Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část šestnáctá

Ea, jinde známý jako Oannes

Bůh Ea, známý též jako Oannes

Když člověčenstvo stvořil moudrý Ea,

službou je obtížil bohů —

takové dílo pochopit nelze1)

 

Vládce mořských hlubin, Sumery zvaný Enki, Semity Ea a Řeky Oannes, byl jedním z trojice hlavních babylonských bohů. Lidstvo stvořil z hlíny a krve netvora Kingua, kterého museli bohové porazit spolu s Tiamat. V tom boji měl jednu z hlavních úloh, nebýt jeho, Tiamat a jejím hrůzyplným potomkům by vláda nad světem zůstala.

Stejně jako pozdější Prométheus, i Ea svůj výtvor chránil. Příkladem budiž nenápadné upozornění, které obdržela Utanapištimova chýše (jejímu majiteli jí sdělit nemohl a tak prostě mluvil do zdi).

 

Ó stěno, ó stěno! ty, chyše z rákosu, slyš, ty, stěno, rozuměj

Muži šuruppacký, synu Ubara-tutua,

strhni dům, vystav loď

bohatství zanech, život vyhledej!

Majetek v nenávisti měj, život zachovej!

Všechno sémě živoucí uveď do lodi! 2)

 

Následují konstrukční detaily, které vynechávám, protože technologie od té doby značně pokročila. Jak při stavbě korábů, tak při ničení lidstva.

Ea prostě lidi miloval, což dokázal i tím, že je naučil řemeslům, vědě, pravděpodobně, podle některých pramenů, napomohl i objevu písma. Samozřejmě se též věnoval tajným vědám, magii, věštění a medicíně. Podle pozdějších verzí, které si z Mesopotámie přivezli Řekové, ve dne Ea – po hellénsku ovšem Oannes, přes den vyučoval lidstvo, v noci se vracel do hlubin Perského zálivu, neboť jako správný mořský bůh někde na dně hlubokého oceánu měl svůj palác.

 

1) Mýty staré Mezopotámie: sumerská, akkadská a chetitská literatura na klínopisných tabulkách. Přeložil Jiří PROSECKÝ Praha: Odeon, 1977. Živá díla minulosti (Odeon).
2) Epos o Gilgamešovi. Vyd. 4., v Mladé frontě 2. Přeložil Lubor MATOUŠ. Praha: Mladá fronta, 1997. Klasická knihovna (Mladá fronta). ISBN 80-204-0281-0.
Ea na doprovodném snímku: c. 2300 BC (design); 2012 (this file) [Public domain], via Wikimedia Commons

(28.3. 2004)

Jofune Nuši

Mořský had, který žil v jeskyni na pobřeží japonského ostrova Oki. Mezi jeho zvyky patřil jeden dobře známý evropským drakům – každý rok, v noci třináctého června, vyžadoval oběť v podobě krásné panny. Pokud takovou nedostal, rozzuřil se a pomocí bouří ničil rybářské lodě. Až se jednoho roku objevila na pobřeží dobrovolnice jménem Tokoyo. Nevím, jestli znala exotickou evropskou pověst o Odysseovi, ale provedla s hadem totéž co lstivý král s Kyklópem. Když se jí Jofune Nuši pokusil sežrat, vytáhla nůž a vrazila mu ho do oka. Oslepený had začal mít jiné starosti, než výroční večeři, zmítal se v bolestech a pro Tokoyo už nebylo složité udělat to, co po celém světě mohlo udělat mnoho silných a cvičených mužů a co zůstávalo na slabých dívkách, pasáčcích a dětech – zabít ho.

(28.3. 2004)

Su

Vodní mostrum Su

Velká, leč neškodná mořská obluda, proslulá především svým dlouhým ocasem. Ten je mnohdy delší než její tělo a slouží samozřejmě k plavání, su totiž nijak zvlášť nemá ráda lidskou společnost a tak, když spatří loď, mizí rekordní rychlostí pryč. Nebo, jak můžete vidět, slouží ocas jako deštník či slunečník pro mladé su, které stará nosí na zádech.

 

(28.3. 2004)

Pěnita, aneb nová zjištění o Bílé paní

Dnešní sbírka nadpřirozených bytostí pochází z povinné školní četby. Ano, nemýlíte se, z Jiráskových Starých pověstí českých.

Bílé paní v nich po právu náleží celá kapitola, přičemž hlavní část je věnována té nejslavnější, jindřichohradecké. Ale mimo to autor připomíná i celou řadu dalších. Také pověsti, ve kterých dáma v bílém není rodovým strašidlem, ale vodní bytostí, která ohlašovala smrt. Říkávalo se jí Pěnita, Parychta, Peruta nebo již známým Perchta, na Moravě pak Šperechta. Což jsou už od pohledu a poslechu jen varianty německého Berchta.

To byla jihoněmecká pohanská bohyně, (na severu jí odpovídala Hulda, která později ponížila jednak v babiznu se železným nosem, strašící děti, jednak v jejich ochránkyni. A k podobné bohyni vedou stopy i v otázce původu Bílé paní. Ať už strašila u vody nebo na cimbuří.

(4.4.2004)

Zmek

Plivník, autor Petra Bobalová

Později se stal známější pod jménem zmok, čímž způsobil démonologům drobné problémy. Ve stejné oblasti existuje totiž další zmok, drak, kterého sedm let nikdo nespatřil. Izolace v něm zanechává následky, protože takovýhle drak je pak velice nebezpečný.

Ale zpátky ke zmokovi – zmekovi.

Původní zmek byl bytostí ohnivou, nejspíš černým hadem, odtud jeho jméno, a teprve později metamorfoval v černé kuře, plivníka, zlomyslného ďáblíka. Sedm let nosil štěstí, ať už jako kuře černé, nebo červené ohnivé. Občas ovšem škodil, největším problémem ovšem bylo zmeka se zbavit. Proč? Po sedmileté službě už šlo o duši. Nejjistějším způsobem bylo pozpátku ho odnést na místo, kde k němu člověk přišel, při téhle operaci se nesmělo promluvit ani ohlédnout.

Jak se ale člověk zbavil plivníka, kterého si vychoval sám, devítidenním nošením vejce od černé slepice v podpaždí, to nevím.

(autorem ilustrace je Petra Bobalová), (Plná velikost v Galerii).

(4.4.2004)

Kováříček

Za kováříčkem, půl lokte vysokém pidimuži vás odkáži k permoníkům a jejich skalnímu příbuzenstvu. Tam totiž patří.

(4.4.2004)

Jedubába

nebývala pavlačová drbna, ale samozřejmě česká forma Baby Jagy, tedy pozdější ježibaby. A tam se o ní také něco dozvíte, rozhodně víc, než v kratičké polovětě z Pověstí, kde pan Jirásek zmiňuje pouze o tom, že ve vlastnictví dotyčné se nachází známá živá a mrtvá voda.

(4.4.2004)

Kentauři

Kentauři

Nejznámější ne-lidský národ, z poloviny lidé a napůl koně, žil v Thessálii a na západě Arkádie. V mýtech se o něm nehovoří nijak dobře, Kentauři byli divocí, zlí a nebezpeční. Samozřejmě až na výjimky, ale o nich až později. Je to ovšem historie psaná vítězem, většina koňského národa totiž zahynula ve válkách s Lapithy.

To bylo tak: král Peirithoos Kentaury pozval na svou svatbu. A protože to byla hostina pořádná, na které se ničím nešetřilo, moře vína kentaury udolalo natolik, že se pod jeho vlivem dopustili řady výtržností, násilím na nevěstě počínaje. A vhodný casus belli byl na světě, zvláště, když Lapithové měli na své straně Thésea a tak si mohli leccos dovolit.

Válka probíhala se střídavým úspěchem obou stran, nakonec, i když Lapithové museli svůj kraj opustit, kentauři prohráli, jako národ skončili, a stali se ojedinělou kuriozitou, pobíhající po řeckých mýtech.

Podle všeho vznikla víra v kentaury stejně jako mnoho mýtů ze špatného výkladu prastarých obrazů. V tomto případě šlo nejspíš o mystéria, při nichž tanečníci, převlečení za koně, přivolávali déšť. Skuteční Kentauři pak byli klanem s totemem koně, který žil v sousedství Hellénů. Lapithové k tomuto kultu patřili také, měli podle mýtů s Kentaury společného předka, Ixióna, který prvního Kentaura zplodil s falešnou Hérou, Nefelou, domnívaje se, že si užívá se skutečnou královnou bohů. Ale Lapithové, na rozdíl od Kentaurů, přežili do klasické doby a protože očividně vypadali normálně lidsky, zůstala koňská polovina těla jen jejich bratrancům. Některé mýty je ostatně spojují i s ostatními pololidskými rasami, se Silény a Satyry.

Nejznámějším příslušníkem tohoto národa byl Cheirón. Na rozdíl od svých druhů požíval pověsti jemného vzdělance a mudrce. Byl učitelem mnoha řeckých hrdinů a osobností: Asklépia, Iásona, Achillea, Kastora a Polydeuka, nebo Telamóna, s ostatními neohroženými celebritami se aspoň přátelil. Kamarádství s nejslavnějším z hrdinů Héraklem se mu bohužel stalo osudným.

Cheirón, mimochodem, původně šlo o thessalského boha lékařství, se připletl do konfliktu mezi kentaury na jedné a Héráklem a kentaurem Folem na druhé straně.

Kentaur Folos, jinak syn Siléna a nymfy Melie, jednou s přítelem Héráklem zasedli k dubovému stolu a pozvedli číši vína spolu. Jenže Folos načal měch, k jehož obsahu se svorně hlásili všichni v kraji žijící kentauři, a tak se rozpoutala rvačka, při níž nejprve vítězící kentauři byli hořícími poleny obráceni na útěk. Uháněli pak po pobřeží a v malijském zálivu se ukryli do Cheirónovy jeskyně. Hérákles za nimi poslal několik šípů, omylem však zasáhl i přítele Cheiróna. A protože šípy měly hroty namočené v krvi Lernské hydry a byly tudíž smrtelně jedovaté, bylo zle. Navíc se o jeden z nich škrábl i Folos, což pro něj znamenalo jistou smrt. Ne tak pro Cheiróna, který kdysi získal nesmrtelnost. Ta se bohužel netýkala bezbolestnosti, kentaura Hydřin jed trýznil natolik, že požádal podsvětního vládce Háda o laskavost, Hádes ho i bez nároku vzal do podsvětí, vyměniv jeho duši za duši Prométheovu.

Hydřin jed na Héráklových šípech stál život i třetího dobře známého Kentaura. Tím byl převozník, či vlastně přenosník, protože převážel přes aitólskou řeku Euénu na vlastních zádech, Nessos.

Ten ovšem, na rozdíl od Cheiróna a Fola, vzpomínaných pro svou moudrost, vstoupil do mýtů jako úskočný únosce. Pokusil se totiž unést Héráklovu novomanželku Déianeiru. Manžel však neváhal, střílel od boku a neúspěšný únosce Nessos skonal své oběti v náručí. Než vydechl naposled, uznal, že Hérákles je manžel vskutku pozorný a cti dbalý, potměšile však novomanželce poradil, ať si pro jistotu schová něco Nessovy krve. Kdyby snad Héráklův cit po čase ochladl, ať Déianeira potře tou krví plášť, manželství to dozajista zachrání. Důvěřivá manželka poslechla a po létech Nessův návod vyzkoušela. Důvody, které ji k tomu vedly, byly sice objektivní, výsledek ovšem pro záletníka poněkud krutý. Nessova krev, intoxikovaná hydřím jedem, Hérákla otrávila. Dopadl stejně jako Cheirón, dobrovolně opustil tento svět, aby se stal Nesmrtelným a žil na Olympu.

I když nebyl Nessos nijak příkladné povahy, přece jen to dotáhl daleko. Ujali se ho Římané, u nichž se stal patronem převozníků a posléze i mořeplavců. A v téhle funkci se ve Středozemí objevuje dodnes. Spolu s nevlastním bratrem múz, Krotem, který září na obloze jako souhvězdí Střelce, a Kentaura, představujícího Kentaury obecně (případně jen Cheiróna) jsou to poslední kentauři, které dnes můžete spatřit.

 

Kentaura ve společnosti bohyně Pallas Athény namaloval někdy kolem roku 1482 Sandro Botticelli [Public domain], via Wikimedia Commons

(11.4.2004)

Apitau

Víra v duchy, obývající stromy, je rozšířená po celém světě. I když v Evropě jsou nejznámější řecké dryády, jejich příbuzné najdete třeba na Borneu. Tamní Dajakové si před poražením stromu musí usmířit jeho spirituálního obyvatele; vykupují se pastou z rýže, drůbeží krve a vajíček, kterou potřou kmen. Zapáleným ohněm si pak udržují od těla lesního ducha Apitau. Plameny nesmí uhasnout, dokud není práce dokončena, jinak by se Apitau vrátil a dřevorubci onemocněli.

(18.4.2004)

Etengena

Kiwajové na Nové Guneji neradi poráží osamělé nebo výrazné stromy. Ty by mohly být sídlem lesního ducha jménem etengena. Proto – když už není zbytí – etengenu poprosí, aby se odstěhoval. Pokud mají po několika dnech, kdy se ke stromu vrátí, těžké ruce, pak se etengena sice přestěhoval, ale jen na chvíli a to do Kiwajů, aby jim vysvětlil, že na tomhle místě se mu líbí a v žádném případě se s ním o repatriaci nedohodnou.

(18.4.2004)

Tokway

je zase lesní duch, jehož musí na ostrově Trobriandu nedaleko Nové Guineje domorodci usmířit, aby mohli porazit strom, vybraný k výrobě kánoe. Slouží k tomu složitý rituál, který začíná tím, že do záseku ve stromu se vloží jako obětina jídlo. Následuje dlouhé zaříkání, v němž je tokway veleben a výsledek budoucí tesařské práce, kánoe, nazývána nelichotivými jmény.

(18.4.2004)

Podivná zoologie

Mnoho obyvatel středověkých bestiářů vděčí za svou existenci mizerným pozorovatelům, velkým očím náhodných diváků nebo umíněnosti tradicionalistů. Dnešní bestiář nebude nadpřirozený, neboť eponymní středověké spisy také nehovořily jen o nadpřirozených a nepřirozených tvorech, ale i o běžné fauně. O takové, která, až na výjimky, vedené z pověrčivosti nebo špatného pozorování, byla trochu z ruky.

Ale přece jen začneme doma, v Evropě, u obávaného tvora, kterého můžete potkat i vy. U zmije.

Kolem tohoto hada, (mimochodem, mytologie se skrývá už v jeho jméně, protože slovo zmije je náhradou za tabuizované pravé jméno) existuje mnoho pověr i dnes. Ovšem, jak prozradil ve svém Bestiáři sám renesanční všeuměl Leonardo da Vinci, zmije je opravdu zmijí v onom přeneseném slova smyslu, v jakém ho užíváme k označení člověka. Při páření totiž samice otevírá tlamu, otevírá a otevírá a když je sameček hotov, zakousne ho. Příroda to tak ovšem nenechá, malí pohrobci, kteří vyrůstají v těle své matky, ji nakonec rozpářou břicho, aby mohli ven a vražedkyně sama umírá.

Pro pořádek připomínám, že skutečná zmije obecná, tedy Vipera berus, opravdu rodí živá mláďata, případně snese vajíčka, z nichž se háďata hned proklubou. Ale jdeme dál.

Třeba za oceán do Pennsylvanie, kde se ještě v roce 1910 věřilo, že tamní skunk je nejnešťastnější ze všech zvířat, nespokojený se svým vzhledem (viděli jste někdy opravdového skunka?) a proto neustále pláče. Podle slz ho lze snadno vystopovat. Ale pozor – když skunka něco vystraší nebo když nemůže utéct – ne, nemusíte mít strach, nepustí se do vás, ani vás nepostříká páchnoucí tekutinou. Tenhle podivný skunk se v podobné situaci rozpustí ve vlastních slzách. Proč ne.

P.S. 2024: Nic takového si lidé o skunkovi nemysleli. Zvíře, které jsem tehdy vylovil z Borgesovy Fantastické zoologie, je v originále (španělském, z anglického pramene čerpajícím) Squonk, nikoliv skunk. Jde o chybu překladatele nebo redaktora. Vše, co tu bylo před lety o severoamerické šelmičce nešťastně napsáno, platí pro nešťastné zvířátko severoamerického folkloru, jen jméno si opravte. (Do knížky, jestli ji máte, ale nečmárejte, to se nedělá.)

 

Pelikán

Trochu jsem utekl od středověkých spisů, kaji se, a hned se tam vracím. Dejme tomu za pelikánem. Okamžitě zapomeňte na zoologickou zahradu a velkého bílého ptáka s vakem pod velkým zobákem. Středověký pelikán je menší, zobák má krátký a ostrý, peří žluté nebo zelené nebo takové, jaká barva se iluminátorovi dostala pod ruku. Podívejte se na obrázek.

Na něm můžete vidět i prazvláštní chování tohoto ptáka. Nejprve nechám za sebe promluvit autoritu, totiž již zmíněného Leonarda da Vinciho, který do svého Bestiáře vybíral zvířata pro některé charakteristické rysy povahy.

Pelikán velice miluje svá mláďata. Když je najde v hnízdě usmrcená hadem, bodne se do srdce, skropí je svou prýštící krví, a tak je navrátí životu. 1

Ze starých knih si nevybral hojné případy, kdy milující pelikání samička tak hýčká své čerstvě narozené potomky, až je připraví o život, ještěže má otec schopnost je oživit.

Zajímavou šelmou, kterou v Bestiářích nalezneme, je panter. V češtině se tohle slovo ujalo jako pojmenování melanésní formy levharta, ale středověký panter byl samozřejmě něčím úplně jiným. Samotářským zvířetem se skvrnou na zádech, která podle Plinia mění velikost podle měsíčních fází. Aristotéles a po něm mnozí další, až do středověku, vzpomínají zvláštní vůni, kterou panter vydává, ta přitahuje všechna zvířata i lidi. A ještě jsem zapomněl na melodický hlas. Nepatří to sem, ale nedá mi to nevzpomenout na některé slečny, voňavé a melodicky hovořící, ze kterých se nakonec ... ne, to tady opravdu nemá co dělat.

Krvelačnou nestvůrou se ovšem panter nestal. Jeho největším a jediným nepřítelem je totiž drak. Prozrazuje to Exeterská kniha, a když si za draka dosadíme jeho obvyklé středověké alter ego, čili ďábla, už je jasné, proč se šelmě dostalo u Anglosasů výsady býti tou hodnou.

A to by bylo pro dnešek všechno. Příště se určitě vrátím k bytostem rozhodně nadpřirozeným.

 

1 DA VINCI, Leonardo. Nápady. Praha: Odeon, 1982..

Obětavý pelikán na obrázku: Getty Center [Public domain], via Wikimedia Commons

(24.4.2004)

Ikhamha

Ikhamha

Ikhamha je velký zlý duch paraguayských Angaitů. Krade děti a straší dospělé, prohání lidi po pralese. Všechno špatné a nevysvětlitelné, s čím se Indián setká nebo o čem se mu zdá, je samozřejmě důsledkem Ikhamhova působení. Proto nejsou u Angaitů kresby, zpodobňující zlého ducha, vzácné. Obrázkem Ikhamhy lze totiž ducha zahnat.

Jeden takový si můžete prohlédnout. Pochází ze sbírky lovce kaktusů a etnografa Alberta Vojtěcha Friče a zdobil nástroj k odhánění zlých duchů nejúčinější – totiž kouzelníkovu chřestačku. Tihle Ikhamhové jsou portrétem německých kolonistů z Kemerichu, vzhledem k nepříliš civilizovanému přístupu bělochů k brazilským Indiánům je mnoho obrázků zlých duchů v podobném duchu. Ale není to vzhled kanonický, Ikhamha mívá mnoho podob. Zajisté přitom záleží především na fantazii a umu malíře.

(1.5.2004)

Onoenrodi

Kaďuveové, indiánský kmen z Gran Chaka, kdysi vynikal ornamentálními malbami. Původně šlo dokonce o docela složité písmo, ale s postupem času jeho znalost zanikla a Kaďuveové už jen malovali. Ale abych se nezapomněl (o tomto národě válečníků a šlechticů, kterým výměnou za ochranu poskytovali zemědělský servis Indiáni kmene Guaná, by se dalo vyprávět dlouho), v nadpise uvedený Onoenrodi byl jejich domácím božstvem.

Měl tytéž vlastnosti jako správný Kaďuvej, byl, jak uvádí A.V. Frič, zrcadlem kmene. S výjimkou pochopitelné božské nesmrtelnosti vypadal a choval se vlastně jako každý kouzelník.

(1.5.2004)

Tupan

Když se misionáři, působící mezi brazilskými kmeny, pokoušeli obrátit pralesní pohany na tu pravou víru, použili jméno této prastaré bytosti, která vládla hromu, jako synonymum pro boha křesťanského. Docela se jim to podařilo, dodnes někteří pokřtění Indiáni v Amazonii slovo tupan v tomhle smyslu používají.

(1.5.2004)

Kapila

Brahmána tohoto jména připomíná J.L. Borges ve Fantastické zoologii. Jako Stohlavce, velkou rybu sta hlav, kterou jednoho dne nalezli rybáři ve svých sítích. Kdyby kolem náhodou nešel Buddha, asi by se nedozvěděli, co je tvor vybavený rybím tělem, ale hlavami opičí, psí, prasečí et cetera zač. Ale velký světec se stohlavce zeptal:

„Nejsi Kapila?“

Zvíře odvětilo, že ano, načež pošlo. Buddha promptně dodal vysvětlení.

Kapila byl mnich s dokonalou pamětí, z níž ruče lovil nejen texty posvátných spisů, ale i nadávky, jimiž častoval své druhy, kteří se při citaci těchto spisů spletli. Ti pak pro něj byli opičími hlavami, koňskými hlavami, při své dobré paměti tituloval Kapila své okolí stovkou zoologických nadávek. Po smrti se pak následkem tohoto klení stal Kapila rybou se všemi hlavami, které jeho jazyk užil.

(9.5.2004)

Chuvava

Především v anglických textech je nazýván Humbaba, což připomínám jen pro ujasnění pojmů. Samozřejmě to má na svědomí transkripce, tentokrát z klínopisných tabulek, chuvava je totiž tvor, který se objevuje v jedné z nejstarších zaznamenaných bájí, v eposu o Gilgamešovi.

Byl to strážce cedrového lesa, monstrum typické pro tamní kraj – nezapomeňme, že Mezopotámie byla hlavním dodavatelem oblud pro mytologie širokého okolí – býčí rohy na hlavě, ocas v podobě hada, lví pazoury a ostře šupinaté tělo. Jako mnoho smluvních hlídačů, ani on nepřežil setkání se zlodějíčky, pardon, s hrdiny, v tomto případě s Gilgamešem a jeho přítelem Enkiduem.

(9.5.2004)

Es

Es není jen snížený tón, ale také hlavní bůh sibiřských Ketů. Pravděpodobně zapomenutý bůh, protože Ketů, čili Jenisejců, žila před čtvrtstoletím podle tehdejšího sčítání lidu tisícovka. Možná slouží dodnes, protože i přes vnucované pravoslaví udržovali Jenisejci dlouhou dobu svou vlastní šamanistickou víru

Es je nebeský bůh, většinou neviditelný, občas spatřený v podobě starce s dlouhým bílým vousem. A také bůh demiurgický, čili Stvořitel, angažoval se v konstrukci světa a z jílu uplácal jeho lidské obyvatele.

(9.5.2004)

Gryf, česky pták Noh

Gryf, česky pták Noh

Už podle vzhledu – většinou jde o kombinaci orla a lva – poznáte, že tato zajímavá obluda pochází z Orientu. Stejně jako její stejně pitoreskní příbuzní, příkladem mantichora. Evropu, pochopitelně helénskou, s gryfem poprvé seznámil Hésiodos, ale inkriminované dílo bohužel neznáme, takže prvním autorem, vytěžitelným i v moderní době se stal Hérodotos. Ten zmiňuje jednu z nejpopulárnějších a zásadních informací, totiž spřízněnost gryfů se zlatem.

Ať už ho vyhrabávají ze země, aby z něj dělali hnízda (a potom díky rodičovským pudům pronásledovali zlatokopy) nebo hlídají ložiska tohoto vzácného kovu, v každém případě je tahle vlastnost pomohla udržet v hitparádách oblíbenosti. Plnili v tomto případě v Asii stejnou funkci jako evropští draci nebo gnómové.

Hérodotos, popisující válku gryfů s jednookými Arimaspany, Aischylos a později Plinius patřili mezi několik málo antických autorů, kteří o gryfech zanechali písemné zprávy. Mnohem více se těmto tvorům dařilo v umění výtvarném, zachovala se celá řada jejich vyobrazení prakticky na čemkoliv, od abdérských mincí, přes výzdobu zbroje až po sarkofágy.

Přál jim i středověk. Gryfové jako mnoho oblud pronikli mezi heraldické znaky, ale navíc se jim dostalo i oficiálního uznání. Zatímco draci, mantichory, kentauři či bazilišci vesměs vstoupili do armády temnot, stanul gryf na straně druhé. I když se někdy považoval za démona, mnohem častěji byl identifikován jako symbol Kristův. Zajisté k tomu přispěla jeho obludná kombinace, neboť lev i orel jsou zvířata královská.

Už ve středověku pak také docházelo k prvním záměnám, běžným u mytologických tvorů dnes. Marco Polo – a nebyl sám – například na Madagaskaru zaslechl pověst o ruchchovi a interpretoval jako její hlavní postavu právě gryfa. A protože český termín pro gryfa je noh, není složité poznat, že pozdější překladatelé a vypravěči orientálních příběhů se stejné záměny dopouštěli také. Protože ruchch je ovšem bytostí naprosto odlišnou, věnuji mu jiné, následující povídání.

 

Ilustrace: Martin Schongauer, Public domain, via Wikimedia Commons

(16.5.2004)

Ruchch

Pták Ruchch

Ruchch, někdy uváděný v (pravděpodobně) anglické formě Roc, je na rozdíl od gryfa, čili Noha, obyčejným ptákem poněkud větších rozměrů. Většinou obřím supem nebo orlem. Poletuje po arabských legendách, ale také v pověstech madagaskarských a malajských, jeho operačním prostorem je tedy oblast kolem Indického oceánu. Dobře ho znáte ze Sindibádových dobrodružství.

Není pro něj problém uchopit do pařátů slona, ruchch je tímhle způsobem i loví, jak připomíná Marco Polo. Prostě slona popadne, vynese vzhůru a pustí na zem. Podle malajské pověsti, uvedené bohužel ve zmatených a nepřesných francouzských dětských knihách Mýty a legendy, takže jsem na vážkách, zda věřit či ne, někdy ruchch vyžírá město a živí se lidovým.

Na rozdíl od Noha je ovšem ruchch blíž skutečnosti a to nejspíš ani moc nepřehání. Padla tu zmínka o Madagaskaru, a vy už jistě tušíte, kam mířím. K Aepyornithes, k pštrosům madagaskarským, jedněm z největších ptáků, kteří kdy na téhle planetě žili. Pro pořádek – v Národním muzeu je ku spatření Dinornis maximus, čili moa, ten ale žil na Novém Zélandě a s aepyornisy měl společnou jen nelétavost a velikost.

Pštrosi madagaskarští žili docela jistě ještě v dobách slavných objevitelských výprav evropských i arabských, píše o nich v polovině sedmnáctého století Etienne Flacourt a koneckonců i Marco Polo, přidávající jinak býložravým obrům chuť na slony (která se do pověsti dostala patrně pod vlivem orientálních příběhů) a schopnost létat. K barvité pověsti přišla i jiná, menší a nenápadnější zvířata, a když se někdo setkal s tři a půl metru obrovským ptákem a pokud po něm zvíře – mělo-li stejný zvyk chránit vejce jako recentní pštrosové – vyběhlo, pak se rozhodně není čemu divit.

 

Ilustrace: Charles Maurice Detmold (1883-1908), Public domain, via Wikimedia Commons

(16.5.2004)

Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem

Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Mastodon

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv

Poslední změny