 |
obsah předchozí část následující část |
Bestiář |
Midgard nebo Jormungand
Z potomků severského boha Lokiho je Jormungand rozhodně největší – totiž rozměrem. V podobě velkého hada obtáčí hrad Midgard, stvořený z obočí obra Ymira. Podle Midgardu se Jormungandovi také říká midgardský had, krátce Midgard. To abychom měli pořádek ve jménech.
Midgard – hrad (tedy česky Střední svět) byl původně pevností ve středu země, nacházející se mezi nebem a podsvětím, byl obklopen oceánem, v němž Jormungand žil. Spolu s tím, jak se zvětšoval svět, rostl i had, ať už se hranice posouvaly kamkoliv, stále na nich bylo moře. Nejen u Seveřanů. Až se došlo k názoru, že bohové hodili Jormunganda do oceánu světového, kde se podle svého zvyku natáhl kolem dokola.
Ale vraťme se ještě chvíli k uspořádání světa podle severských mýtů. K jedné jeho verzi, k těm dalším se někdy pokusím vyjádřit v některé kapitole Stvoření světa.
Vespod se – jako téměř všude – nacházela říše mrtvých, Helheim, Navrch samozřejmě nebesa se svými slunečními a měsíčními bohy, hvězdami, mraky a jinými povětrnostními vlivy. A mezi tím celá řádka světů. Midgard už znáte, obklopoval ho oceán s hadem Jormungandem. Za mořem však nebyl konec světa, ale říše zvaná Utgard, země obrů. Anebo celá řada světů, Jotunheim, země ledových obrů, Nidavellir, čili říše trpaslíků, Svartalfheim, kraj temných elfů, o něco výše si stojí Ásgard, známé to bydliště bojovných bohů, Vanaheim, tedy domov mírumilovnějších božstev. A další a ještě, severský svět byl docela dobře rozdělen.
Ale teď zpět k Midgardovi – hadu. Už tu padla zmínka o rodičích a sourozencích. Otcem (ne matkou, jako v případě Sleipnira) byl Jormungandovi Loki, matkou obryně Angrboda. Had měl dva sourozence, kteří se mu ve slávě přinejmenším vyrovnají, bratra Fenrira, velkého vlka, který při Ragnaröku zakousne samotného Ódina, a sestru Hel, bohyni smrti a vládkyni Helheimu, čili podsvětí. Midgardský had se oproti nim chová celkem mírumilovně, leží si na oceánském dně, potkávaje se s vlastním ocasem. Ale nebylo by to Lokiho dítě, aby nečekalo na příležitost – stejně jako Fenrir v posledním boji zabije nejvyššího boha, má Jormungand za cíl Thora. Oba mají dost nevyřízených účtů už minulosti a současnosti, Thor se několikrát (neúspěšně) pokusil zlikvidovat hada jaksi v předstihu. Nikdy to úplně nevyšlo, zachránil jen řadu námořníků a tak ho smrt díky Jormungandovu jedu přece jen čeká.
Midgardský had, lovený na volskou hlavu: Unknown author, Public domain, via Wikimedia Commons
(9.11. 2003)
Uwibami
Obrovský drak (podle jiných pramenů had), který svého času poletoval po japonské obloze. To by, vzhledem k tomu, co všechno v té době křižovalo japonskou oblohu, nijak nevadilo, kdyby uwibami nepodnikal střemhlavé útoky, při nichž vytahoval jezdce ze sedel a požíral je.
To se pochopitelně nelíbilo celé řadě lidí, ale ten který si nakonec s drakem poradil, se jmenoval Yegara-no-Heida.
(16.11. 2003)
Aeternitas
Tenhle had pochází pro změnu z Apeninského poloostrova. Aeternitas je personifikací nesmrtelnosti, na personifikace byli Římané odborníci, a bývá zobrazován jako had, požírající vlastní ocas. Což je ovšem prastarý symbol nekonečna a věčného života, v pozdější Evropě se tomuto hadovi říkalo Uroboros (Ouroboros). A než se povím několik slov o něm, poznamenám, že Aeternitas zosobňoval nesmrtelnost i tím, že se po vzoru ptáka fénixe znovu rodil z vlastního popela.
Uroboros byl v původní představě kruhovou řekou, ústící sama do sebe nebo všeobklopujícím oceánem (příkladem budiž řecký Ókeanos), později, i pod římským vlivem, převládla představa nekonečného hada. Ono od sebe vlnění plazího těla a pohyb vln nejsou zase tak vzdálené. Uroboros se ve středověké Evropě stal nejen symbolem nesmrtelnosti, ale všeho, co kruh může vyjařovat, začátek i konec či nekonečno. Za své ho vzali především alchymisté.
(16.11. 2003)
Dewi
Starý keltský bůh, který v jedné své podobě dal emblém Walesu – červeného draka, kterého můžete vidět na přiložené waleské vlajce. Ta legenda je docela známá, figurují v ní totiž postavy Vortigerna a Myrddina Emryse (anglicky Merlina, samozřejmě).
Ten, ještě v dětských letech, jako neznámý bastard podle věštby ukázal králi Vortigernovi dva draky, sídlící pod základy budoucího sídla. Červeného a bílého, červený byl keltský, bílý saský a když se probudili, jeden zlikvidoval druhého. Jak se k proroctví král postavil, je dostatečně známo, Uther Pendragon zabil Vortigerna, poté se narodil Artuš a rytíří se sesedli ke kulatému stolu. A příběh pokračuje ...
Jisté je, že původní legenda je skutečně keltská a o svatém grálu se v ní nedočtete. Stejně jako tato legenda a stejně jako mnoho jiných pohanských bohů, i Dewi se ve středověku změnil, dnes ho najdete jako Svatého Davida (Dewiho), patrona Walesu.
(16.11. 2003)
Ókeanos
Nejstarší Titán a Diův strýc. Při legendárním olympském převratu ovšem nestál na straně svého bratra Krona, ale pomohl Diově straně. V podstatě to neměl zapotřebí, protože v té době už jako zpodobnění nekonečných a nekonečně hlubokých vod, obtékajících v podobě nekonečné a nekonečně hluboké řeky Zemi, žil daleko od centra politiky jako zpodobnění nekonečných a nekonečně hlubokých vod, obtékajících v podobě nekonečné a nekonečně hluboké řeky Zemi.
S manželkou Thétyí byli rodiči nespočetného množství potomků – tří tisíc dcer, zvaných po otci Ókeanovny, tří tisíc synů a navíc ještě všech řek, které ústí do moře. Tedy, ne všech, ale těch, které ústí do moří Středozemního a Černého.
Vnější moře, kterému Ókeanos vládl a jehož byl zpodobněním samozřejmě nebylo oceánem, dostupným lidem. Hlubinám moří na něž lidé vyplouvali, vládl Pontos, bůh starší než Ókeanos, jehož parthenogenní matkou byla bohyně Země Gaia. Ta se později stala i matkou Pontových dcer Eurybie (pozdější bohyně mořské síly) a Kéty (šéfové mořských potvor) a synů Nérea, Thaumanta a Forkýna.
Ókeanos se v nejrůznějších podobách mýtu podílel i na stvoření světa. I když podle nejrozšířenější verze byl synem Úrana a Gaie, podle pelasgické ho Euronymé spolu s Thetidou přidělila planetě Venuši (což byla ve skutečnosti babylonská výpůjčka), podle Homéra se naopak v proudu Ókeanu narodili všichni bohové a všechny ostatní živé bytosti. Nu, a podle filozofů se Titáni a tedy i Ókeanos, zrodili ze spojení Vzduchu a matky Země.
Tehdejší svět ovšem neobklopoval jen Ókeanos. V prvotní pelasgické verzi mýtu to byl demiurgický had Ofión, kterého si Pelasgové vypůjčili od Hebrejců a Egypťanů. Stvořila ho Euronymé, Bohyně všech věcí, ze severního větru. Chtíčem posedlý plaz se pak stal otcem Vejce všehomíra, následně pak jeho vysezením planet, hvězd, země s horami, rostlinami, zvířaty a tím ostatním. Z Olympu, na němž se manželský pár Euronymé – Ofión usadili, potom po jedné hádce had vyletěl bez zubů (z nich pak vznikli Pelasgové, jak sami někdy tvrdí) a zmizel v černých děrách pod zemí. Teprve poté Euronymé stvořila sedm planet a jak už jsem poznamenal, přidělila každé Titána a Titánku.
S Ókeanem neměl Ofion vlastně nic společného, bytostí mnohem bližší a v některých ohledech totožnou, mu byl severní vítr Bóreas. Tím jsem si udělal můstek do příštího týdne a vy tak víte, co vás čeká.
(23.11. 2003)
Všichni Aiolovi muži
Ne, rozhodně nemám na mysli toho Aiola, který byl praotcem Aiolovců, Hellénova syna a thessalského krále. Ani Poseidonova syna Aiola, který byl považován za stejného praotce stejného národa. Můj Aiolos byl dědečkem toho druhého Aiola a na rozdíl od praotců bůh. A když už tedy víme, kterého mám na mysli, můžeme začít.
Aiolos
Sídlil na ostrově Aiolii (teoreticky se nacházející v liparském souostroví u Sicílie) nebo v Thrákii, a povoláním byl praktický meteorolog. Vládl totiž větrům, hlídal je a podle vlastního uvážení či na pokyn shora je pouštěl ven. Staral se též o vědu a výzkum v oblasti mořeplavecké, jeho největším přínosem byl vynález lodní plachty.
Aby to nebylo jednoduché, splývají někdy mýty o Aiolovi a Aiolovi jeho vnukovi v jednu osobu. Pro nás je důležité, že ten i ten se strážcem větrů stal za svého života a pro profesionalitu s jakou svou funkci vykonával, zůstal jím i po své smrti, byvše povýšen mezi nižší božstva. Měla na tom zásluhy především Héra, která svého manžela dokonce přesvědčuje, aby se Aiolos coby vládce živlů účastnil olympských hostin. Což je trnem v oku jiným, především Poseidonovi, který vzduch nad mořem považuje za své vlastnictví.
V Héřině protekci není nic pikantního, větry totiž kdysi patřily jí, coby Bohyni smrti a bohové mužského pohlaví nad nimi neměli moc. Zůstávalo totiž dlouhou tradicí, že větry jsou duchové zesnulých – prozrazují to až do sedmnáctého století běžné pokusy britských čarodějnic prodávat vítr, jemuž prý vládnou, námořníkům.
Aiolovy muže, zvané tehdy Anemoi, představovalo osm synů Astraia a bohyně jitřních červánků Éos. Protože světové strany se obvykle uvádí v počtu čtyř, zůstali ve známosti právě ti následující. Na osmistěnné Věži větrů v Aténách (na internetu najdete spoustu jejích fotografií, které zveřejňují nadšení turisté) jsou ovšem všichni.
Bóreas
Bůh severního větru a personifikace téže světové strany, obvykle vybavený hadími ocasy místo chodidel. K manželce Órethyi, dceři athénského krále, se dobral způsobem okoukaným od Olympanů – prostě ji unesl, když ho po dobrém odmítala. Jejich okřídlená dvojčata Kalaidés a Zétos se později plavila s Iásonem na Argó, dcera Kleopatra si vzala thráckého krále, další dívka jménem Chioné se zapletla s Poseidonem. Pokud jde o děti nemanželské, ani tady nebyl Severák výjimkou. V podobě koně zplodil dvanáct hříbat s dvanácti Erichthoniovými klisnami, ti koníci pak dokázali běhat po vlnách nebo přebíhat po lánech obilí, aniž se pohnul jediný klas.
Boreas je stvoření prastaré, sahající původem až ke vzniku světa. Ve starých mýtech byl známější jako Ofión, severní vítr v podobě hada. Severák oplodňuje, jak se tehdy věřilo, proto se kobyly otáčejí zadkem proti větru a počínají bez účasti hřebců.
Protože si za manželku unesl athénskou princeznu, bylo toto město střediskem jeho kultu. Po nějakém čase byl sice potlačen – nezapomínejme, že při tak velkém počtu bohů, bohyň a božstev se bojovalo o každého uctívače – když ale na město zaútočil Xerxés, Athéňané při vzpomínání na kdekoho, kdo by jim pomohl, vzpoměli též svého švagra. Severák na ně nezanevřel, Xerxovo loďstvo potopil, za což byl po zásluhách oceněn obnovením potřeného kultu.
Na apeninském poloostrově se bohu severního větru říkalo Aquilo, později pod řeckým vlivem převládlo i řecké jméno Boreas. To neproniklo jen mezi Římany, stalo se slovem, které u Jaderského moře značí prudký vítr. Ve tvaru bóra obohatilo i češtinu.
Euros
měl na starosti vítr východní. Na athénské Věži větrů má podobu vousatce v plášti; ačkoliv přinášel bouře a déšť, nebyl tak nepřívětivý jako Bóreas a Notos.
Někdy se východní vítr jmenoval Argéstés, jak tvrdí Hésiodos.
Notos,
čili vítr jižní, se stal i synonymem pro vítr jako takový. Obávali se ho především námořníci, zvláště pak, když se setkal s bratrem Boreem, to se vždy pořádně rozzuřil.
Zefyros
Západní vítr měli Řekové nejraději. Byl ochráncem rostlin. I když platil za mírného dobráka, přesto při soutěži mezi Apollonem a Hyakinthem v hodu diskem nenápadně změnil dráhu Apollonova disku, aby Hyakintha zabil. Posluhoval též Erótovi, když bůh lásky ubytoval Psýché, objevilo se i tvrzení, že byl otcem tohoto okřídleného chlapečka. K jeho nezpochybnitelným potomkům patří dva nesmrtelní koně Balios a Xanthos, jejich matkou byla harpyje Podagra a bohové je věnovali Péleovi.
Římané mu říkali Favonius, podle vlastního boha západního větru, posla jara.
Anemoi (a jejich římští příbuzní): Africus, Apeliotes, Aquila, Argéstés, Austro-Africus, Bóreas, Caurus (Corus), Circius, Euroaster, Euronotus, Euros, Favonius, Kaikas, Libonotus, Lips, Notos, Skiron, Subsolanus, Thrascias, Zefyros
Boreas, unášející Oreithyiu na staré řecké váze, unknown (picture), CC0, via Wikimedia Commons
(30.11. 2003)
Vítr v Pacifiku
Když se polynéský hrdina Maui ujal vlády nad pacifickými větry, první, kdo podléhal jeho pravomoci, byl Tua-Uo-Loa, vítr jižní, známý někdy také jako Hakona Tipu. Druhým se stal ze severu vanoucí Matuu, třetím Mata Upola, takto vítr východní. Posledním přírůstkem do zvěřince byl jihozápadní Tonga. Jediným svobodným větrem, vanoucím si podle libosti zůstal Fisaga, vánek, jehož nicotná síla stejně není vhodná k ničemu božskému.
(6.12. 2003)
Mbon, Jan a Shitta
O natech, nadpřirozených bytostech Barmy, už tu řeč byla. Mbon je jeden z nich, větrný nat, uctívaný každého roku při tamních dožínkách.
Obřad nat sut ai patří pro změnu slunečnímu natovi Janovi a jeho měsíčnímu kolegovi jménem Shitta.
(6.12. 2003)
Bucca
Cornwallský větrný skřítek (pozor, neplést s bwcou), který se podle všeho angažuje při lodních katastrofách u tamního pobřeží.
Mnohem známějším buccou (někdy celým jménem bucca boo) je ovšem ve stejném regionu žijící důlní skřítek. Cornwall je dolů – dnes už bohužel opuštěných – plný a tak je také plný nejrůznějších variant tamních permoníků.
(6.12. 2003)
Bretaňští šotkové
Koně a dobytek bývali jednou z největších cenností každého statku a proto se kolem chlévů a stájí motá celá řada nadpřirozených tvorů. Ve své podstatě jsou to přeškolené nižší mytologické bytosti, které v dávných dobách mívaly v popisu práce něco úplně jiného. Mnohdy zemědělství na hony vzdáleného. Krátkou demonstrací postkřesťanské rekvalifikace budiž dnešní skupinka šotků z Bretaně.
Ať už jim říkají Moestre Yan, Petit Jean čili Malý Honza, Bom Noz nebo Teuz-ar-pouliet, všichni se po vzoru svých příbuzných z celé Evropy (opravdu geograficky vzdáleným je například ruský domovoj) starají především o koně, však také hornobretaňský Mourioche jako hříbě vypadá, a často se v koně také proměňují. O hovězí občas také projeví zájem, ale rozhodně ne tak často, jak by se dalo předpokládat.
Převážně pracují v hospodářův prospěch, ale jejich živá přirozenost jim nedá, aby tu a tam neprovedli nějakou tu zlomyslnost. Oblíbeným povyražením je zaplétání a cuchání koňských hřív a ocasů (vzpomeňte na britské pixie, ke kterým je to z Bretaně jen pár mil přes průplav).
Obligátně v tuto chvíli upozorním na vodu, respektive vodní živel a jeho bytosti. Je to sice už otravné, ale jedna cesta tudy opravdu vede. Kůň (a jeho pohyb a vlnění jeho hřívy ve cvalu) a voda spolu mytologicky skutečně souvisí.
Že by tedy šotci přišli z vody? V to hovoří i jedna – dnes přehlédnutelná – záležitost. Proč by se hospodáříčci starali především o koně, když se dlouho, až do dob nedávných, v zemědělství používali jen zřídka? K tahu se zapřahovali mnohem ověřenější a spolehlivější voli.
Ještě něco?
Samozřejmě.
Vodní bytosti totiž často plnily i další mytologickou funkci, představovaly smrt a záhrobní život. Ráj, ať už vezmeme Avalon či zahrady Hesperidek, se vždy nácházel za oceánem (protože za ním zapadalo slunce). Přístup do těch míst byl vyhražen, až na hrdinské výjimky, těm, kteří své životní osudy završili.
Vše se uzavírá v kruhu. Mnoho ochránců, ať už jde o génie, šotky, gardsvory nebo stopany, jsou nebo původně bývali dušemi mrtvých předků.
Skutečný původ bretaňských šotků se bohužel ztrácí v opravdu temném dávnověku. Jaká byla původně jejich funkce a podstata lze zjistit velice těžko. A komplikuje se to ještě více, když výše jmenované logicky zařadíme do galského okruhu pověstí o dusech (Tez-ar-pouliet je kupříkladu v překladu Dus z kaluže), většinou zlých bytostech rozšířených od Švýcarska po Anglii, když připomeneme jejich příbuzenský vztah ke scratům, skřítkům, kteří někdy vystupovali v úlohách inkubů. Tady už vstupujeme do krajiny kulturního míšení evropských národů, do oblasti lingvistických výzkumů a srovnávacích analýz. To už dalece přesahuje povahu tohoto čtení a proto se dovolím poděkovat.
Na shledanou za týden.
(14.12. 2003)
Vánoční dárci
Je zvláštní, že česká představa Ježíška, který se večer vkrade do bytu a nastrká pod ozdobený stromek dárky je postava bez konkrétního vzhledu. (I když jeden můj kamarád, sledující coby dítě inkriminovaný prostor klíčovou dírkou, ho viděl). V jiných evropských státech antropomorfní personifikace tohoto typu existují.
Tady je máte, aspoň některé.
Santa Claus
nadělující za oceánem v Americe, původně vypadal jako holandský námořník v zeleném kabátě s fajfkou, protože právě s holandskými kolonisty připlul. Pověstný vzhled tlouštíka v červeném má od roku 1931, kdy ho tak na zakázku firmy Coca-Cola oblékl výtvarník Haddon Sundblom. Prozaické, leč pravdivé.
Bydlí za polárním kruhem ve Finsku, v severských legendách známém domově magie a čarodějů. Tam mu skřítci pomáhají balit dárky, které na Štědrý den rozváží na saních, tažených soby.
Sinterklaas
Santa Clausův vzor, naděluje v Nizozemí už pátého prosince, na svůj svátek. Přijíždí už v listopadu z moře a na bílém koni. Za pomocníka nebo pomocníky, má nám už známého Černého Petra, čili Zwarte Pieta. Stejně jako jeho potomek má za svůj předobraz Mikuláše ze Smyrny, biskupa, který se ujímal opuštěných dětí a jeho jméno vzniklo stažením Sint Nikolaas (Svatý Mikuláš). O Vánocích pak přichází ještě Kerstmann, ten tolik úspěchů neslaví.
Děda Mráz
pracuje v pravoslavném prostředí Ruska a proto naděluje až na konci prvního lednového týdne. Je ovšem bytostí mnohem starší než oba předchozí, je totiž pohanskou personifikací mrazu. Jako bratr větru je samozřejmě démonem povětří. Jezdí ve trojce – což je způsob spřežení koní, v němž prostřední kluše a krajní koně cválají. Přiváží zimu, jeho klepáním zamrzají řeky. Dříve se mu o Vánocích obětovala kaše, případně kyselo, po příchodu křesťaství zůstal Mráz v oboru jako vánoční děda.
Kaledu Senis
čili Vánoční děda, působí v Litvě. Než se chytil americké santaklausovské módy, chodíval v kožichu obyčejném.
Nisse
patří k skandinávským hospodáříčkům, podobně jako gardsvor, původem a povahou je ovšem bližší skotským browniům. Nissové (v originále samozřejmě plurál nisser, vánoční pak julenisser) jsou malí skřítci v červených čapkách, kteří se starají o dům i farmu, o domácí zvířectvo. Na Vánoce se jim obvykle nechává mísa kaše; když jim ji jednou jedna služka snědla, utancovali ji k smrti. I když se objevují ve Švédsku, Norsku i Dánsku, svůj dárcovský úkol plní jen v Norsku. V Dánsku dnes místo nich chodí julemanden, ve Švédsku
Tomte
jinak tomtegubbe, další skřítek hospodáříček. Tihle jemní skřítci nesnáší, když si z nich někdo dělá legraci. To je vždycky rozčílí a rozzlobený skřítek není zrovna výhra v loterii. Krávy vám můžou začít dojit kyselé mléko, hospodářské výsledky žní jsou hluboko pod očekávanými výnosy. Blízce příbuznými skřítkovi tomte jsou skřítkové hospodáříčci vättar, ve Finsku zvaní maahiset, ti však nežijí s lidmi v jednom stavení.
I tomte dostával na Vánoce za odměnu misku kaše, v roli nadělujícího ho později vystřídal děda Jultomte, kombinace tomteho a Santa Clause.
Ukko
V zemi tisíce jezer, kde má americký Santa Claus své sídlo, naděluje Ukko, chlapík s dlouhým bílým plnovousem a dlouhou červenou čepicí, doprovázený rozpustilými skřítky.
Weinachtsmann
V Německu jsou na tom stejně jako u nás, tedy bez zvláštních bytostí, jen ježíškovi někde pomáhá zrzavovousý weinachtsmann, poletující na osedlaném větru (tedy větrný démon, aby bylo jasno), který také při vánoční příležitosti prohání nevěrné manželky a strká zlobivé děti do pytle (čili strašidlo pedagogické)
Befana
Skončíme v Itálii, kde na svém koštěti vozí dárky Befana, vzdálená příbuzná naší Bílé paní. Je to ošklivá čarodějnice, která pravděpodobně se svým nákladem nestihne obletět celý Apeninský poloostrov, proto někde naděluje až pětadvacátého a na Sicílii až na Tři krále. Naděluje prý za trest, protože byla příliš zaneprázdněna úklidem a nepřipojila se ke třem rytířům, jedoucím k jezulátku. Kořeny její existence ovšem sahají až do dob pohanství.
(21.12. 2003)
Gandharva
Duchové lesů, vod a hor. Jsou do jednoho muži a jejich manželkami bývají víly apsaras. Někdy vypadají jako chlupatá špinavá stvoření, napůl lidé a napůl zvířata, jindy mají ptačí nohy a křídla, případně připomínají řecké kentaury, byvše z jedné půlky koněm. A také – pro svou znalost hudby – jsou nebeskými hudebníky. Tomuto národu vládne Čitraséna, ale gandharvové jsou také podřízeni Dhrtaráštrovi, jednomu z lókapála, strážců světa, který na úpatí indického Olympu, tedy posvátné hory Méru, hlídá stranu východní. Jeho barvou je bílá a s oblibou hraje na loutnu, jeho hra pročištuje lidské myšlenky a šíří pohodu a klid.
Gandharvové se objevují po celé Indii. Když pět bratrů Pánduovců žilo ve vyhnanství v lese Dvaitavaně a jejich bratranec Durjódhana se jim jel vysmívat, narazil na gandharvy právě v těch místech. Nebešťané pod vedením Čitrasény dali Durjódhanově armádě na frak, nakonec to museli být právě Pánduovci, kteří gandharvy porazili a Durjódhanu vysvobodili.
(28.12. 2003)
Rákšasa
nebo také rákša, je démon čili běs. Provází je pověst zlých tvorů, ale nic není černobílé. Někteří rákšasové jsou ve službách boha nebes Indry (zlo je nejlepší hlídač, i křestanský ráj svého času hlídal drak), a v legendárním příběhu Rámy, jemuž král rákšasů Rávana, desetihlavý vládce Lanky, čili Cejlonu, unesl manželku Sítu, intervenuje králův bratr Vibhíšana v Rámův prospěch, navrhuje vrátit Sítu. Když je ostatními běsy překřičen a vypískán, odlétá spolu se čtveřicí věrných rákšasů k Rámovi, uchyluje se pod jeho ochranu a po vítězství se sám stává králem Lanky.
Jinak se rákšové své pověsti nezpronevěřují. Často bojují s bohy a škodí. A protože s bohy to není tak jednoduché, obracejí se démoni často proti lidem. Vypadají jako kostlivci, tlustí ptáci, případně na sebe berou tvar psí.
(28.12. 2003)
Jakša
Jakšové, polobožská polodémonská stvoření, žijí hluboko pod Himalájemi, kde střeží stejně jako naši permoníci zemské poklady. Jejich hlavou je bůh hojnosti Kubera. Nejsou nijak zlí, Kršna je v Bhagavadgítě označuje jako smyslné. Jejich ženskými protějšky jsou jakšíní.
I jakšové jsou jedním z národů, střežícím horu Méru. Jejich lókapála je Vaišravana, nejmocnější z lókapála, a jejich světovou stranou sever. Vaišravanovou barvou je zelená, v levé ruce drží vítěznou korouhev nauky, v pravé buď krysu, která chrlí šperky nebo svatyni, v níž byla nalezna buddhistická písma. Z toho lze poznat, že Vaišravana je buddhistickou variantou hinduistického Kubery.
Podle buddhistů se také jeden z jakšů stal Buddhovým učedníkem. Než se se světcem setkal, žil tento jakša v Átaví a rád dával lidem složité hádanky.
(28.12. 2003)
Nága
Z národů, kteří s jednotlivými lókapála stráží svět, jsou nágové nejznámější. U hory Méru s dévarádžou Virúpákšou střeží západ. Velekrál Virúpákša jednoho z nich (s kamenem mudrců čili čintamani) drží v ruce. Ještě vám dlužím barvu – barva západu je modrá.
Nágové jsou hadím či dračím národem vod a lesů, jejich králové, nágarádžové, střeží v podvodních palácích posvátná buddhistická písma. Anebo jen přináší blahodárný déšť, střeží prameny a řeky. Občas také způsobí nějaké to sucho nebo záplavy.
Vzhledem napůl hadi a z poloviny lidé. Aspoň v Indii. V Malajsii je totiž tamní námořníci vidí jako obří mnohohlavé draky, na Jávě a v Thajsku, kde patří k obvyklé výzdobě chrámů (podívejte se na obrázek) zase mívají pět hlav a jsou bohy podsvětí.
V Indii by měli žít v podvodních palácích města Bhogavati, kde jim vládne nágarádža Seša. Mezi další výše postavené nágy patří například bohyně plodnosti a ochránkyně před hadobijci Manasá, či symbol věčnosti Ananta.
(4.1.2004)
Kumbhándové
V doslovném příkladu Ti s varlaty jako džbány. Jsou to příšery, podléhající komandu velekrále Virúdhaky, strážce jižní strany hory Méru. Virúdhaka, pán jihu a modré barvy s mečem v ruce bojuje proti stínům (tedy nevědomosti) má v buddhismu jmenovce, který zmasakroval šlechtický rod Šákjů – tedy Buddhovo příbuzenstvo. Za to se dostal do pekla.
(4.1.2004)
Pišáča
Pišáčové jsou už od pohledu odporní a zlí lesní démoni, živící se lidským masem a krví. Patří k prastarým bytostem, zmiňují se o nich už védy.
(4.1. 2004)
Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem
Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů
Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde
obsah
předchozí část
následující část
