Bestiář, část jedenáctá

Bestiář
část jedenáctá

Múzy

Začnu jednoduchou otázkou: Kolik jich vlastně bylo? Devět přece, stačí se podívat na kterékoliv z mnoha vyobrazení, jež Řekové i Římané bohyním umění, obveselujícím na Olympu Dia, věnovali. Jak prosté, drahý Watsone, počítejte dcery nejvyššího boha a bohyně paměti Mnémosyny se mnou – Kalliopé, která se starala o epické básnictví, Euterpé s pověřením pro poezii lyrickou ...

Zadržte.

Ke jménům devíti Múz, jež se narodily v thessalské Píerii a doprovázely Apollóna, se dostaneme. Nejdřív ale opravdu musíme odpovědět na položenou otázku. Ten, kdo ji vyřkl, se při tom ušklíbal, jak by ne, určitě totiž odpověď zná a pokouší naši paměť.

Staří autoři opravdu hovořili jen o Múze, aniž by nějak upřesňovali její zaměření, někdy pak zmiňovali čtyři případně sedm těchto bytostí, teprve časem se jejich počet zvýšil a ustálil na devíti, včetně přidělených oborů. Ale úplně na začátku byly Múzy tři, a byly to úplně jiné dámy, než ty, které známe dnes.

Samozřejmě, že jakákoliv ženská trojice zavání – a v tomto případě také je – Trojjedinou bohyní. Aiódé(zpěv), Meleté (Starostlivost) a Mnémé (Paměť) jsou jejími stádii, onou klasickou formou panna – žena – stařena. Jinými slovy jaro, léto a zima, neboť Veliká bohyně byla ztotožňována s koloběhem roku. Později se Trojjedinost vykládala i jako panna, vládnoucí výšinám, žena, držící se země a moře a stařena, vládnoucí podsvětí, a každá z prvotní trojice se sama stala trojicí. Což prostým vynásobením dává právě číslo devět.

Původní Múzy byly píreijské nymfy, dcery matky země a vzduchu, jak tvrdí Hésiodos (pozdější mýtus už označuje za jejich rodiče Dia a Mnémosynu) a sídlily na hoře Helikónu, odkud se jejich kult rozšířil do okolí. Podle všeho patřily k oreádám, horským nymfám, i když existuje i verze, podle níž byly najádami, vodními vílami, bývaly jim totiž zasvěceny určité studánky a prameny, přičemž ten na Helikónu patřil k jejich nejoblíbenějším místům. Většina indicií ovšem hovoří v prospěch jejich horskému původu, byly přece dcerami Země a jméno jedné z pozdějších Múz, Úranie, přímo znamená Královna hor.

Velká bohyně vzala za své při několika hellénských imigračních vlnách a postupně předávala moc Nejvyššímu bohu. Z dcer matky Země se staly jeho potomky, stará jména byla navíc zapomenuta a nahrazena novými. Takže teď už je konečně dopočítáme.

Kalliopé, Krásná tvář, se stala múzou epického básnictví, a také matkou nejslavnějšího pěvce Orfea

Euterpé, Radující se, múza lyrického básnictví

Erató, Vášnivá, a tedy – jak jinak múza milostné poezie

Thalia, Sváteční – múza komedie

Melpomené – pro změnu múza tragédie

Terpsichóré, Z tance se radující, pochopitelně múza tance a matka Sirén

Polymnia, múza hymnického a sborového zpěvu

Kleió, Prohlašující, múza dějepisců

Úrania, Královna hor, múza astronomie, protože Řekové a Římané počítali astronomii a historii mezi umění.

Jejich vůdcem je Apollón, který je z Helikónu přivedl nejprve do Delf, kde věštily z tance kamínků a později na Olymp, kde posedávají nedaleko Diova trůnu, baví Olympany zpěvem a tancem a využívají své obliby – vyjma boha války Área je všichni bohové chrání, což Múzám zaručuje beztrestnost, ať už se zamíchají do čeho chtějí. Ne, že by se do něčeho míchaly. Jejich působení se většinou omezuje na hudební hostování na svatbách bohů i bohy milovaných lidí, na neškodné lobování obzvláště v Úraniině astronomickém oboru (přimlouvaly se, spolu s Apollónem, aby na obloze zazářila Orfeova lyra v podobě souhvězdí a také jejich nevlastní bratr, kentaur Krotos, je dodnes znám jako souhvězdí Střelce), tu a tam se věnují poradenství – to když soudcovaly známý hudební souboj Apollóna s Marsyem, který bůh vyhrál v podstatě podfukem, a také naučily sfingu dnes už okřídlené hádance.

Nevoní jim, když si někdo dovolí tvrdit, že zpívá lépe než ony. Lepší být může, ale nesmí se vytahovat, což neudělal Orfeus a udělal Thamyros, kterého uražené Múzy připravily o zrak, sluch i hlas. O tom, že v takovém případě neznají bratra, vypovídá i příběh Sirén, které vyzvaly Múzy k pěvecké soutěži, prohrály a byly proměněny v ptačí nestvůry. Nebo – v případě, že už ptačí podobu měly – jim Múzy vytrhaly peří a znemožnily Sirénám létat.

(Vzhledem k tomu, že matkou Sirén byla Terpsichoré a mladé dívky nejspíš vyrůstaly ve společnosti zpěvavých a tančících „tetiček“, od nichž se lecčemu přiučily, bylo oškubání nebohých oblud spíš nízkou likvidací konkurence.)

Ale vážně. Múzy, které měly mnoho chrámů po celém Řecku, jsou jedinými božskými bytostmi té doby, jejichž svatyně zůstaly zachovány v plném provozu dodnes. Samozřejmě, že jde o muzea, a jejich pravzor, slavný alexandrijský Múseion byl založen už roku mínus 308.

Čtyři tančící múzy: Museum Kunstpalast, Public domain, via Wikimedia Commons

(23.3. 2003)

Graie a Grácie

Na první pohled se ve jménech liší jedním písmenem. Pokud ovšem tyto dámy spatříte in natura, nemůžete se splést.

Grácie, tedy Charitky

Jméno Grácie jsem si do titulku vybral pro zvukomalebnou podobu s těmi druhými dámami, v Řecku se bohyním půvabu a krásy odjakživa říkalo Charitky. Jako vždy se prameny neshodují ani v jejich počtu ani v původu, ale pro tentokrát můžeme počítání rychle přejít, tři převažují.

Jmenují se Aglaia, Eufrosyné a Thaleia (někdy Thalia, pozor, neplést se stejnojmenou Múzou), a jsou sestrami, potomky Dia a Ókeanovny Eurynomy. Nebo – a jéje – Dionýsa a Afrodity, případně slunečního Hélia a najády Aigly. Pravda, původně bývala asi jediná bohyně – Charis („půvab“ nebo „milost“), tedy přesněji jedna z příjemnějších podob Měsíční bohyně, a Hómer uvádí dvě Charitky, Pasitheu a Kalé (přičemž v Athénách byla uctívána jiná dvojice – Auxó a Hégemóné) ale už Hésiodos uvádí tři nejvýše uvedené. Kombinace Kalé, Pasithea a Eufrosyné ještě vystupuje v příběhu jednoho ze slavných řeckých věštců, Teiresia. Ten, když se tři bohyně půvabu hádaly o to, která z nich je krásnější, rozhodl, že prvenství patří Kalé, za což byl Afrodítou proměněn ve stařenu. Podle jiné verze se ovšem proměnil v ženu a stal se známou děvkou, když spatřil pářící se hady a zabil samičku. Ale – nehledě k tomu, že mýtus o soutěži je stejnou jazykovou chybou jako Pánova smrt (Pasithea kalé eufrosyné, tedy Bohyně radosti milá všem, byl nejspíš Afroditin přívlastek) – v době klasické už byla jména, postavení a počet známa. Tři Charitky představovaly tři druhy dobrodiní: dát, přijmout, vrátit. Milovali je bohové i lidé, protože přinášely krásu a radost, Aglaia se v jedné málo známé verzi stala dokonce ženou Héfaistovou, Pasithea Hypnovou, což byla záležitost Diovy manželky Héry, která tak boha spánku odměnila za uspání nenaloženého manžela.

Zachovalo se značné množství vyobrazení (nejspíš proto tu také žádné není :-) a Charitky samy mívaly mnoho chrámů a svatyň. A protože krása a půvab jsou věčné a vděčné téma, svatyně se sice nestaví, ale Charitky se, spolu s Múzami vyobrazují stále.

S Graiemi je to v tomto směru horší.

Graie

Mořský bůh Forkýs a jeho manželka Kéta byli rodiči mnoha bytostí, draka či hada Ladóna nebo trojice Gorgon, z nichž už jsme měli tu čest s Medúsou. Také trojice labutích babiček Graií. Zatímco Gorgony byly zprvu krasavice, Graie se narodily jako stařeny. Šedivé, dělící se o jedno oko a jeden zub. Jmenovaly se Enyó, Pemfrédó a Deinó a teď samozřejmě musí přijít nějaký ten pohled do zákulisí.

Pokud čekáte Velkou bohyni, dočkali jste se. Graie jsou podobou smrti, bohyně nečekané záhuby, jak odvozuje Robert Graves. Původně mohly být i trojí podobou bohyně Země, ale doba klasická je podle pasáží původních obřadů a špatným výkladem obrazů importovala do Perseova mýtu a upravila do dnešní podoby.

(Dobou klasickou v případě řecké mytologie míním pozdní helénské a římské období, tedy začínající někdy půl tisíciletí před Kristem, aby nedošlo k mýlkám).

Graie sídlily na úpatí Atlasu a tam je Perseus před svou výpravou za Medúsinou hlavou nalezl – potřeboval totiž znát adresu téhle jejich sestry, na původním vyobrazení to ovšem není Perseus, který Graiím ukradl jejich jediné oko, ale Hermés, přijímající kouzelné oko od tří sudiček – Graií, nymf podsvětní řeky Styx.

(30.3. 2003)

Lilít

O této dámě se vypráví, že byla první Adamovou ženou. Nebylo to úspěšné manželství, však také skončilo rozvodem. Podle někoho spala se Satanem a stala se matkou džinů, jiná historka vypráví, jak Lilít utekla z Ráje k Rudému moři a ani tři andělé, které na Adamovu přímluvu za ní vyslal Bůh, ji nepřivedli zpět, jak v podobě hada podstrčila ono jablko své nástupkyni Evě ... Z kanonického Písma svatého, jak je známe dnes, bohužel tyto příběhy zmizely nebo se do něj vůbec nedostaly (historka o matce džinů pochází z islámské tradice). V démonologii Židů ale zůstala, stejně jako její děti, zvané lilim. A to v podobě sukkuba, noční můry, démona, který svádí, přepadá děti i dospělé, zkrátka škodí na všech frontách.

Popisují ji jako dlouhovlasou (někdy okřídlenou) tichou ženu a její děti za tvory s oslím zadkem, což má původ v pověsti oslů jako smilných a krutých tvorů. Symbolem samotné Lilít byl ovšem sýček, posel smrti, protože sama Lilít byla kdysi také kanaánskou bohyní smrti. Později přesídlila na okraj pouště, kterou nejen Židé, ale všechny národy Arabského poloostrova, považovali za výsostné území nejrůznějších démonů.

Lilít se ve své démonické podobě zabývá kromě svádění mužů také unášením nebo rdoušením mrňat v kolébkách, původně ovšem byla Velkou bohyní, kterou uctívali matriarchální zemědělci a která padla za oběť novým bohům kočovných pastevců Adamova kmene – právě o tomto vypráví mýtus Lilít jako Adamovy první ženy (a o tomtéž je i známý spor Kaina s Ábelem).

Většina Měsíčních bohyň či Velkých matek je známa svou dlouho a neústupnou životností, byť jsou donuceny setrvávat na podřadných funkcích a posléze se mění ve strašidla (příkladem budiž britská Black Annis nebo jisté náznaky, přisuzující podobný osud naší Bílé paní ), nebo v démony (Belzebub, Pán) či pokorné přisluhovače (řecká Athéna). Taková kariéra čekala i Lilít.

Do Řecka se Lilítiny děti Lilim přestěhovaly jako empúsy, děti bohyně Hekaté. Měly oslí zadek a buď nosily mosazné boty nebo měly jednu nohu mosaznou a druhou oslí. Uměly se proměnit v krávy, feny nebo svůdné dívky, poslední podobu užívaly samozřejmě ke svádění mužů, z kterých, jako všechny slušné sukkuby, vysávaly chuť k životu.

Nejisté je příbuzenství mezi Lilít a etruským démonem Lenith, který střeží bránu do podsvětí – určitou spojnicí může být lotos nebo lilie, květiny smrti, které pravděpodobně daly etruskému démonu bez tváře jeho jméno – a z Palestiny importovaná představa Lilít jako kanaánské Hekaté, bohyně smrti.

Nesporně se však Lilít objevila jako succubus v celém křesťanském a islámském světě, vyprávějí se o ní pověsti v Anglii, Skotsku, ba i v Mexiku, v Íránu nebo v Německu.

Byla dokonce považována za Satanovu babičku – to ve středověku a ten bral takové příbuzenské vztahy smrtelně vážně, ne jako dnešní pohádky. Tak vážně, že praktika chránit matky a jejich novorozence před Lilít vydržela až do nedávné doby.

Lilít na obrázku: John Collier, Public domain, via Wikimedia Commons

(6.4. 2003)

Lamia

Nejvyšší bůh Zeus (ano, jsme opět v Řecku, respektive v řeckých mýtech) prožil řadu milostných dobrodružství, mnoho skončilo bez vážnějších následků, řada naopak znamenala radikální změnu v životě i neživotě zúčastněných osob. Aféra, do níž zapletl libyjskou královnu Lamii, patří k těm méně známým, zato opravdu dramatickým. Začalo to samozřejmě tím, že Bélova dcera Lamia byla neobyčejně krásná.

Splňovala tím hlavní Diovy nároky, jež na své dočasné partnerky vznášel a nejspíš nejen ty; protože porodila několik Diových dětí, musel jejich poměr trvat rozhodně delší čas. Což samozřejmě nemohlo uniknout podváděné manželce Héře.

Zakročila tak, jak se od nejvyšší bohyně očekává – rázně a krutě. Aby ochránila své vlastní děti a svou vlastní rodinu (takhle dlouhý vztah musel znamenat větší nebezpečí, než obyčejné zálety) povraždila Héra všechny Lamiiny děti a královnu samu proměnila v příšeru. Z Diových potomků přežila toliko princezna Skylla, neračte si ji plést s jinou, mnohem známější Skyllou, která si vybudovala živost v messinské úžině.

Lamia, teď už podsvětní příšera se zvířecím tělem, ženskou tváří a ňadry, se pochopitelně mstila – troufala si však jen na děti smrtelníků a tak po nocích kradla děti a vysávala jim krev. Jeden čas se sice připojila k Empúsám a sála krev mladým mužům, ale stejně nakonec dopadla jako mnoho zde jich zmíněných nadpřirozených bytostí – stala se pedagogickým strašidlem, jímž matky samy děsily své rozjívené ratolesti.

Zeus se snažil odškodnit nebohou oběť své sexuální nevázanosti a Héřiny žárlivosti aspoň tím, že věnoval Lamii schopnost vyjímat oči z hlavy a nepoškozené je vracet zpět; jedna z verzí mýtu to vysvětluje jako nezbytné opatření, protože jinak nešťastná matka nedokázala po vraždě svých dětí zavřít oči a stále před nimi měla umírající potomky. Poznamenejme jen, že tato část povídání může být jen špatně vyloženým obrazem, na němž bohyně předává hrdinovi oko, aby ho obdarovala mystickým zrakem.

Ať se nemotáme jen po řeckých pověstech a zabrousíme i jinam – existuje ještě jedna Lamia a to na nedalekém Pyrenejském poloostrově, přesněji v Baskicku. Je to vodní panna a s libyjskou královnou má společné pouze jméno.

Lamia na ilustraci: Edward Topsell (c. 1572 – 1625), Public domain, via Wikimedia Commons

(13.4. 2003)

Meluzína

Byla vodní pannou, stejně jako baskická Lamia, aspoň podle vzhledu. Obývala francouzské pověsti, pardon, zámek Lusignan a byla pramátí tamního rodu. Jak už to v podobných případech bývá, nebyla tak docela člověkem, její matkou byla mořská panna a tak Meluzína, kdykoliv vlezla do vody, brala na sebe matčin tvar – zaměnila nohy za rybí ocas. Což by nevadilo a také nevadilo, až do dne, kdy se provdala. Jako všechny nadpřirozené nebo zčásti nadpřirozené bytosti, si svou zvláštnost nechala pro sebe a kladla manželovi na srdce, aby po jejím tajemství nepátral. Čímž pochopitelně vyvolala pravý opak.

Potom už šlo vše podle klasického scénáře – manžel překvapil Meluzínu v její polorybí podobě, manželka zavzdychala, pravila cosi o důvěře a o tom, že tedy musí odejít. A vyskočila z okna, což pro ni neznamenalo hromádku zlámaných kostí a krvavého masa na dláždění, ale odlet do oblaků. Následovala varianta Bílá paní – Meluzína se v podobě větru vracela a kvílela v komínech, jako správná pramáti věštila klíčové události v životě rodu, strašila na cimbuří. Cynické dvacáté století zplodilo názor, že se tímto divadlem nadpřirozené a tudíž nestárnoucí děvy zbavovaly pozvolna chátrajících manželů – některé, jako lesní žínky nebo japonská yuki onna natrvalo, jiné se občas objevily, patrně tíženy zlým svědomím.

Než dosti pomluv. Meluzínina pověst, i když se nijak nevymykala z celé řady podobných, obletěla svět. Z Francie putovala do Německa a v roce 1555 se objevila i v Čechách. A u nás padla na úrodnou půdu.

Protože dáma, poletující v povětří a skučící v komínech tu už dávno přebývala. Říkalo se jí větrnice, měla podobu ženy v bílém, s dlouhými rozpuštěnými vlasy. Znali ji i sousedé – Lužičtí Srbové pod jménem bóža łošć, Němci jí říkali gottesklage. Věštila smrt – však se také proháněla i na hřbitovech a v křovinách, předpovídala živelné pohromy, varovávala před hříchem a oplakávala padlé dívky. Na Štědrý den ovšem přinášela štěstí. Jako každá vzdušná bytost, nebyla ani zlá, ani dobrá, aby neškodila nebo se nemstila, bývalo jí – ještě v dobách nedávných, obětováno. Na kůl v plotu, na okno nebo z okna do povětří se házela sůl či mouka, za komínem se pro ni nechávaly ořechy a jablka.

Tklivá pověst o nešťastné Meluzíně, která oplývala totožnými atributy jako domácí větrnice, se prostě nemohla neujmout. Někdejší pohanský větrný démon získal pověstí jméno, historii a osobnost.

Stejně jako příběh doktora Fausta přestěhovala se do Čech pověst v kompletní podobě, včetně lokalizace. Namísto zámku Lusignan se přestěhovala na Velké Losiny a protože o mořské panny v rolích matek je ve vnitrozemí nouze a víly (později i rusalky) které se tu a tam matkami stávaly, nemají rybí ocas, je losinská Meluzína prostě stižena prokletím, pod nímž se každý desátý den proměňuje. Dál už je příběh stejný.

Je tedy česká Meluzína strašidlo oproti jiným mladé, takřka nezletilé. Zato opravdu populární – kromě importované losinské pověsti je i hrdinkou legendy z Jičínska, podle níž měl jistý rytíř dvě dcery:

Starší Meluzínu, hodnou a uctivou, a mladší Kateřinu, která byla jejím opakem. Zlá, panovačná a lakomá. A žárlivá. Podařilo se jí přesvědčit otce, že Meluzína je hodná až moc a schází se s kovářovým synem, pročež rytíř zabránil případné mesalianci tím, že zavřel starší dceru do věže hradu Kumburka. A čas šel a šel, rytíř zemřel a Meluzína se domnívala, že se teď stane dědičkou a vyřídí si účty. Ale Kateřina sestru ve věži věznila dál, až ji zachránil náhodný kolemjedoucí rytíř. Slíbil, že pannu Meluzínu zachrání, sebral vojáky a Kumburk oblehl. Když se mu podařilo ztéci hradby a pobít hradní posádku, vyletěl náhle hrad do povětří, neboť poslední obránci zapálili prachárnu. A tak zahynul zachránce i jeho muži, i Meluzína, která od té doby poletuje po kraji, který definitivně ovládla Kateřina, a kvílí o tom, že není spravedlnosti na tomto světě.

Trochu divné na pohádku, ale celkem odpovídající pověstem, které si na šťastné konce příliš nehrají. Jenomže čtenář se neubrání pocitu, že tenhle příběh odněkud zná, a že kvílející Meluzína je na konec příběhu dopsána spíš jako moralistické gesto, využívající jména nešťastné panny. A má pravdu. Protože Meluzína se ve skutečnosti jmenovala Alžběta, pocházela z rodu Smiřických a opravdu byla na Kumburku vězněna. V celém příběhu pak šlo skutečně jen o peníze a boj mezi sestrami a později i jejich manžely, Otou Jindřichem z Vartemberka a Jindřichem Slavatou z Chlumu. Zájemce o původní příběh odkazuji na příslušnou a bohatou literaturu historickou.

(20.4. 2003)

Samovily

V Bulharsku plnily tyto bytosti celou řadu funkcí. Například ... Ale ne, vezměme to od začátku.

Určitě jste poznali, že samovila je balkánský výraz pro vílu. A víla – původně krátce vila – je slovo, vycházející z indoevropského kořene, proto mají Keltové Dive a Římané Diva – a odráží se i ve slovech viliti, být posedlý, a vilý, bláznivý, což dokládá i kronika tak řečeného Dalimila, který slovo vila užívá ve smyslu blázen. Dodnes se ostatně udrželo úsloví Lítá jako víla, které rozhodně neznamená, že se dotyčná pohybuje ladnými kroky.

Dosti etymologie.

V Bulharsku byly samovily uctívány ... Málem bych zapomněl na docela podstatnou informaci.

Víly sice patřily k démonům nejrůznějších elementů, ale jak se zdá, jim vlastním a prapůvodním živlem byla voda. Což odpovídá všeslovanské zálibě, kulty vodních bytostí byly ve značné oblibě v celém slovanském světě, od Rujány po Kyjev. Proto dodnes zůstaly v obecném povědomí víly s vodou spjaty.

Nechme obecností.

V Bulharsku – už tam konečně jsme a zůstaneme – se o Letnicích slavil samovilský svátek, spojený právě s vílami, žijícími u pramenů a lesních studánek, při němž se sbíraly a vázaly květiny, zpívalo a hlavním bodem programu bývaly obřady při západu slunce. Měřeno antickým metrem, byly samovily, stejně jako většina slovanských víl, najádami i dryádami v jednom, ačkoliv se počítaly mezi vodní bytosti, často přebývaly ve stromech, oblíbený byl kupříkladu jeřáb, samodivsko darvo. Vzhledem, chováním i chováním lidí k nim se tyto samovily od ostatních slovanských příbuzných nelišily. Jejich sestry ale obsadily i oblasti, v jiných končinách spravované odlišnými démony.

Samovile samogorske, jinde na Balkáně zvané vile planinkinje, byly už podle jména horskými duchy, žily v jeskyních nebo jednotlivých horách a občas se tu objevovaly nejen v antropomorfní podobě, ale také převtěleny do hadů.

Samovile oblakinje pro změnu patřily vzdušnému elementu. Rády tančily ve větru, vždyť také žily v oblacích, z nichž sestupovaly na slunečních paprscích. Nebylo radno si to s nimi rozházet, protože dovedly spustit bouři, z níž pak vystřelovaly blesky jako šípy.

Na zemi se projížděly na jelenech, což bylo jinak zvíře, které chránilo před samovilami zlými, ano, i takové se našly.

Horské, vzdušné, vodní a lesní samovily nebyly jedinými skupinami svého druhu, samovily pronikaly v Bulharsku do mnoha oblastí, například pravděpodobně zastávaly i úlohu polednice tedy pověstného daemona meridianus. A také vyrazily do světa, v novořečtině nalezneme například slovo vulkolaka (že by vlkodlak? Samozřejmě že ano) a také, mimo další, samotitha, (správně, samovila).

(27.4. 2003)

Mniška

Patří prý k vílám, spíš se ale zdá, že lidová démonologie neuměla tohoto bubáka nijak zařadit a tak ho klasifikovala podle pohlaví a neurčitých příbuzenských vztahů. Možná to také vypovídá o přirozené ztrátě někdejších pohanských přestav, lesní panenka mohla být původně vílou tak jak ji znali předkřesťanští Čechové a později změnit vzhled i jméno, což je pravděpodobnější. Nebylo by to poprvé ani naposled.

Mniška, někde známá jako Myška, chodívala v mechově hnědých šatech, na Orlicku pak oblečená jako jeptiška, a mívala až na paty dlouhé vlasy. Krkonošská mniška vypadala jako malá panenka.

Všechny prameny se ovšem shodují v tom, že tohle rychle běhající lesní stvoření není nebezpečné, jen občas vybafne na dětské křiklouny, protože v lese se neřve, řve se na fotbale.

(4.5.2003)

Húkalky a lulkyně

jsou další folklórní víly, pro tentokrát z Moravy, z Valašska. Jejich jméno je odvozeno od zvuků, které vydávají: lulkyně ululu, húkalky, jak jinak, húkají. Totiž houkají.

Lulkyně nemají dobrou pověst, je záhodno se jim vyhýbat, protože vzaly za svůj zvyk mnoha lesních víl utancovat náhodného kolemjdoucího k smrti. Podle lesních húkalek byl prý pojmenován i hrad Hukvaldy nedalo Frýdku-Místku, jinak známé naleziště pokladů.

Na Rožnovsku se místo húkalek objevují slibky.

(4. 5. 2003)

Swiza

Pryč od víl. Pryč z Moravy. Zůstaneme v lesích, ale v lesích, které pokrývají jedno z nejmystičtějších míst Čech, Šumavu.

Nedaleko Sušice se nachází hrad Kašperk a k němu a jeho okolí se vztahuje nádherná a zajímavá pověst o Swize, tajemné prastaré ženě, která se tu už odedávna zjevuje. Chodí oděna do vlčí kůže s jeleními parohy na hlavě a setkání s ní, jak už bylo ověřeno, není zrovna příjemné. Protože žije na Šumavě mnohem déle, než do země přicválali misionáři s křížem, je bohyní pohanských dob a jako taková pochopitelně nástupce neuznává. Jistý muž, který ji, jsa dobrým křesťanem, odmítl tváří v tvář uctít, zkameněl. Nelze se pak divit, že Swize byla přiřčena pověst předzvěsti nemocí a pohrom.

(4. 5. 2003)

Pele

Objevuje se jako krásná dívka, děcko nebo stará čarodějnice. Vždy v černém. Bývá rudovlasá, proč by nebyla, když je bohyní ohně havajských sopek.

Ne odnepaměti, budoucí bohyně se narodila na Tahiti a na havajské souostroví přišla až později, když ji vyhnala potopa. Stěhovala se pak ze sopky do sopky, nejdřív se zabydlela na Niihau, potom se přestěhovala do kuauiského kopce Puuopele, z ostrova Kuaui odešla na Oahu, z Oahu na Molokai, z Molokai na Lanai, poté na Maui a konečně skončila na největším havajském ostrově, samotné Hawaii. Tady už měla na výběr z pěti vulkánů, nenastěhovala se ovšem do sopky nejvyšší, jak by někdo mohl předpokládat, ale do nejaktivnější – do kráteru Halemaumau sopky Kilauea.

A sem, do pekelné lávové výhně, jí věřící hážou obětiny papájových plodů a pečeného masa.

Když do havajského archipelagu Pele přišla, nebyl – pokud jde o božské síly – opuštěný. Sídlil tu ohnivý bůh Ai Laau, Požírač dřeva, jehož musela z Hawaii vyhnat. Po mnoha a mnoha úspěšných božských letech se musela – podle jedné z novodobých legend, pocházející z prosince 1824 – vzdát i Pele. Postavila se jí Kapiolani, manželka jednoho z hawaiiských náčelníků. Ta přijala křest a konfrontovala rudovlasou bohyni s křesťanským bohem, porušila všechna tabu, aby dokázala, jak silné je náboženství bílých mužů. Pele rouhačku nijak nepotrestala, čímž se Kapiolanina legenda dostala daleko, až do Anglie, kde jí věnoval báseň sám Tennyson.

Ale havajská bohyně ví své a ví, že její čas stále trvá. Jak praví tamní rčení:

Aloha ino oe eia. Iho nei Paha oe e maka ai, ke ai manei Pele,

(Slitování s tebou člověče, tvá smrt je možná na dosah. Všeničící Pele přichází.)

(11. 5. 2003)

Hiiaka

Její celé jméno správně zní Hii-aka-i-ka-poli-o-Pele a je nejmladší sestrou sopečné bohyně Pele. Je patronkou tanečníků hula, ale také bohyní ostrovů, krajiny, jeskyní, kopců a útesů. Stejně jako její sestra, je i Hiiaka hrdinkou mnoha havajských legend, pokud vládnete anglicky, pak vám doporučím knihu Hawaiian legends of Volcanoes, kterou napsal W.D. Westerwelt a vydal v roce 1916 v nakladatelství G.H. Ellis Press. Nepředpokládám, že by tahle knížka byla běžným artiklem českých knihkupectví, ale v elektronické podobě lze Hawaiiské legendy získat na Internet Sacred Text Archive, báječném to zdroji plném nejrůznějších starých spisů.

(11. 5. 2003)

Glaistig

Zatímco kentauři jsou na začátku muži a na konci koně, glaistig je nahoře ženou a dole koza. Aby to nebylo tak jednotvárné, je ženská část zelená, s dlouhými zlatými kadeřemi. Protože se za svůj vzhled asi trochu stydí, obléká se do dlouhé splývavé zelené róby, pod níž skrývá chlupaté nohy s kopýtky.

Žije v jezerech a řekách skotské Vysočiny, její polovičatý vzhled se ale odráží i v jejím polovičatém charakteru, je bytostí napůl vodní a napůl zemskou. A když budu pokračovat dál, pak někdy někde zaskakuje za banshee, aby oznamovala smrt, jinde tančí s mladými muži, aby si zavdala krve z jejich tepen, na druhé straně si hraje s malými dětmi, aby matky mohly v klidu podojit. S dobytkem se pojí její suchozemská část, nestřelíte vedle, když si vsadíte i na jeleny.

Obětuje se jí samozřejmě mléko, úlitbou na vybrané kameny, protože glaistig bývala původně bohyní pasteveckých kmenů, strážkyní stád a tedy jednou z forem Velké matky. Úloha smluvní pastevkyně jí někde zůstala, například ve vesnici Ach-na-Creige na ostrově Mull.

Obětinu v podobě mléka jí tam, jako jinde, nalévali do prohlubně v kameni. Za dlouhé a dlouholeté noční služby to byla docela malá odměna a vesničané si pochvalovali, jak to osud umí pěkně zařídit.

Tak to šlo od nepaměti a kráčelo by to dál, kdyby v Ach-na-Creige nežil jeden pasáček, široko daleko známý rošťák. Nenechal si ujít žádnou příležitost k tomu, aby někomu něco provedl. Docela malý vtípek ho napadl i při úlitbě Glaistig.

Nalil do prohlubně mléko ohřáté. Tak horké, že si o něj glaistig opařila jazyk.

Rozzuřilo ji to natolik, že se sebrala a z kraje odešla.

Uznávám, že je to nic moc příběh, ale aspoň je původní. Ve Skotsku se jich vypráví spousty, protože glaistig je na Vysočině oblíbenou bytostí. Jak už bylo řečeno výše připisují jí horalé nejrůznější úkazy, takže když navštívíte tamní končiny a zabloudíte v lese, nepřikládejte to za vinu bludným kořenům. Ty zůstaly v Čechách, tady vás z cesty svedla glaistig.

(18. 5. 2003)

Harpyje

Budete-li se přehrabovat výsledky starořeckého sčítání bohů, nadpřirozených bytostí a lidí, nedospějete ani u harpyjí přesného výsledku. Samozřejmě ten, kdo si vsadil na trojku, se nespletl ani v tomto případě, i tady vystrkuje růžky Trojjediná bohyně, ale klasická mytologie už zná harpyje jako ošklivé ženy s ptačími křídly, bytosti ne zrovna dobrých způsobů. Okrádaly o jídlo a kálely do talíře jistého Fínea, thráckého krále a věštce. Ten se totiž nezachoval dobře ke svým dvěma synům z prvního manželství, když uvěřil své druhé manželce, která je obvinila ze všemožných špatností a podlých činů. Nebo měl Fíneus na krku dvě harpyje proto, že příliš přesně předpovídal budoucnost? V každém případě poradil Iásonovi kde hledat zlaté rouno a dva z Argonautů, Kalais a Zétes, takto synové Bóreovi, zahnali harpyje Aellopús a Ókypeté daleko za moře. Tam se za ně přimluvila jejich sestra Íris, bohyně duhy a tak harpyje vyvázly životem. I když se vypráví, že Aellopús smír nepřijala a bídně zahynula ve vlnách Tigridu.

Díky tomu, že se objevily v jedné epizodě slavného Iásonova dobrodružství, zůstala harpyjím špatná pověst, která se s nimi vleče dodnes. Původně však byly bohyněmi prudkého větru a pracovaly ve službách Hádových, převážely duše mrtvých do podsvětí. Tak praví Homér, jisté je, že v dobách dávnějších byly tři harpyje třetí podobou Velké bohyně, podobou náhlé smrti. Jako podsvětní kurýrní služba se objevují i v báji o Pandareovi, který ukradl Diova hlídacího psa. Zkameněl, ale zůstaly po něm dvě dcery, jejichž výchovu si na starost vzala Afrodíté. S Héřinou a Artemidinou pomocí vychovala z Meropé a Kleothéry slečny jak se patří, ale Zeus, jehož krádež opravdu urazila, je v době, kdy se s ním Afrodíté radila o budoucích manželích svých schovanek, nechal harpyjemi unést a odvézt do Tartaru, kde trpí za hřích svého otce.

Třetí, dosud nezmíněnou, harpyjí je podle Vergilia Kelainó (v latinském originálu ovšem Celaeno) a dohromady o všech tvrdí, že:

Větších příšer není a horší morové rány,

která hněvem bohů se zrodila ze styžských proudů:

ptáci to s dívčí tváří, však hnusné jsou výkaly jejich.

Na spárech křivé drápy a pořád nadmíru bledá od hladu tvář.

Aeneas, trojský uprchlík, totiž při své anabázi byl po třech dnech bouře zahnán ke Strofádám, ostrovům, na nichž harpyje skončily po pronásledování Bóreovými syny.

Na pobřeží, u něhož lodě přistály, se páslo stádo dobytka, znavení plavci zajásali a hned se přichystali na hostinu. Sotva však ulehli k jídlu, kde se vzaly, tu se vzaly, přilétly harpyje, co nesebraly, to pokálely. Stejně tak i podruhé, kdy Trójané pekli maso v úkrytu.

Do třetice rozkázal Aeneas

zbraní se chopit,

neboť musíme svést s tou děsnou havětí bitvu

Není to nic platné, ať už mávají meči na všechny strany, harpyje do třetice provedou nacvičený nálet. Na nedalekém skalisku pak přistane Kelainó, seřve hladové a vyčerpané uprchlíky, a sdělí jim, že za krádež dobytka, (který samozřejmě harpyjím patřil) jim neudělá nic jiného, než prozradí kletbu, kterou se přes Foiba dozvěděla od Dia:

Chcete plout do Itálie, a větrů-li budete prosit,

přijdete do Itálie a můžete v zátoky veplout,

dříve však slíbené město si hradbami nesmíte sevřít,

než vás zuřivý hlad, než zločinný pokus nás pobít

donutí ohlodat stoly a čelistmi svými je snísti!

Trójané v děsu utekli. Kelainina kletba stejně znamenala jen další z řady nebezpečných dobrodružství a krutých bojů, než se v Latiu definitivně usadili. Celou historii vypráví Vergilius ve své slavné Aeneis, odkud pochází i uvedené citáty.

(25. 5. 2003)

Zajímají vás prameny, z nichž tato stránka čerpá, tedy bibliografie? ☞ Tímto směrem

Chtěli byste odkazovat na jednotlivé kapitolky Bestiáře? ☞ Seznam odkazů

Máte pocit, že v Bestiáři někdo nebo něco chybí? ☞ Kontakt zde

obsah
předchozí část
následující část