Bezejmenná stránka: Bestiář
obsah
předchozí část
následující část

Bestiář
část dvanáctá

Nanuk

Nanuk

Není těžké uhodnout jaká nadpřirozená bytost může nést takové jméno. Ta nejjednodušší úvaha je v tomto případě správná – nějaká zmrzlá.

Tedy: Nanuk je inuitský pán medvědů, bůh, který se zjevuje v podobě ledního medvěda a ledním medvědům vládne. Tak.

Jak se ale tvor tak vzdálené kultury dostal až do češtiny? Nu, nebyla to tak přímá cesta, ale složitá také ne. Původce obohacení naší řeči je dokonce známý. Jmenoval se Robert Flaherty, žil v létech 1884 až 1951 a byl to zlatokop, zálesák, cestovatel – a dokumentarista. Když se v roce 1920 vypravil na Labrador, aby tu natočil reklamní film pro firmu Révillon Fréres, věděl, že neudělá nic jiného, než že natočí obyčejný život svých eskymáckých přátel. Vybral si rodinu jednoho z nich, toho, který nesl jméno ledního medvěda a zároveň už zmíněného božstva ledních medvědů – Nanuka. Nanuk, jeho žena Nyla i ostatní labradorští Inuité se v přirozeném, nic nepředstírajícím snímku představili veřejnosti v roce 1921, ve filmu nazvaném prostě Nanook of the North a v celuloidové podobě se rozletěli do světa. U nás bylo Flahertyho dílo uváděno a známo pod názvem Nanuk, člověk primitivní, a jak si při pohledu do mrazícího boxu v samoobsluze uvědomíte, mělo stejně velký úspěch jako v krajinách jiných. O šedesát let později byl film dokonce v anketě UNESCO zařazen mezi sto největších děl světové kinematografie.

Lovec Nanuk zemřel hlady dva roky po natočení filmu. Zůstal ale nejznámějším Eskymákem, stejně jako jeho jméno nejznámějším inutitským slovem a jeho kmotr bůh nejznámější inuitskou nadpřirozenou bytostí. Možná jste o tom nevěděli. Teď už ano.

 

Nanuk v zadání a představě AI: Midjourney‎ AI; prompted and modified by Triton, CC BY 4.0, via Wikimedia Commons

(1. 6. 2003)

Kludde

Když si někdy pročítám Bestiář (což činím, mimo narcisistické shlížení se ve vlastních slovech, také proto, abych odhalil překlepy a zločiny na rodném jazyce, kteréžto samozřejmě zřídkakdy opravím) sleduji jak se roztahuje po světě, kterou více či méně exotickou končinu navštívil a jakým národům se vyhýbá.

Belgie, respektive Vlámové se tu, jak se zdá, ještě nepředvedli, pročež spěchám tento nedostatek napravit.

Kludde je vodní, a tedy nebezpečný démon, kterého těžko objevíte, dříve totiž vybafne on na vás. V duchu prastarých vojenských tradic a zkušeností útočí za svítání nebo za soumraku. Je rychlý, protože většinou na sebe bere podobu černého psa. Bývá však spatřen i jako obrovská, chlupatá, pochopitelně černá kočka, případně jako hrůzostrašný pták jehož barvu peří zmiňovat ani nemusím.

(8.6.2003)

Krokuta a Leokrokuta

Krokuta je tvor popsaný Ktésiem, tento učený pán nám z doby, kdy se živil jako lékař na perském královském dvoře, zanechal mnoho zpráv . Ať už jde o jednorožce nebo amfisbainy, či o krokutu, kterou vám představuji dnes, vždy jde o zasvěcený popis tvora, který určitě existuje. Jenomže ne ve Středomoří, kde se Ktésias narodil a bohužel také ne v Persii. Ale kdybyste se vypravili dál na východ, do Indie, to byste zírali.

Třeba na cynolyka, tedy vlkopsa, (těžko říci, která šelma tu byla vzorem, indický vlk dhoul pravděpodobně ne) pro nějž neexistuje nic, co by nedokázal napadnout, roztrhat, sežrat a strávit. Na obranu vzdělaného pana doktora, který pro věky následující zachoval informaci o tom, jak si Peršané představovali Indii, musím dodat, že jméno krokuta dal vlkopsu až Plinius.

Ten také promptně dodal zprávu o leokrokutě, neobyčejně bohatém slepenci ze Stvořitelova výprodeje. Leokrokuta má totiž jelení nohy, lví ocas a lví šíji, lví hruď, hlavu jezevce. Nedosti na tom, leokrokuta dokáže i skvěle napodobovat lidský hlas, hubu má od ucha k uchu, jeden zub přes celou dáseň, a je nejrychlejším zvířetem na světě.

(8.6.2003)

Mors

Když Římané podlehli helénskému kulturnímu vlivu, (zatímco Řekové naopak římskému politickému) záhy vyměnili svá stará božstva za mezinárodně ověřené bytosti východního Středomoří. Vzali to zpříma, Iuppiter, původně jménem neznámý latinský bůh nebes (na jehož původu se podepsalo i etruské božstvo Tit) byl ztotožněn s Diem, manželkou se mu místo Héry stala Juno, kariérně postoupivší z funkce ženského protějšku génia na ochránkyni říše, bohyně lásky Venuše se zhlédla v Afrodíté, Římané o sobě rádi tvrdili, že jsou potomky uprchlíků z Tróje, a tak se není čemu divit.

Během staletí narovnali svůj pantheon dokonale. Tak dokonale, že stvořili i několik bohů nových. Byly totiž jevy a věci, jimž na Apeninském ostrově nikdy váhu nekladli, své božstvo nemělo dlouho dobu například Slunce, jak se můžete přesvědčit.

Neměla ho ani smrt. Jenže když ti zatracení Řekové mají svého Thanata, tak proč ne, sakra, my? Tak se zrodila Mors, Smrt, hubená kostnatá žena v černém, neúprosná a neúplatná. Objevila se nejspíš po roce 438 před naším letopočtem, kdy Euripidés sepsal tragédii Alkéstis. Božské úcty si příliš neužila, neměla chrámy ani jí nebylo obětováno, proč se také snažit, když Smrt je neúplatná.

(15.6.2003)

Salacia

Někteří z původních římských bohů si při narovnání dle Olympu pomohlo k vyšším funkcím, někteří se, jak jsem připomněl výše, narodili – a jiní se z nejrůznějších důvodů museli odporoučet na místa nižší. Mohla za to pravděpodobně jejich obliba, která v některých případech nedovolovala pouhé přejmenování, případně do té doby poklidná koexistence s božstvem řeckým. Právě takový osud potkal i Salacii.

Původně byla manželkou Neptuna, boha pramenů, později povýšeného na nejvyšší božstvo moře, srovnané jedna ku jedné s řeckým Poseidónem. Postavení první mořské dámy se někdejší bohyně pramenů nedočkala, protože ... Protože Poseidón si kdysi dávno vzal za manželku Amfitríté a Neptun ji zdědil. A ne pro všechny se Amfitríté stala Salacií. V pozdějších římských mýtech se proto někdy objevují obě, Amfitríté jako Neptunova manželka, Salacia jako nižší mořské božstvo, protože svého manžela do slané vody následovala.

(15.6.2003)

Pales

Řecký bůh pastýřů Pán to na Apeninském ostrově vzal za trochu jiný konec a tak se můžeme seznámit s bohyní Pales, která představuje další možnost s jakou se staroitalští bohové setkali, totiž setrvání ve funkci bez řeckého vlivu.

Jak už bylo naznačeno, byla Pales bohyní pastýřů a zůstala jí po celou dobu své boží existence. Zajímavé na ní je, že původně byla mužem a měla manželku jménem Palatua. Proč změnila pohlaví není známo, zato se ví, že v den jejího svátku, jedenadvacátého dubna (což je i den založení Říma) se čistily a vykuřovaly chlévy, zdobily zelenými ratolestmi, dobytek se proháněl přes zapálenou slámu a pastýři skákali přes oheň.

(15.6.2003)

Démoni Burjatů

Burjati, národ, žijící v Mongolsku, v severní Číně, ale převážně v Ruské federaci, kde se jim dostalo cti vlastní autonomní republiky. Protože předtím bývalo jejich území součástí říše Mongolské, možná si polepšili. Ale to sem nepatří.

Patří sem celá řada burjatských démonů, o nichž mám jen nepatrně informací a tak je shrnu do jednoho hesla a několika odstavců.

Začněme duchy, zvanými Ongon. Jsou to duše prominentních předků, zvláště pak panovníků a šamanů, tu a tam se ovšem zjeví ongon, původu neznámého.

Ada je – jak to tak vypadá – pěkně zlý a nepřející démon, který stále slídí po jídle. To by nebylo tak špatné, kdyby nesesílal nemoci na ty, kteří přišli ke stolu až po něm. Nemá zkrátka rád, když někdo jí jídlo, jehož se dotkl.

Anakhai, má jediné, kočičí, oko a občas metamorfuje ve zvíře. Straší děti, původem je duší ženskou. Stejně jakoUker, která je duší ženy předčasně zemřelé. Bloudí kolem lidských příbytků, pokouší se proniknout dovnitř, což je v tomto případě pochopitelné, protože má hlad a trpí zimou. Pravděpodobně pořád. Co provede, dostane-li se dovnitř, to nevím. Vím, co dělají Bokholdoi, kteří se ve větším počtu objevují na hostinách a slavnostech, aby tam lovili lidské duše.

A na závěr tu ještě mám Dakhula, strašidlo pedagogické, které obchází kolem domů a děsí děti.

(22.6.2003)

Jenny Haniver

Mořský orel (1613)

Přiznám se, že za těch dva a půl roku (ano, takhle dlouho už týden co týden seznamuji P.T. čtenáře s nadpřirozenými tvory všeho druhu) se mi nepodařilo dát Bestiáři formu. Sahám tu sem a tu támhle, občas otevřu nějakou knihu a občas mě inspiruje něco jiného. Tu a tam na sebe jednotlivá pokračování navazují, někde je spojuje místo činu nebo modus operandi. Pokoušel jsem se i reagovat na události, odehrávající se v mém okolí, ale málo platné, kontinuitu, natožpak nějaký řád tady nehledejte. (S lítostí musím přiznat, že jsem zrušil i připravované sekundární rejstříky, doplňující ten abecední. Obnášelo by to jednak mnoho práce navíc, a především jsem nenalezl dokonalé řešení ani pro svou vlastní sbírku, zatřiďte bytost, která v průběhu času mění povahu, vzhled, živel, která o sto kilometrů vedle má jiné atributy ...). A tak se po minulém výletu na Sibiř zcela nelogicky vrhneme do vody.

Jak už jméno prozrazuje, v tomto případě jde o osobu ženského pohlaví. Přímo o mořskou pannu, i když podle obrázku mnoho krásy nepobrala. Ono totiž nejde ani tak o nadpřirozenou bytost, ale o její skutečné zpodobnění, které se leckde u moře dá koupit, vysušenou nebohou – rybí, respektive rejnočí kůži, napnutou tak, aby nosní jamky vypadaly jako oči, aby domnělá mořská panna měla křídla (stejně jako je má Aldrovandiho mořský orel, což je podle ilustrace v knize De Pisces z roku 1613 typická Jenny Haniver. Inkriminovaný obrázek tohle povídání ostatně uvádí).

Takže jsem vás, po rozvláčném a takřka nic neříkajícím úvodu tak trochu podvedl. Ale s jménem Jenny Haniver jako synonymem mořské panny, se leckde můžete setkat. Teď aspoň víte o co kráčí.

(29. 6. 2003)

Mořský mnich

Mořští mniši a jejich pravdivý vzhled

Stejně jako pozdní sirény byl skutečný mořský mnich odhalen jako existující tvor – na obrázku, z roku 1854, vidíte jaký – hlavonožec. Mniši po stranách pochází ze šestnáctého století, kdy se na mořského mnicha včetně jeho hlavy a tonzury (!) věřilo. Popsal ho kupříkladu Konrád Gesner, a strašil přes dvě stě let. Odešel do výslužby, když bylo jasné, že stvoření s lidskými partiemi jaksi opravdu neexistují. Na rozdíl od mořských hadů, jezerních příšer a dalších potvor, které straší dodnes.

 

(29. 6. 2003)

Selkie

Posledním dnešní přírůstkem do rodiny je konečně normální nadpřirozená bytost. Můžete se s ní setkat na severu Skotska a na Shetlandech. Jenom pozor, abyste poznali s kým máte tu čest, selkie totiž umí měnit podobu a nejčastěji se objevuje jako tuleň. Což je ostatně poznat i ze jména. Za úplňku ovšem selkiové rádi vystupují na břeh a tančí, k tomu jim lépe slouží tělo lidské a tak ho v tomto případě používají, tulení kůži ze sebe shodí a schovají na dobrém místě. Vlastně nejen v tomto případě, co by to bylo za nadpřirozenou bytost, kdyby si občas nezavdala s lidmi. A tak můžete vyslechnout skotské pověsti o krásných a šikovných manželkách, které si odvážní mladíci přivedli domů, užívaje k tomu známou taktiku zabavení – v tomto případě tulení – kůže. Jakmile však manželka svou starou kůži našla, nelenila a prchnula zpět do moře.

Stejně jako sladkovodní, kontinentální a středoevropský vodník, je selkie vybaven plovacími blanami mezi prsty, což je také, vedle přirozené schopnosti vydržet dlouho pod vodou, jediné znamení, podle něhož ho lze v lidské podobě identifikovat. I když není proč, nejste-li démonologem, hnaným touhou po poznání, protože lidskou podobu na sebe berou většinou pouze selkie ženského pohlaví. A ty nejsou nebezpečné. Zato jejich protějšky někdy ano, vládnou totiž bouřemi a potápějí lodě, zvláště, když se dovtípí, že na jejich palubě jsou lovci tuleňů.

(29.6.2003)

Ura Rarape Nui

Kouzelná želva Ura rarape nui je jedním z tvorů, jejichž životní pouť končí v hrnci. Žila ve vodách Te Pito o Te Henua, Mataki te rangi, Rapa Nui, nebo, chcete-li, Velikonočního ostrova. A může – byť nechtěně – za to, že když Evropané ostrov plný tajemných soch objevili, nalezli řadu kamenných hlav ležet. Zvláště pak ty z ahu Tongariki, které leží nedaleko kamenolomu v kráteru Rano Raraku. Patnáct moai se tu povaluje po zemi a jak zaznamenal etnograf F. Felbermayer, má je na svědomí jistá stařena.

Ta se starala o jídlo dvěma kameníkům, kteří v kráteru pracovali. Každý večer po práci vyráželi na ryby, dodali je kuchařce a ta se postarala o ostatní.

Až se jim jednou rybolov ne a ne vydařit. Sítě zůstávaly prázdné, začalo se stmívat. Už to vypadlo, že se budou vracet s nepořízenou, když při posledním pokusu v sítí konečně něco uvízlo.

Byla to želva Ura Rarape Nui, touha všech rybářů, neboť její maso přinášelo dlouhý život v radostech a moudrosti. Kameníci zajásali, vrátili se na břeh (pěkně potichu, aby si jejich úlovku nikdo nevšiml) a když zjistili, že i stařena už dávno spí, zamnuli si ruce, želvu uvařili a snědli.

Možná se stali moudřejšími, slušnosti jim však nepřibylo, protože když se kuchařka ráno probudila, spatřila prázdný krunýř a ptala se po svém dílu, odsekli jí, že na ní prostě nezbylo. Což stařenu rozzuřilo. Kameníci se v domnění, že jim osoba nad hrobem nemůže nijak ublížit, nevzrušovali, což svědčí o tom, že pověst o účincích masa kouzelné želvy přeháněla.

Vrásčitá kuchařka se na ně nevrhla, nezačala je škrábat a kousat, ani je neproklínala. Obrátila svůj vztek na jejich dílo, přikázala sochám aby padly a sochy se zřítily. Z čehož plyne naučení, že pokud po sobě neumíte dobře zametat stopy, je lepší s okolím vycházet.

Pro úplnost ještě dodám, že pověst, vysvětlující pád některých soch, má i jiné varianty, takže se můžete setkat i se záznamem Katrin Routledgeové, v němž kouzelnou želvu nahradila langusta.

(6.7.2003)

Losos Vědění

také nebyl jen tak obyčejným zástupcem rodu Salmo salar, jehož lovem se Irové po staletí živí. Plaval v řece Boyne a počíhal si na něj legendární irský hrdina Finn Mac Cumhail. Nelovil ho pro sebe, samozřejmě, že tu historku už nějaký ten pátek znáte, poručil si ho Finnův pán a Jiřík, pardon, Finn nesměl ochutnat ani kousek. Což učinil. Rázem byl plný moudrosti, Zlatovláska se ovšem nekonala, nastal čas splácení účtů jistému Gollu Mac Mornovi, který před léty zabil Finnova otce.

(6.7.2003)

Banshee čili Bean Sidhe

Jak oznamuje J.L. Borges ve Fantastické zoologii, jsou bánší kouzelné bytosti, ohlašující nářkem (zvaným keening) blížící se smrt někoho z rodiny. Jsou ovšem velice tradicionalistické a konzervativní, protože se nestarají o nikoho, jehož keltská krev je zředěna příměsí anglosaských či skandinávských genů. Jako takové se objevují pouze v Irsku, na skotské Vysočině, ve Walesu a v Bretani.

Banshee je ovšem anglickým přepisem gaelského Bean Sidhe, ženy z kopců, což jsou dámy s dlouhými vlasy v zelených šatech a šedém plášti. Občas se jich sejde několik najednou, to když zpěvavým nářkem věští smrt někoho opravdu významného, ale většinou se objevují v sólových vystoupeních.

Stejně jako velké české rody mívaly vlastní Bílou paní (plnící, podobně jako německé gottesklage či slovanská bóža łošć či Meluzína úlohu bánší ve Střední Evropě), tak i známé irské klany užívaly služeb rodinných bean sidhe, dalkasianská se jmenovala Aiobhill, zatímco například Cliodna pracovala pro Mac Carthyovy.

(13.7.2003)

Bean Nighe

Skotské bánší, pradleny, které lze potkat u brodu, kde přepírají krvavé rubáše těch, jenž mají v dohledné době zemřít. Říká se, že jsou duchy žen, zemřelých při porodu a že se v podobě bánší straší do okamžiku, v nemž by se jejich život naplnil přirozenou cestou.

Někdy se jim říká caoineag, plačky, jindy ban nighechain, pradlenky, a ještě nigheag na h-ath, pradlenky od brodu. Ale pořád jde o jednu a tu samou bytost, možná zajímavou, ale o setkání s níž nikdo nestojí. Stejně jako v případě

(13.7.2003)

Gwarch y Rhibyn

což je stařena s dlouhými pažemi, černými zuby a (občas) netopýřími křídly. Potkat ji můžete ve Walesu, a to na křižovatkách nebo u bystřin. Dobře si poslechněte, co šeptá, je to důležitější než si myslíte, prozrazuje totiž, kdo z vašeho okolí v nejbližší době zemře. Čímž také připomíná své příbuzenské vztahy k výše uvedeným dámám.

(13. 7. 2003)

Cyhiraeth

Nu a na závěr se vrátíme ke kořenům. Na začátku toho všeho totiž stála Cyhiraeth, keltská bohyně proudů. I ona mívala ve zvyku vřískat a vykřikovat jména budoucích nebožtíků, s příchodem křesťanství se z bohyně stala strašidlem a přispěla tím, mimo jiné, i ke zrodu dalších bánší, o nichž tu už řeč byla.

(13.7.2003)

Černí strážci pokladů

Ukrýt poklad není jen tak. Už staří Egypťané měli problémy s nezvanými návštěvníky pohřebních komor a od té doby se stalo zvykem zajistit depozit i magicky, pro případ, že nějaký koumal k němu nalezne cestu. U nás střežil poklady kdekdo. Bílé paní, duchové majitelů, skřítci, trpaslíci, ropuchy, dokonce i hejno zuřivých vran (v Kojetíně). Vybral jsem trojici strážců víceméně obvyklých a především v určitých znacích podobných.

 

Černý pes s ohnivýma očima

Černí psi běhají po celé Evropě a většinou není záhodno je potkat. Na Britských ostrovech jsou povětšinou předzvěstí smrti, jinde doprovází divokou honbu, prostě straší kde můžou. I v Čechách, kde taktéž patří mezi nejčetnější přízraky.

Jedna z forem tohoto démona se vyznačuje ohnivýma očima a pokud nestraší, tedy, ona straší vždycky, tedy pokud nepobíhá někde venku, ale sedí ve sklepě, pak dozajista hlídá poklady. Třeba na Košťálově u Lovosic, kde se na Květnou neděli k jednomu pokladu – a jednomu psu s ohnivýma očima – můžete dostat. Ve stejný den, v tajné chodbě, vedoucí z někdejší hospody U císaře rakouského do zřícenin hradu Starý Falkenburk číhají dokonce dva. A také na Kašperku, kde takový pes hlídá velhartický poklad, nebo v Liptálských horách u Vsetína, tam je možno nalézt poklad slavného zbojníka Ondráše. V Náklu to není jisté, protože tamní černý pes s ohnivýma očima běhá po nocích jako pominutý, jenom neštěká, asi aby na sebe zbytečně neupozornil. Další naleznete ve Zvíkovském podhradí, na Bouzově nebo v Ostravě.

V Plzni ovšem jen doprovází bezhlavého muže s trakařem, v Pavlovicích u Přerova straší spolu s jinými přízraky na místě, kde se oběsil loupežnický hejtman Kapca, u Mariánských Lázní běhá za Hajmanem, vedoucím tamní Štvaní. Specialistou na střežení tedy není. Zato jeho (nebiologicky) příbuzný

 

Černý kocour s ohnivýma očima

už ano. Hlídá poklad nedaleko Leštiné nebo v Horažďovicích, v Mouřínově u Bučovic, kde jsou prý ve třech sudech shromážděny poklady vyhnaných novokřtěneckých habánů, sedí kocour na jednom z nich, druhý okupuje již známý černý pes a třetí přízrak černě oděného habána. Ve Ctěníně u Chrudimi sedává jeden takový pod starou hruškou, pod ním v zemi je samozřejmě něco ukryto.

Černá kočka je ovšem prastarým magickým zvířetem a kočky střeží poklady i v pověstech jiných evropských národů. Stejně magickým tvorem je

 

Černý kohout s ohnivýma očima,

třetí mušketýr do party. Slouží například na hradě Kumburce, místě známém působením Meluzíny nebo na Vícově, ten má k ohnivým očím navíc korunku na hlavě a nepříjemný zvyk každého, kdo k pokladu vleze mimo pašijový týden připravit o zrak. U Brna to je výjimečně kohout červený.

20. 7. 2003

Zlatá drůbež

Na rozdíl od předchozích nejsou následující tvorové strážci pokladů, ale pokladem samým. V Čechách mimo jiné hojně rozšířeným.

Nejznámější zlatou drůbeží je Libušina zlatá kvočna s dvanácti vejci, ukrytá na Vyšehradě, ale stejné zlaté kusy můžete – budete-li mít štěstí – najít i v Hryzelech, Klášterci nad Orlicí, Nehvizdech, Kostelci nad Labem i jinde. Většinou ovšem jde o skutečné kusy drahého kovu a nepatřily by sem, kdyby se aspoň některé z nich nejevily příznaky (nad)přirozené aktivity, příkladem budiž kvočna z Machova, kterou je slyšet jak svolává kuřátka. Stejně se chová i dušemi jeptišek hlídaná kvočna z Pátku. Živá bude pravděpodobně i kvočna z Roudnice nad Labem, protože tu může chytit pouze probošt zdejšího augustiniánského kláštera (pokud bude tamním rodákem).

Živější jsou zlaté kachny. Nejvíce jich lze spatřit v rybníce uvnitř hory Říp, ta se otevírá na Květnou neděli a kromě kachen se zlatým peřím tu je i slepice s dvanácti kuřaty či vejci. Jedna zlatá kachna plave na Velký pátek v Hudlicích, hlídá ji ovšem velký černý pes, tak pozor. A z těch dalších je zajímavá například lukovská, ta každou noc snáší tři dukáty, nejdecká, která na Květnou neděli plave v tamní Kachní studánce a v zobáku má klíč od pokladů a stochovská, která má zlatého manžela, pět stovek zlatých kachňátek a snáší, jak jinak, zlatá vejce. Tuhle můžete na jaře občas spatřit plavat po vodě.

A na závěr jednu specialitu – na hradě Prácheň lze na Štědrý večer o půlnoční mši vidět poklady, které střeží zlatá sova s rubínovýma očima.

(20. 7. 2003)

Barghest

Je jedním z černých psů Britských ostrovů. Velký jako tele, běhající naprosto tiše tmou, jediný zvuk, který můžete zaslechnout je cvakání jeho obludných čelistí, jako většina jeho rodu je předzvěstí smrti. S jeho tvarem to ovšem není zase tak jednoznačné, protože starší záznamy hovoří o přízraku v podobě medvěda, existuje domněnka, že samo slovo barghest, jindy barguest, vychází z germánského medvědí duch.

(27.7.2003)

Kulshedra

Dračí nebo také hadí (opět tu narážíme na latinské serpens, znamenající obé, jak hada, tak i draka) příšera z Albánie. Stejně jako čeští draci, líhnoucí se z ještěrky – hadí panenky, prochází kulshedra určitým vývojem. Začíná u tvora jménem Bolla (v jižní Albánii Bullar), který se občas probudí z dlouhého spánku. Naštěstí se tak může stát jediný den v roce – na svatého Jiří, kdy jak známo vylézají hadi a štíři. Naštěstí připomínám proto, protože bolla sežere na koho narazí.

V téhle formě zůstává sedm let – nu a potom se promění v ohnivého kulshedru s devíti jazyky. (Aby to nebylo tak jednoduché, tak je někdy kulshedra popisován jako chlupatá ženština s povislými prsy).

(27.7.2003)

Anhangá

Za třetí dnešní bytostí si odskočíme přes Atlantik do Brazílie, přesněji řečeno k veletoku Amazonce. Anhangá je tamní ochránce přírody, namísto placky Greenpeace má ovšem ohnivé oči a podobu jelena.

(27. 7. 2003)

Cernunnos, později známý také jako Herne Lovec

Cernunnos, keltský jelení bůh

Jelen je prastaré evropské apotropaické a kultovní zvíře, takže neodolám věnovat mu dnešní Bestiář. Nu, a nejznámější parohatou postavou evropské mytologie je keltský Cernunnos.

Měl toho na starosti hodně – byl bohem plodnosti, života i podsvětí, a samozřejmě divokých zvířat. Byl dokonale spjat s keltským rokem – narodil se za zimního slunovratu, oženil o svátku Beltine (nám dobře známé Čarodějnice, čili noc z posledního dubna na první květen), a zemřel o slunovratu letním. To vypovídá i o jeho funkci kalendářní, tedy symbolu ročního koloběhu. Keltům tím nahrazoval jinde dobře známou Měsíční bohyni, ve své legendě ostatně potomkem Velké bohyně je.

Existuje mnoho Cernunnových vyobrazení, vzhledem k jelenímu vzhledu ovšem často mnohem starších, než bůh sám, Keltové ochotně přejali i paleolitické kresby původních Evropanů. Přesto je nejznámější podobou jejich vlastní, podoba muže s jeleními parohy.

Cernunnův kult byl jedním z těch, které přežily svou dobu a transformovaly jednak do lidové démonologie, druhak do oficiálního náboženství. V křesťanství se upíchl na jedné straně jako Ďábel – to především pro jeho parohy a silný pohanský vliv, a na druhé jako dobře známý Svatý Hubert, patron lesa a lovu. Takovou kariéru a v takovém rozsahu neudělalo ze starých bohů mnoho.

Nejznámějším Cernunnovou ozvěnou v lidové démonologii je britský Herne Lovec. Zůstala mu funkce Pána divoké zvěře a parohy na hlavě. Dnes se o něm vypráví se o něm po celé Anglii, jeho původním bydlištěm je oblast okolo starého dubu ve windsorském lese v Berkshire, odtud se dostal i do shakespearovské komedie Veselé paničky windsorské (která není nic moc, protože Shakespeare v ní zkazil postavu sira Falstaffa).

Stal se i jednou z předloh pro divoké lovce britských ostrovů (a že jich je tam, stejně jako u nás, požehnaně). Ostatně, keltský jelení bůh se mohl stát i u zrodu Štvaní a divoké honby tuzemské, protože v této podobě ho poznala celá ranně křesťanská západní Evropa.

(3. 8. 2003)

Tekkeitsertok

Mezi ochránce divoké zvěře a jelenů především patří i inuitský Tekkeitsertok, mocný bůh země a v případě vysoké zvěře i lovu. Jako takový bývá vzýván právě v loveckém období.

(3. 8. 2003)

Tans

Za oceánem nalezneme i jeleního strážce kalifornských indiánů kmene Hupa. Stejně jako mexičtí zipové chrání jeleny před lovci – ti, když dodrží jistá pravidla a znají, kromě jiného, i příslušné lovecké písně, přece jen za odměnu dostanou možnost několik kusů ulovit.

(3. 8. 2003)

Vrykolakas

Objevila se tu už celá řada bytostí a tvorů, pocházejících z řecké mytologie. Ale i Řecko moderní, křesťanské, má své nadpřirozené bytosti a démony. Jedním z nich je například Vrykolakas, upíří potvora, která si nedá pokoje a vylézá z hrobu, aby se přiživovala lidskou krví. V bezpečí jste před ní pouze v sobotu. Chcete-li se vrykolaka zbavit, nepomůže vám nic jiného, než oheň, případně náhoda v podobě blesku, ničím jiným démona definitivně pod zem nepošlete.

(10. 8. 2003)

Igoša

A teď do Ruska, za domácím skřítkem Igošou. Stvoření bez dlaní a bez chodidel je prý duchem nekřtěňátka, a namísto toho, aby se snažilo v domě s čímkoliv pomoci, libuje si v žertících, v dělání nepořádku a jiných, člověku život znepříjemňujících zábavách. Proto mu lidé nechávají na stole něco k jídlu, obvykle krajíc chleba, nebo – když je chladno – čepici a rukavice, aby mu nebyla zima a nesnažil se zahřát nějakou rošťárnou.

(10. 8. 2003)

Xindhi

Xindhi a Xindha, čili skřítci a skřítky (to je prosím, rod ženský) žijí v Albánii. Nemají lidi nikterak v lásce a většinou jsou jejich činy připočítávány na stranu ZLO, ale občas se stane, že pomáhají a neškodí. Těžko hledat na čí straně je chyba, každopádně příchod xindhi poznáte podle skřípajících dveří nebo mihotajícího se plamene na ohništi či v krbu.

(10. 8. 2003)

Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem

Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde

obsah
předchozí část
následující část

 

 
Tumbrl Facebook Instagram Mastodon

Literárium další příběhy ...

Bestiář

Cokoliv

Poslední změny