nikým nesledováno, požírá lidi. V metamorfózách má, jak se zdá, oblibu, někdy totiž bývá viděno bez hlavy, zato za kouřových a světelných efektů.
(13.3.2005)
Kahanga
„Jsi-li to ty, Kahango, kdo zadržuje déšť, přijmi tuto oběť a sešli jej. Nejsi-li to ty, dej tomuto muži sílu, aby vstal a vrátil se k nám.“ 1)
Když v Ugandě delší dobu nepršelo, řešili to tamní Basogové přímočaře a bez složitých úvah. Svému bohu Kahangovi prostě nabídli lidskou oběť. Celý rituál měl jasně stanovený průběh: oběť, určená věštbou byla položena na okraj jámy, v níž Kahanga přebýval. Aby svého boha nerušili, šli nosiči (příslušníci zvláštního klanu, jehož povinností tahle služba byla) stranou a čekali, většinou zbytečně, protože oběť se nevrátila. V takovém případě porazili a snědli kozu, kterou za tím účelem vedli sebou. A bylo to, Kahanga se k suchu přiznal, za oběť seslal déšť a do další klimatické poruchy byl klid.
1) J. Frazer: Zlatá ratolest – Druhá žeň, str. 61
(20.3.2005)
Chinkang'onme
Vypadá jako had se lví hřívou a je to bůh Tumbuktů z východní Afriky. Někdy mívá manželku z kmene, na rozdíl od jiných kultur, kde podobné nevěsty svatebním obřadem přišly o život, to u Tumbuktů vypadá pro vybranou slečnu dobře. Jen se odstěhuje trochu stranou, je považována za vtělené božstvo, vážená mezi svým lidem. Jen se už nikdy nevdá, ale to se u manželky takové celebrity jaksi považuje za vlastnost.
(20.3.2005)
Ser-Ovi
Ne, že by tu už dlouho žádný nebyl, ale vodního démona si do sbírky vždycky zařadím rád.
V tomto případě jde o vodní vílu kavkazkých Horských Židů. Ser-Ovi je bílá jemná dívenka, která po nocích stráží vodní prameny. Buď má letité zkušenosti s lidmi, kteří se ke studánkám i přírodě obecně nechovají dobře, nebo nezapře přirozenost vodních démonů, prostě tu a tam líčí na lidi. Ovšem jen na starší, ty životem ještě příliš nepoznamenané nechává být.
Jako mnoho nadpřirozených bytostí se i tahle víla straní železa, proto horalé nosí ocelové prsteny a když musí v noci pro vodu, jistí se nějakým železem, kterým mávají kolem sebe.
(20.3.2005)
Hoppa
Dnešnímu Bestiáři bude chybět hlava. Bez této části těla se obejde celá řada nadpřirozených jedinců, byť jde ve většině případů o sťaté a i jinak prokleté osoby, případně o přízraky koňské. Katův meč bývá zajisté nejčastější příčinou existence bezhlavého muže, ale zatím se mu vyhnu; podstatné jsou typy a následující přízraky je tak trochu představují.
Tím prvním je obvyklý duch českých pověstí – bleskem sražený zlý správce. Jmenoval se Hoppa a byl vrchním na bysterském zámku nedaleko východočeské Poličky, to zaživa. Za přízrakova jezdil krajem v kočáru a mával karabáčem. I když byl později hartmanickým knězem zažehnán, přežíval dlouhou dobu jako místní pedagogické strašidlo.
(27.3.2005)
McGilligan
Bezhlavým jezdcem se muž jménem McGilligan stal opravdu bezhlavě. Hnal svého oře takovou rychlostí a s takovým zaujetím pro jízdu, že přehlédl větev, rostoucí v kolizním kursu. Dřevo bylo tvrdší.
Od té doby se tenhle představitel klasického směru mezi bezhlavci projíždí v okolí Dumfries Priory, v jižním Skotsku, kde se ta příhoda udála, a svědky jeho přítomnosti se stali kupříkladu norští vojáci, dislokovaní v Dumfries za druhé světové války.
(27.3.2005)
Dund
Už tu byl bezhlavý pasažér, bezhlavý jezdec, tak na závěr přidám ještě něco opravdu zlého.
Dund se projíždí Indií, je to čistý démon, žádný následek osudu. Je nekompletní i v jiných směrech, chybí mu i ruce a chodidla. Hlavu mívá přivázánu k sedlové hrušce.
Cestuje od domu k domu a vyvolává jejich obyvatele; kdo mu odpoví, vystavuje se nebezpečí smrti nebo šílenství.
(27.3.2005)
Fáma
Hrozná obluda, kterou Vergilius popisuje jako opeřené velkokřídlé monstrum, rychlé až běda a s tolika očima, ústy a jazyky, kolik má per. Rychlejší, než co jiného a když se nafoukne, větší než jakýkoliv jiný tvor. Žije na vysokém hradě, odkud vysílá po celém světě své poskoky; aby byl provoz co nejplynulejší, nemá Fámino sídlo dveře, takže Vymyšlené zprávy, Omyly, Šeptandy i další věrní služebníci mohou volně a rychle vyrážet za svým posláním.
Personifikace pověsti je prý dcerou římské bohyně Země Terry, takže by se dalo předpokládat i řecké protějšky v podobě matky Gaie (občas Elpis) a dcery, která se jmenovala Fémé (někdy Ossa) a jíž si obyvatelé Peloponésu představovali poněkud střízlivěji: jako okřídlenou postavu s hlásnou troubou. Původním domovem je v tomto případě ovšem poloostrov Apeninský a jak je každému, snad s výjimkou důvěřivých čtenářů Hromu, jasné, její kariéra s pádem Římské říše rozhodně neskončila.
(1.4.2005)
Neria
Zatímco předchozí dáma se ve světě neztratila, po bohyni Nerii toho příliš mnoho nezbylo. Víme, že bývala manželkou boha války Marta. A to je si tak všechno.
(1.4.2005)
Honor
A do třetice z Říma. I tohle jméno, aspoň v některých jazycích, hovoří samo za sebe, tentokrát mnohem čistěji, než Fáma. Honor je čest a její bohyně. Římané ji opravdu uctívali, nejčastěji ve dvojici s Virtus, bohyní odvahy a válečné statečnosti. Obě dámy většinou kráčely ruku v ruce, Virtus bez Honory nebývala tak uctívána, přesto měla vlastní chrám v Římě za Kapenskou bránou, v sousedství svatostánku své přítelkyně. Oběma dohromady, i přes odpor patricijských kněží, pak postavil Templum Honoris et Virtutis konzul Gaius M. Marius v roce mínus 101.
(1.4.2005)
Andvari
Když se trpaslíku Oinnovi (ne, není to ten z Hobita) narodil syn Andvari, nebyly severské sudičky – norny – zrovna ve formě. Nejen, že měl čerstvě zrozený trpaslík žít ve vodě, on měl být dokonce rybou. A o jeho budoucnosti raději sudičky taktně pomlčely, kdo by chtěl slyšet, že jeho potomka budou okrádat sami bohové.
Což se později skutečně stalo. Germánští bohové považovali diplomacii za orientální království a když jim jednou chyběla patřičná hotovost, za niž by se vykoupili z průšvihu, do něhož se dostali (totiž vraždy Hreidmarova syna Otra), poslali původce toho problému Lokiho právě za Andvarim, neboť, jak známo, trpaslíci bývají pěkně zazobaní. Pochopitelně si nechtěli půjčit, ani bezúročně. Bohyně moře Rán dala Lokimu kouzelnou síť, Loki se vypravil k jezeru, v němž se trpaslík v momentálně rybí podobě vyskytoval, rozhodil sítě a Andvariho vytáhl. Načež mu sdělil obvyklý a jednoduchý požadavek: Peníze nebo život.
Trpaslík dlouho nepřemýšlel, přesto v tváří tvář smrti zachoval rozvahu a pokusil se v podpaždí ukrýt aspoň svůj prsten, díky jemuž by své ztracené jmění nabyl znovu. Ale nenasytný Loki mu sebral i ten. Andvarimu zbylo poslední – prsten (a celý poklad) proklel.
Ano, jsme přesně tam, totiž v legendě o Prstenu, ne té literární, ale mnohem starší, v pověstech a legendách o Niflunzích (Nibelunzích). Nejvyšší bůh Ódin to přežil, protože i když si chtěl prsten ponechat, musel ho vyplatit spolu s ostatním Andvariho zlatem.
Hreidmar, takto nový vlastník prstenu, se stal první obětí kletby a pak už to šlo jeden po druhém. Historie Fafníra, proslaveného draka a Hreidmarova další syna je obecně známá, stejně tak nepřežili další vlastníci trpaslíkova šperku: Régin, samotný Sigurd, Brynhilda nebo Gunnarr.
To už je ale úplně jiný příběh.
10.4.2005
Engai
Bohyně Engai žije na hoře, která se jmenuje Boží. Anebo taky Ol Doinyo Lengai, jestli to chcete masajsky. Není to jen tak obyčejný kopec někde uprostřed Tanzánie, je přes dva kilometry vysoká, jak se na boží sídlo patří, a je to sopka. Ovšem velice zajímavá sopka. Zatímco kupříkladu havajská Pele se nastěhovala do bouřlivého kráteru vulkánu Kilauea, Engai bydlí v zajímavém prostředí s celkem studenou natrokarbonatitovou lávou o teplotě slabě nad pět set stupňů Celsia, která vybuchuje v rychle chladnoucích gejzírech, pevných ještě než dopadnou na zem, nebo vytéká v tmavých říčkách. Oboje tvoří nádherné útvary (bohužel s velice nízkou životností) a jejich fotografie můžete najít třeba v National Geographic Česká republika z ledna 2003, nebo na téhle adrese.
Ale pojďme k obyvatelce Ol Doinyo Lengai. Když nějaký bůh žije v sopce, pochopitelně dává svou nelibost najevo erupcemi. Engai také a navíc někdy přidává sucho. Masajové k hoře a její bohyni podnikají dlouhé pouti, aby nedostatek vláhy zažehnali vyprosením si deště. Ale protože Engai je bohyní vysoce postavenou a váženou, prosí ji i o opravu mnoha dalších strastí života: o plodnost žen i dobytka (neboť Masajové jsou především pastevci), o pomoc při tom či onom.
Masajové se ovšem – jak už tu bylo nedávno řečeno – nejčastěji obracejí k vzdálenému bohu jménem En-kai. Engai jeho ženským protějškem nejspíš nebude, možná jen krajovou formou nebo, i to je možné, chybou, vzniklou špatným tlumočením.
(17.4.2005)
Yemaja
Vody nigerijské řeky Ogun dokážou vyléčit neplodnost, to proto, že jsou spojovány s Velkou bohyní jménem Yemaja, dcerou božského páru Odudua a Obatala. Když se tuto patronku porodů pokusil podruhé znásilnit syn Orungan, její tělo puklo a vylétlo z něj patnáct nových bohů (včetně řeky Ogun).
Yemaja udělala kariéru i v křesťanství (které přejímalo staré bohy nejen v Evropě) a na druhé straně oceánu v Brazílii zase nastoupila jako vládkyně moří a ochránkyně ztroskotaných.
(17.4.2005)
Tveret a Bes
Kromě toho, že oba pocházejí z Egypta starověce pyramidálního, patří mezi tehdejší božstva a těšívali se značné oblibě v řadách věřících, spojuje trpaslíka Bese a hrošici Tveret fakt, že mnohdy pracovali ve dvojici. Pročež jsem je do jednoho povídání zahrnul i já.
Nejprve samozřejmě pojednám o dámě.
Tveret (v anglických pramenech Taweret, další známá jména Ipet, Apet, Opet nebo Reret) měla, jak bývalo v kraji zvykem, zvířecí formu, v jejím případě podobu hrocha, respektive hrošice. Ne tak docela, někdy k nezaměnitelné hroší hlavě příslušely lví končetiny a krokodýlí ocas. Patřila k vyšší formě dei domestici a jejím hlavním úkolem bylo pomáhat rodičkám. Také odhánět zlé démony a symbolizovat severní oblohu. A ještě, protože těhotenství je záležitostí plodnosti a plodnost lidská ve všech kulturách spjata s plodností agrární, patronkou této. Podle Knihy mrtvých navíc uváděla do posmrtného života.
Měla toho prostě na krku dost, z čehož vyplývá, že ve své vrcholné formě byla syntézou několika lokálních bohyň, což je úděl většiny známých egyptských i středomořských bohů. Ze vzdálenosti několika tisíců let totiž vidíme tyto kultury jako jednolité a neměnné, což nám sice usnadňuje orientaci, ale také někdy přináší zmatek, když (platí to především pro nejoblíbenější z oblíbených, mytologii řeckou) narazíme na podivné chyby v konceptuální kontinuitě příběhů. Ale to by bylo na dlouhé povídání a sem to nepatří.
Bes, jak už bylo řečeno, byl postavy nevysoké, s obličejem groteskním, někdy se oblékal do héraklovského lvího pláště, ale to může být jen pozdější ústupek tradicím.
V egyptském pantheonu totiž Bes vyniká z jednoho zvláštního důvodu: nikdy není zobrazován z profilu, jak bylo v té době zvykem, ale en face, a nemá, jak by se dalo s určitostí čekat, zvířecí formu. Což prozrazuje, že jde o jasného imigranta, který měl přijít za vlády osmnácté dynastie z asijské Babylonie, ačkoliv, jak vtipně poznamenává jeden z mých pramenů, má tenhle bůh hodně společného s bohy střední a jižní Afriky.
Jako Tveretin porodní asistent se staral především o to, aby nového človíčka zabavil, což se mu při jeho vzhledu asi mělo dařit, i když čerstvé mimino stejně pořádně nevidí a ta o něco větší by vyděsil. Ale tím důležitým na jeho přítomnosti byla ochrana proti zlým démonům a nečekanému neštěstí.
Mimo již zmíněné byl Bes patronem tanečníků a muzikantů, dělal do módy, ale především (nejspíš pro svou minulost babylonského válečného boha) ochraňoval královskou rodinu. I když neměl žádné chrámy ani oficiální obřady, patřil k nejoblíbenějším dei domestici starého Egypta a mnoho domů bylo chráněno hned u dveří postavenou Besovou soškou, což je praktika známá z celého světa, příkladem budiž japonský Šoki.
Tveret na ilustraci:
Jeff Dahl [GFDL or CC BY-SA 4.0], from Wikimedia Commons
(24.4.2005)
Ardigun
Peníze vládnou světu. To je pouhé konstatování, rozhodně se nebudu pouštět do moralistických úvah. Berme to technicky. Peníze jsou nástroj, který jako prostředník nahradil dříve užívané předměty směny, o jejichž technických nedostatcích nejlépe promlouvá citát z Pratchettových Koberců:
Než vznikly peníze, kupovali si lidé věci za prasata a krávy, které k tomu účelu nebyly právě nejvhodnější, protože jste je museli krmit a držet v bezpečí, a stejně vám i tak čas od času nějaké ty peníze chcíply
Na otázku Proč vznikly, jsem nechal odpovědět někoho jiného. Ale Jak vznikly, o tom ještě nevíte.
Jasno v tom mají Mikronésané ze souostroví Palau, takto uživatelé jednoho z opravdu kuriozních monetárních systémů planety. Ne, nemluvím o celkem známých obřích kamenných mincích, zvících několika metrů, ty jsou v oběhu (což je zvláštní termín vzhledem k tomu, že takové mince zůstávají na jednom místě ať změní majitelů kolik chtějí) na sousedním souostroví Yap. I když byly vyráběny v mincovnách čili lomech právě na ostrovech Palauských. Tamní obyvatelé ovšem dávají přednost zcela jiné měně, skleněným mincím, což by nebylo nijak zvláštní, kdyby jich nebylo na tři sta druhů. Kde my si vystačíme s korunami a haléři, tam si Palaučané libují v mincích s názvy jako kluk, brak, elpulup, eldoio, víc jich neznám, takže nám několik set druhů chybí.
Podle etnografů a archeologů dorazila měna do Mikronésie nejspíš přes Indonésii bůhví odkud, ale tohle je Bestiář a tak objasním původ peněz (o nichž vedou Mikronésané snad ještě více řečí než Češi), dle jeho zvyklostí.
Na začátku byl ptáček kivit, který se napil z rosy, zachycené na jednom vykotlaném stromě. V mýtech není nic nemožné a tak považujte za fakt, že tímto způsobem přišel pták do jiného stavu. Narodila se mu ryba, která nejdřív žila v dutině onoho stromu (pochopitelně plné vody, protože to byla ryba), než ji jednoho dne objevili lidé. Ti ji nesnědli, ale hodili do moře, což, vzato podle biologických pravidel, je mnohem horší, protože ve stromu byla pochopitelně voda sladká a náhlý přechod do chemicky zcela odlišného prostředí by obyčejná ryba přežít neměla. Ale byla to kouzelná ryba a v moři se jí dařilo. Tak dobře, že dorostla takové velikosti, aby na svých zádech mohla nést, patrně po vzoru leviathanů z druhé poloviny zeměkoule, ostrov. Ta země se jmenovala Wrot a ještě se k ní vrátíme.
Otec pták, matka voda, ryba (byl to sameček) se rodiných tradic držela a při jedné ze svých návštěv Palauských ostrovů se zapletla s člověčicí.
Potomkem ryby a ženy se stala holčička jménem Ardigun a událo se to na ostrově Babelthuap, což je největší kousek pevné půdy v Palauském souostroví. Zpočátku se měla dobře, protože se jí ujal rod Anisur. Lidé ji vychovali, jenže když i Ardigun přišla do jiného stavu – s kým nebo s čím, to bohužel není známo – vyhnali ji. Což pochopitelně dceru ryby a vnučku ptáka nepotěšilo.
Pokud se nedočkavě ptáte, kdeže jsou ty peníze, tak právě tady. Jak jsem uvedl, kdo byl otcem budoucího Ardigunina dítěte, to nevím. Ale tím potomkem měly být právě ony skleněné kapkovité mince, jejichž směnná hodnota je dodnes jeden kluk ku stu měny okolního světa, za německé správy platil sto marek, za Japonců sto jenů, dnes sto amerických dolarů. Takže mohli být Palauané mnohem bohatší, než jsou dnes, jenže Ardigun prohlásila, že všechny peníze, které porodí, jim nedá, když se jí zřekli. Jen natáhla ruce a vysypala na podlahu chýše sice docela slušnou částku, ale rozhodně ne tak velkou, jaká se povaluje na ostrovních zádech jejího otce.
Pláže oné legendární země Wrut totiž nejsou písečné ani oblázkové, ale vysypané skleněnými palauskými penězi. Ardigun se na ostrov Wrut nakonec odstěhovala a ani ji, ani jejího otce, natožpak zemi na jeho zádech už nikdy nikdo nespatřil.
(1.5.2005)
Mimosvětští bódhisattvové
Bódhisattva je člověk, respektive bytost, která je na nejlepší cestě dosáhnout nirvány. Až na poslední krůček, který dobrovolně neučiní, protože ne všechny bytosti zatím dosáhli osvobození. Vzato vulgární zkratkou, jsou bódhisattvové buddhistickou (respektive mahájánovou) verzí katolických svatých. Existují ovšem bódhisattvové světští, lišící se od ostatních lidí především morálními vlastnostmi, a bódhisattvové mimosvětští, kteří bran nirvány již dosáhli, ale přesto do ní nevstupují, aby se v nejrůznějších formách snažili pomáhat ostatnímu světu. Abych se přiznal, je to všechno kapánek složitější, ale tenhle stručný úvod mi pomohl uvést několik krátkých a nevyčerpávajících informací o několika jménech.
Avalókitéšvara
jinak též Padmapáni, přízviskem Mahákaruna, je jedním z nejvýznamějších mimosvětských bódhisattvů. Stará se o plodnost lidí i polí, ochraňuje před přírodními pohromami. Je ztělesněním slitovného soucitu, jedné ze dvou základních vlastností buddhů a také patronem Tibetu.
Kšitigarbha
čili Zrozenec Země, pomáhá hříšníkům z pekla a poutníkům na cestách. Je vybaven kamenem moudrosti čintámani a poutnickou bambusovou holí se šesti kolínky. Ta představují šest možností reinkarnace, v nichž Kšitigarbha pomáhá, což jsou tři dobrá (člověk, bůh a démon asura) a tři špatná (znovuzrození do pekla, ve zvíře nebo v ducha prétu).
Mahásthámaprátpta
je také docela důležitým, protože právě on donutil lidi o nutnosti spásy přemýšlet.
Maňdžušrí
Kromě toho, že je patronem Nepálu, je tento bódhisattva také personifikací nejvyšší moudrosti. Přezdívá se mu Hrdlička, tedy Maňdžughóša, čehož smysl mi ve spojení s nejvyšší moudrostí a altruismem, který bódhisattvové obecně nešetří, bohužel uniká. Mám totiž několik obzvláště vypečených exemplářů těchto ptáků denně na očích a věřte mi, že do českých přísloví se dostali omylem. Na to, že nepatří mezi dravce dokáží být pěkně agresivní a nesnášenliví a ... ale to sem nepatří, pozorujte si je sami, hrdliček je naštěstí ještě dost.
Samantabhadra
bývá k vidění na obrázcích spolu s Buddhou a Maňdžušrím nebo také sedě na šestiklovém slonu. (Ne šestikilovém, to má být trapně úsměvné přídavné jméno, popisující slona se šesti kly, čili extrémě přerostlými řezáky). To druhé zobrazuje vítězství mudrce nad šesti smysly, zatímco tmavomodré Samantabhadrovo tělo představuje vesmírnou prázdnotu.
(8.5.2005)
Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem
Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů
Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde
obsah
předchozí část
následující část
